Aredheliny povídky a básně

Poslední příspěvek v roce 2018 bude povídka, napsaná teprve nedávno. Jedna z nejnovějších. Nemá nic společného se Středozemí, nemá nic společného s ničím. Je podivná. Přišla ke mně nečekaně a naráz a nedala pokoj, dokud neskončila na papíře. Pointa se skrývá, snad však nakonec přece jenom bude dávat smysl... Tinulrave Místnost je špinavá a strop nízký. Oheň pořádně osvětluje jen jednu stěnu. Z kuřecího vývaru se stále kouří - venku mrzne. Vetchá žena ležící na lůžku má oči zakalené stářím. V kostech jí sídlí chlad. Ten muž, co postává u krbu, je neklidný. Vlasy má špinavé a plnovous zanedbaný. Škube si nitky z rukávu košile. A jeho oči jako by se nemohly rozhodnout, co je důležitější, stařena na lůžku nebo těžké dubové dveře? Přelétají z jednoho na druhé. Žena dýchá těžce. Je jí zima. Často jí je teď zima. Stáří už je takové. Ozve se zamňoukání, smutné a naléhavé, a mourovatá kočka zcela nečekaně vyskočí na lůžko. Líže teď stařeně něžně ruce, tulí se k hubeným bokům. Ta se usměje, jen

Rok se s rokem sešel, na Mittalmaru se celý měsíc slaví Vánoce ve Středozemi (rozhodně si nenechte nic ujít!), a dneska vyšla i moje povídka, kterou si, jako už tradičně, dovoluju archivovat i na svém blogu. Snad to letos nebude taková tragédie jako ta z minulého roku... Letos jsem si vybrala postavu poměrně netradičně - Růžu Chaloupkovou. Koho by to napadlo, že inspirace přijde zrovna z hobitího směru? Růža prostě chtěla též slavit Vánoce, nepříliš šťastně, jak bývá mým dobrým zvykem. Při psaní a povinném doprovodném výzkumu jsem si znovu (poprvé pořádně) uvědomila, že Růža a Kvítko byli skoro určitě dvojčata, páč se jejich rok narození podivuhodně shoduje... Mohli by být jedinými hobitími dvojčaty, o kterých víme? Středozem je fascinující... EDIT: Přibyla skvělá abstraktní ilustrace od Pomněnky! Mrazení Přituhovalo. Když se konečně odhodlala otevřít dveře, vítr ji zaštípal do tváří; v dřevěném žlabu už voda zmrzla v ledu. Musela ho rozbít vařečkou, než mohla vodu vylít. Ruce ji zábly