Aredheliny povídky a básně

Zvládla jsem to. Třicet jedna dní jsem každý den psala a dneska je tu poslední povídka. Musím říct, že jsem to opravdu neočekávala - že to vydržím. Vsadím se, že vy taky ne. Ale zázraky se dějí... Zjistila jsem, že některé dny je času dost a jiné člověk musí hledat hodinku, aby do ní vtěsnal svůj tvůrčí proces (většinou na úkor školy), že je lehčí mít námět na povídku a ten se snažit napasovat na zadané téma, než naopak (dobře, tohle už jsem tušila). Zjistila jsem, že mě baví psát z perspektivy lidí - dívat se z jejich úhlu pohledu na věci, které nejsou lidské. A jsem naprosto vyčerpaná. Fakt. Což znamená, že kromě povídky ze soutěže O Gondorský semenáček (kterou vydám někdy v dubnu, když teď už můžu) ode mě pěkně dlouho nic neuvidíte. Stejně jste to určitě nestíhali číst, tak aspoň budete mít dost času to dohnat... (Ale bude to divné, nemuset na to každý den myslet.) A teď už je čas na poslední povídku. Dnešní téma bylo denní doba . A protože si musím udržovat status quo, zakončíme bř...

Dnešní téma opět nenechávalo moc volnosti: Minas Ithil a Minas Anor . (Nebo též Minas Morgul a Minas Tirith, jak jsou častěji nazývané.) Nedalo se nic dělat, musela jsem psát o těchto dvou městech. Inspirace nakonec byla, a docela dobrá. Aragorn po Válce o Prsten udělal spoustu zvláštních rozhodnutí, která se zdají rozumná, když si to člověk jenom tak přečte a jde na další větu. Ale když se nad nimi trochu zamyslí... Tahle báseň je o jednom z nich, týkajícím se právě Minas Ithil.

Dnešní téma byl verš ze Samovy písně, kterou zpíval ve věži Cirith Ungol: "já neřeknu, že skončil den, a s hvězdami se nerozloučím" Povídka je opět trochu zvláštní. Vypráví o dvou lidských ženách, bojovnicích, každé z jiného národa, jiného věku, s jiným osudem, o jedné víme hodně, o druhé téměř nic. Přesto před nimi leží velmi podobná volba: volba mezi povinností a tím, po čem jejich srdce touží. Tím, co je správné, a tím, co je možná osud... A každá se rozhodne jinak.

Jak už název básně napovídá, dnešní téma byly knihy . Báseň je tentokrát tak trochu speciální. Nevypráví žádný příběh ze Středozemě, ale mluví o tom, co ji tvoří - o knihách. (To je ale překvapení!) Zároveň je to tak trochu experiment. Nevím, jestli je báseň sama o sobě dobrá, ale vznikla na základě jednoho zvláštního pravidla. Chtěla jsem si vyzkoušet, co všechno dokážu. (Už jsem kdysi něco podobného zkoušela, ale výsledek byl strašný.) Schválně, kdo "pointu" pochopí první (ani ne tak tu obsahovou, ta je jasná, ale pointu formy). Jestli vůbec někdo.

Dnešní povídka je pro Aegeri. Slíbila jsem jí Faramira a Éowyn, její (a vlastně i můj) oblíbený pár. Téma na dnešek se na ně nádherně hodilo. Byl to verš z básně indického básníka Rabindranatha Tagoreho: "The morning will surely come, the darkness will vanish, and thy voice pour down in golden streams breaking through the sky. " Doufám, Aegeri, že se ti povídka bude líbit.

Dala jsem si závazek, že než projekt skončí, napíšu povídku z perspektivy trpaslíků (chci mít svou sbírku podivných perspektiv co nejkompletnější). Ten den nastal dnes. Téma byl citát od Edgara Allana Poea: "They who dream by day are cognizant of many things which escape those who dream only by night." Volně přeloženo: "Ti, co sní ve dne, si jsou vědomi mnoha věcí, které uniknou těm, co sní pouze v noci." Nejsem trpaslík. Nepřemýšlím jako trpaslík. Sice jsem kdysi už jednu trpasličí povídku napsala (opět dosud nezveřejněnou), ale vůbec si nejsem jistá, jestli jsem trpasličí podstatu náležitě vystihla. Stejně tak si nejsem jistá, zda jsem splnila zadání... Bylo to těžké. Ale snaha byla.

Dnešní téma bylo naděje , což mi dalo příležitost uvědomit si, že jsem ještě nesložila žádnou pořádnou báseň Eärendilovi. Docela ostuda. A protože múza zrovna docela přála, rozhodla jsem se to napravit. Báseň je pro všechny, kdo mají sklony zapomínat, že vždycky je naděje.

Konečně je tu páteční povídka. Téma bylo vzpomínání .

Dnešní téma mi moc volnosti nedopřálo, jednalo se o dost konkrétní úryvek ze Silmarillionu: "To bylo Poledne Blažené říše, plnost její slávy a blaženosti, dlouhé počtem let, ale ve vzpomínce příliš krátké." Ale mně se o Valinoru vážně psát nechtělo. Tak jsem se rozhodla, s pořádnou dávkou nadsázky, psát o jedné duši, která si tu blaženost zrovna moc neužívala a přála si, aby byla léty kratší a aby na to mohla šťastně zapomenout. Dejte si pozor, je tu něco, co tu ještě nebylo! Povídka, která není ani kanonická, ani není myšlená vážně. Hotový Dagor Dagorath!

Dnešní téma bylo sympatické: předtucha/předvídání . Mám v Silmarillionu spoustu oblíbených pasáží: mám zvolenou nejkrásnější pasáž, nejsmutnější pasáž, pasáž, která mě nejvíc zastihla nepřipravenou... a taky nejzlověstnější pasáž. A právě ta inspirovala dnešní báseň. Možná vás to překvapí, ale vůbec není z vlastního Silmarillionu, ale z Akallabêth. Ale pokaždé, když ji čtu, běhá mi mráz po zádech: "A pořád bylo všude ticho a osud visel na vlásku. Ar-Pharazôn totiž na konci zakolísal a málem se obrátil nazpátek. Srdce mu naplnilo zlé tušení, když pohlédl na němé břehy a viděl zářící Taniquetil, bělejší než sníh, studenější než smrt, mlčící, nepohnutelný, strašný jako stín Ilúvatarova světla." Huh. A jaké teprve musely být ty poslední dny na Númenoru, bez mužů, bez zpráv, v nejistotě... a pak ostrov začal dělat divné věci...

Dnešní téma bylo Víra , ale to je poměrně nepodstatné. Dnešní povídka je totiž speciálně pro Irith a zadaného tématu jen sprostě využila. Před nějakou dobou jsme se s Irith vsadily a já dostala za úkol napsat jí povídku na téma setkání Aredhel, Eöla a Maeglina v Mandosu. Dělala jsem, co jsem mohla. (Psát cokoliv odehrávající se v Mandosu vážně není jednoduché.) Doufám, Irith, že jsem dostála očekávání. Užij si svoji povídku. :)

Na téma Začíná nový věk (nebo na něco hodně podobného) jsem už kdysi povídku napsala. Ona povídka je, jak jinak, dosud nezveřejněná, a nejspíš to tak ještě chvíli zůstane. Byla jsem trochu v pokušení ji dneska použít, ale podvádět by 20. března byla trochu škoda (už jenom 11 dní!). Takže je tu jiná povídka, o začátku jiného věku a o jednom traumatu. Hlavní postava je anonymní nandorský elf, žijící někde v údolí Anduiny. (Mohl by to být Lenwë, pokud chcete...)

Dnes bylo téma cestovní, konkrétně toto známé dvojverší z Tolkienovy básně: "The Road goes ever on and on Down from the door where it began." V českém překladu: "Cesta jde pořád dál a dál kupředu, pryč jde od mých vrat." Dlouho jsem uvažovala, kterému z Tolkienových mnoha poutníků věnuji svou pozornost, ale inspirace prostě nepřicházela. Nakonec jsem poutníky zanechala jejich osudu a zaměřila se přímo na cestu. Ne metaforicky, ale doslova. Na cestu. Konkrétně na Zelenou cestu. Víte, jak poznáte, že nejste úplně v pořádku? Složíte báseň o cestě, a při tom se přistihnete, že tu chudinku litujete...

Dnešní téma byl úryvek z Aeneidy: "...when first he stood near her and recognized her dimly through the shadows like one who, at the beginning of the month, either sees or thinks he has seen the moon rise through the clouds..." Český překlad jsem bohužel neměla čas najít, volně se to dá přeložit nějak takhle: "...když poprvé stál blízko ní a rozpoznal ji mezi stíny jako ten, kdo na začátku měsíce buď vidí, nebo se domnívá, že vidí, vycházet měsíc mezi mraky..." A inspirace? Tentokrát vlastní zážitky...

Víte, co přiměje Aredhel napsat opravdu krátkou povídku (ani ne 150 slov)? Stačí k tomu temnící les, hrozící déšť a bolavé nohy... Ale výzva je výzva. Téma byl citát od Lewise Carrolla z Alenky v říši divů: How long is forever? (Ne napořád, očividně.)

Dnešní téma byl úryvek z Tolkienovy básně/divadelní hry Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova : "The world withers and the wind rises; the candles are quenched. Cold falls the night. " V českém překladu (trochu nepřesně): "Svět skomírá a vadne a větry nad ním vanou; svíce již hasnou. Noc končí studeně."

Jako téma byl dnes citát od Haruki Murakamiho: "The sky grew darker, painted blue on blue, one stroke at a time, into deeper and deeper shades of night." Chtěla jsem napsat něco, co by vystihovalo atmosféru citátu (aspoň trochu), ale nápad dlouho nepřicházel. Nakonec jsem se rozhodla psát o místě (a události), ve kterých jsem se dneska půl dne vrtala. Irith pozná, odkud vítr vane. Hlavní postava je tentokrát anonymní, může to být téměř kdokoliv. Jo, a končím první vertikálu a začínám druhou horizontálu. Konečně.

Dnešní téma bylo zoufalství . Po "dlouhé" době se opět vracíme k elfům, konkrétně k tomu prvnímu, co se většině lidí vybaví, když se řekne "zoufalství" a "elfové" dohromady - k jistým sedmi bratrům. Sedm různých pohledů na důležité chvíle v jejich životech.

Dnešní téma byl úryvek ze známé básně lorda Byrona ( She walks in beauty ): "She walks in beauty, like the night Of cloudless climes and starry skies" Úryvek jako by téměř odkazoval na Vardu, nebo nějakou podobnou bytost spojenou s oblohou, ale já jsem se rozhodla pojmout to trochu volněji. Povídka mluví o krásné ženě (svým způsobem) a odehrává se v dobách, kdy ještě nebylo světlo, jen věčná noc, ale hlavně jsem se pokusila vystihnout uklidňující, tišící účinek, který na mě úryvek má. Snažila jsem se povídku, co nejvíc "odlidštit", vžít se do světa, jak ho vnímají bytosti od nás úplně odlišné. Není to lehké.

Dnešní téma bylo moc hezké: Příběhy a písně u ohně Opět jsem využila příležitosti napsat něco, na co jsem si brousila zuby už dlouho. Babička vypráví u ohně svým vnoučatům příběh. Hezké a pokojné... To by ovšem rodina nesměla být ve smrtelném nebezpečí a venku by nesměli číhat netvoři. A co je to za příběh, když jsme u toho? Jsem vážně zvědavá, jestli někdo pochopí pointu před poznámkou (tentokrát je to docela výzva)...

Začíná mě to vážně vyčerpávat. Musím se zeptat: baví vás to ještě? Dnešní téma pro mě bylo těžké - Mučení . Námětů by bylo až dost, co o to, v Tolkienově díle v jednom kuse někdo trpí, ale žádné se mi moc nechtělo zpracovávat. Nakonec jsem se rozhodla pro báseň a přenesla se do trochu filozofičtější roviny.

Dneska je to takové dost depresivní. A taky pokračujeme v netradičních perspektivách. Téma byly Překážky. Zaměřila jsem se na cestu jednoho národa za lepším životem, na překážky, které musel překonat, na oběti, které musel přinést. Má ten příběh ale šťastný konec? (Nebo začátek? Nebo aspoň prostředek?)

Dneska je malá změna. Téma byl úryvek ze Zpěvu Leithian, konkrétně tento verš: "He chanted a song of wizardry, Of piercing, opening, of treachery..." Což jsou zhruba tyto verše v českém překladu: "Pěl zrádnou, černokněžnou píseň, jak odhalovat, budit tíseň, zrazovat a páčit tajemství."

Dneska pořádná povídka - to znamená víc jak pět stran ve wordu. Psát něco podobného za jeden den vážně nejsem zvyklá... Taky na to dojedu zítra ve škole. Opět jde o něco, co jsem chtěla napsat už delší dobu, ale dnešní téma mi to úplně přihrálo do rány. Je to úryvek (jeden verš) z básně The Old Astronomer (To His Pupil) od britské básnířky Sarah Williamsové. Verš zní: "I have loved the stars too fondly to be fearful of the night." Je součástí naprosto nádherného dvojverší, přečtěte si to. Každopádně, nic se mi nemohlo hodit víc.

Dnešní báseň je zatím z těch tří, co jsem v březnu vytvořila, moje nejoblíbenější. Tentokrát žádné velké experimenty, jen to, co mě ve spojení se Středozemí vždycky napadne, když se řekne meteor/padající hvězda . Ale třeba to někoho překvapí... (spíš ne). Tímto s hrdostí oznamuju, že jsem dokončila první horizontálu a zítra se vydávám na cestu dolů po herní desce. (Možná bych měla zítřejší povídku začít psát, jakmile odbije půlnoc, jinak to nemám šanci stihnout...)

Dnešní téma bylo Ztráta důvěry/zrada . Vybrala jsem si zradu a pokusila se složit báseň, tentokrát o jedné nepříliš často popisované události Třetího věku. Musím říct, že se mi asi ještě nepovedlo vytvořit báseň s rytmem tak zákeřným, že mě samotné se ji podaří odrecitovat správně jenom jednou na každé tři pokusy.

Myslím, že bych tenhle projekt měla přejmenovat na něco jako "napiš povídku/báseň z co nejdivnější perspektivy". Vážně v tom začínám mít praxi. Už jsme tu měli balroga, neambiciózního Noldu, ducha, Valar a Maiu a dneska jsem se zase překonala. Ach, ach... Dnešní téma bylo Sny .

Dneska jsem to zase málem nestihla, ale nakonec jsem zvládla krátkou povídku.

Den číslo 3 a já jsem to ještě nevzdala... obdivuju se. Dnešní téma bylo Ztracen/á na cestě a já jsem vám slíbila báseň. Možná není tak sofistikovaná jako normálně, ale zase se složila prakticky sama. Schválně, kdo první pochopí, o kom je (tentokrát žádné jméno jako nápověda, ale trochu souvisí s včerejší povídkou).

To jste nečekali, co! Cesta domů trochu zkomplikovala přepis mého dnešního výtvoru, ale nakonec to stihnu. Dnešní téma bylo: Velké životní změny

Počkat... co se to děje? Aredhel zveřejňuje článek dřív než za měsíc (a ještě má takový divný název)? Něco je špatně, ne? Jo, taky si to myslím. Asi jsem se zbláznila. Rozhodla jsem se totiž neformálně (a nezávazně) připojit k Back to Middle-earth Month 2017 . Co to pro mě znamená? Že se budu celý březen skoro každý den (nevím, kolik políček přesně má moje (červená) cesta, myslím, že dvacet osm) snažit vytvořit nějakou krátkou středozemskou povídku/báseň/něco na zadané téma (nějaké slovo/ citát/něco z herní desky). Mým cílem je dojít z políčka Start do políčka Konec. Bude to zajímavé, jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. Dnešní téma bylo hezké - Svoboda. Na to napadne něco každého. Schválně, jestli se tu objevím i zítra.