Aredheliny povídky a básně

Letos moje povídka na Vánoce ve Středozemi vyšla skoro o týden dřív oproti plánu, tak ji zveřejňuju i tady, s obvyklým varováním: ignorujte mě, je to hlavně pro archivní účely. Letošní postava je Inzilbêth: pro ty, kdo netuší, o koho se jedná (mám pocit, že je to docela dost lidí), Inzilbêth byla númenorejská královna, manželka Ar-Gimilzôra, babička nešťastné poslední númenorejské královské generace. Byla jednou z Věrných a král, řekněme, nebyl fanoušek... Bezejmenný Seděli spolu na schodech jedné z palácových teras a mlčeli. Ruce měli natažené před sebou. Bylo chladno a nebe se nad nimi prostíralo jako nikdy nekončící šedavá pláň. Zlaté střechy Ar-Minalêthských domů pokrýval první poprašek sněhu. Dlaní, oděnou v saténové rukavici, chytala velké vlhké vločky a pečlivě je počítala, než opět roztály. Dvě stě šedesátá pátá vločka jí přistála na malíčku. Byla to hloupoučká hra. Seděla téměř bez hnutí, snad aby nevyrušila tu mlčící bytost po svém boku. Chlapcovy oči byly velké a smutné, tvá

Dneska poměrně netradičně zveřejňuju básničku, kterou jsem napsala teprve před několika málo dny (no dobře, už je to víc jak týden). Nemůžu však čekat, protože to křehké, krásné období na přelomu podzimu a zimy je už skoro pryč... Básnička je Pomněnčin dárek k narozeninám - jí je věnována a ona má rukou psaný originál. Zveřejňuju samozřejmě se souhlasem majitelky. Pozdrav zimy Už zase země promrzá, sníh první k zemi spad, jak tichý výdech oblohy, jímž končí listopad. V tom čase stromy skloní se, by shodily svou tíž; být o pár kroků létu dál a zimě trochu blíž. V tom čase hvězdy vykvetou a nebi na čele po celou zimu budou plát, jak z stříbra andělé. A srdce těch, kdo dobří jsou, v tom mrazu začnou tát, tančit s měsícem polárním, na léto vzpomínat.