Fingonovi
Tak se zdá, že jsem zaspala leden a víc než jeden článek už nestihnu... Eh, třeba zase v únoru, letos máme koneckonců přestupný rok... Po několika měsících zase tolkienistická báseň a opět jedna z těch starých (březen 2013), nicméně tahle konkrétní i po letech obstojí. Víceméně. Formou je básnička podobná jedné už zveřejněné , jedná se o jakýsi dopis jedné postavy druhé. Víc asi netřeba vysvětlovat. Fingonovi Kdysi jsem prosil tě o smilování, o smrt jsem prosil z rukou tvých, po věky nyní prosit tě budu, o odpuštění, co smyje můj hřích. Opusť nás, zapomeň, buď zapomenut, zabij a pochovej vše, co nás sráží, v očích tvých jasnější svítilo světlo, než kterým silmaril v ruce mé září. Poprvé dělilo nás šedé moře, podruhé nenávist, železná klec, potřetí Nepřítel, pak míle dlouhé, a oheň Glaurungův nakonec. Přilétl jednou jsi na křídlech větru, odehnal krutou noc, nastolil ráno, zpíval jsi o štěstí, o světle zemřelém, odpusť mi zradu mou, ó Findekáno. Jedna je rodina, jedna je láska, jedno je