14. března: Sedmkrát o zoufalství (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dnešní téma bylo zoufalství.

Po "dlouhé" době se opět vracíme k elfům, konkrétně k tomu prvnímu, co se většině lidí vybaví, když se řekne "zoufalství" a "elfové" dohromady - k jistým sedmi bratrům.

Sedm různých pohledů na důležité chvíle v jejich životech.

Sedmkrát o zoufalství

Maedhros

Nejtěžší bylo udeřit úplně poprvé.

Svíral pouze cvičný meč, s otupeným ostřím, ale byla to práce jeho otce, a to znamenalo naprostou realističnost. Ruka se mu třásla.

Chtěl to zkusit. Chtěl být dobrý. Byl dědic svého otce.

Maitimo vynikal v mnoha věcech, ale v ničem nebyl nejlepší. Nezpíval jako Makalaurë, nevyznal se v kovárně jako Curufinwë a Tyelkormo byl mnohem lepší lovec. Věděl, že na prvorozeného syna a dědice svého domu, je až pozoruhodně netalentovaný.

Ale když mu otec poprvé vložil meč do ruky, cítil to. Čepel mu v dlaních vibrovala a on věděl, že našel to, k čemu byl předurčen. Bude dobrý, možná dokonce nejlepší. Takhle se musel otec cítit, když bušil do kovadliny, takhle se cítila matka, když hnětla hlínu. Toužil po tom.

Tak proč teď, když měl zbraň poprvé pozvednout, to bylo tak těžké? Jako by mu cosi drželo ruku. Makalaurë stál naproti němu, připravený k boji, a jeho výraz byl zmatenější a zmatenější. Maitimo přešlápl z nohy na nohu. Nemohl setřást pocit, že je to špatné, nedobré, nebezpečné.

"Abychom mohli bránit naši rodinu," řekl otec, když mu meč podával; a tehdy, pod jeho planoucím zrakem, to dávalo smysl. Ale teď? Bránit před kým? A nedokázaly tyhle věci, když se nabrousily, zabíjet? Nebylo to špatně?

Byl to dobrý pocit, svírat zbraň v ruce. Patřila k němu. Ale hluboko uvnitř ho svíraly pochybnosti. S mizerným pocitem poprvé pozdvihl meč a udeřil.

Měl pravdu. Jeho bratři se mu nemohli rovnat. Modřiny na Makalaurëho paži se začínaly barvit do fialova a k Maitimovu pocitu úzkosti se přidal pocit viny. Tohle přece nemohlo být správné.

Amras

Nejtěžší bylo poprvé zabít.

Nikdy o sobě nepřemýšlel jako o někom, kdo by toho byl schopný; dokonce ani když otec vytasil meč a vedl je k lodím, nepředpokládal, že by se to doopravdy mohlo stát. Proto to byl takový šok, když stál nad zraněným světlovlasým elfem, který se úporně snažil dosáhnout na svůj rybářský oštěp, ležící opodál v písku. Matně v něm poznával jednoho ze svých vrstevníků. Kolem nich se ozývaly výkřiky a nehybná těla omýval příboj. Ten elf nebude první, kdo dnes zemře, ale bude první, koho bude mít Ambarussa na svědomí. Písek pod ním se barvil rudě - zranění bylo smrtelné. A Ambarussa věděl, že pokud nenajde odvahu, bude mladý elf umírat dlouho, možná hodiny.

Ale bylo to tak těžké.

Ruce se mu třásly. Teď, když pominula počáteční zběsilost, si náhle byl vědom, co se stane, když nechá meč klesnout. A nechtěl, strašně nechtěl. Chtěl utéct někam do lesů a zůstat tam, dokud se elf u jeho nohou neuzdraví… Ale to se nestane. Mladý Teleri začal žalostně naříkat a Ambarussa cítil, že ho na tvářích štípají slzy. Nechtěl, nechtěl, nechtěl…

Pak někde za ním kdosi vykřikl. Poznal svého bratra a strach o něj byl silnější než jeho úzkost. Nechal meč klesnout a na okamžik všechno ztichlo. V hrůze zíral na svou čepel a jeho první myšlenka byla, že je vrah, že ho jeho bratr už nebude mít rád.

Otočil se a viděl, že Ambarussa má meč stejně rudý jako on. To nemohlo být správné.

Caranthir

Nejtěžší bylo poprvé zabít člověka.

Zvláštní, o kolik jiné to bylo, než zabít elfa. Elfy znal celý svůj život, byl jedním z nich, byli pochopitelní - i jejich smrt byla pochopitelná. Atani byli jiní.

Věděl, že někteří lidé slouží Morgothovi, samozřejmě, že to věděl. Čas od času přišli s oddíly skřetů přes Lothlann. Byl zrovna na Himringu, pár let po Dagor Bragollach, když vyjeli proti jednomu takovému oddílu.

Člověk byl bledý a malý. Nedalo žádnou práci srazit ho k zemi. A - nic. Najednou neměl žádnou motivaci dokončit, co začal. Člověk měl na hrudi znamení Angbandu a byl nepřítel, nic pro něj neznamenal. Ale Caranthir si nemohl nevzpomenout na jiné lidi, kteří pro něj kdysi nic neznamenali (dokud nezačali znamenat příliš mnoho), a jak podobně vypadali, slabí a na pokraji smrti. Ta vzpomínka bolela. Na okamžik v rysech člověka dokonce spatřil dobře známou tvář a hnědé oči. A to si ani nebyli podobní.

Možná to byl strach v očích Morgothova muže, co ho ochromilo. Strach ze smrti. Ne z Mandosu, ani z Prázdna, které nejspíš čekalo na Caranthira. Byl to strach z neznáma. A ten strach se dokázal zakousnout až do morku kostí. Caranthir ho cítil. Možná, že ho i chápal - vždyť taky nevěděl s jistotou, co bude. A nenáviděl to.

Proto bylo tak těžké zabít člověka. Copak opravdu mohl někoho poslat vstříc takové nejistotě?

Po zbytek boje necítil vůbec nic. Ani chlad, ani žár, ani smutek. To nemohlo být správné.

Maglor

Nejtěžší bylo zabít přítele.

Maglor měl Uldora rád. Opravdu měl. Uldor byl veselý a dokázal mu na tváři vykouzlit úsměv. Uldor byl chytrý. Uldor uměl krotit koně a zpíval ty nejkrásnější písně ze stepí. Uldor nezahořkl těžkým údělem svého lidu - vždy viděl svět z té lepší stránky.

Nebo si to Maglor aspoň myslel. Možná se nedíval pořádně.

Uldor byl zrádce.

Nebylo o tom pochyb. Bolelo to, hrozně moc.

Byla to jeho povinnost; něco, co musel udělat. I když všechno v něm křičelo v agónii. Možná tenhle duševní boj způsobil, že udeřil tak tvrdě, tak nemilosrdně. Východňan zemřel okamžitě. V písních se později zpívalo o strašlivém plamenu pomsty noldorského pána, kterým ztrestal zrádce. Možná ale jenom nechtěl, aby jeho přítel trpěl.

Když pohlédl na mrtvé tělo, viděl, že Uldor pevně svírá splétaný náramek, který mu před lety dali s Caranthirem na znamení přátelství. Sklopil hlavu. Tohle nemohlo být správné.

Curufin

Curufin nevěřil na výčitky svědomí. Bylo to něco, co si ostatní vymysleli, aby se mohli litovat.

Ale mýlil se. Bylo to skutečné.

Nebyl takový bojovník jako někteří jeho bratři, ale nikdy mu nedělalo problém zvednout meč. Jazyk byl lepší zbraň než čepel, když to však bylo nutné, neváhal tasit. Ale od toho dne, kdy přišly první zprávy, jako by ztratil všechnu svou sílu, všechen svůj oheň, všechno, čím byl.

Stěží se dokázal přimět, aby zdvihl meč.

Co si to namlouval! Stěží se dokázal přimět, aby každé ráno začal nový den.

A se slabostí přišly výčitky. Mohl dělat víc. Měl mu přikázat, měl si stát za svým. Byl silnější, přesvědčil by ho. Kdyby se mu pýcha nepostavila do cesty, kdyby sám sebe nepřesvědčil, že ho nepotřebuje, nemusel ho ztratit…

Později budou zpívat, že Curufin zemřel v Menegrothu. On sám byl přesvědčený, že zemřel dávno předtím. Ale pokud skutečně zemřel v menegrothských jeskyních, tak jenom proto, že už nenašel sílu zvednout meč.

Koneckonců, bylo to deset let, co padl Nargothrond. A ani jedna zpráva nepřišla o jeho malém Tyelperinquarovi.

To nemohlo být správné.

Celegorm

Celegorm ničeho nelitoval. Nikdy. Nebo si to aspoň často opakoval. Nakonec to byla lítost, co ho zabilo. A protože osud je ironická mrcha, byla to právě ta poslední lítost, které skutečně nelitoval.

Dior byl nepochybně skvělý bojovník, ale Celegorm byl víc než zoufalý. A věděl, co dělá. Nebo si to aspoň namlouval. Chtěl skutečně krále Doriathu usmrtit, nebo s ním chtěl jen třást a ječet na něho, ať mu dá ten zatracený kámen, ať už je po všem? Nevěděl.

Pak Dior ztratil půdu pod nohama. Jedinečná příležitost - bylo by to až příliš snadné. Jen jeden úder. Ale Celegorm neudeřil. Jako by se mlha zvedla z jeho očí a on uviděl, co bylo skutečně před ním - ne pyšný bojovník, ne mocný král, ale vystrašené, zmatené dítě.

Mnoho se mluvilo o pyšném, zpupném Dioru Eluchílovi. Celegorm sám ho s oblibou urážel. A v letech, co přijdou, se o něm ještě bude často mluvit - o jeho hloupém, nepromyšleném rozhodnutí, pro které umíral jeho lid. Možná za to mohla jeho lidská krev, ale nikdo si nikdy neuvědomil, že Dior nebyl mocný král. Že byl jen vystrašené dítě, podle elfího počítání daleko před prahem dospělosti, kterému náhle spadlo na ramena velké břemeno.

Jak měl vědět, co dělat, které rozhodnutí je to správné?

Celegorm pocítil lítost, šílenou osamělou lítost, a jeho ruka se zastavila. Ta chvíle stačila, aby ucítil kousavý chlad čepele v prsou. Nechal svou vlastní ránu dopadnout.

Dior tiše zasténal a Celegorm si jen zpola příčetně pomyslel, že by ho měl obejmout. Proč si nikdo z nich neuvědomil, že mu je teprve třicet šest let?

To není správné, pomyslel si, než se zhroutil na mramorovou podlahu.

Amrod

Nejtěžší bylo neumřít.

Bylo to těžké, protože už dávno nechtěl neumřít. Naopak, chtěl umřít, ale nesměl. Byla tu přísaha. A byl tu jeho bratr, jeho Ambarussa - ten by ho nenechal. Ale jeho dvojče bylo daleko, dělila je masa Fëanorovců a sirionských bojovníků. Nikdy se k němu nestihne dostat včas.

Bylo to příliš lákavé.

Upustil meč.

A byla to ta nejsnadnější věc, kterou kdy udělal.

Ale když ucítil první ránu, podíval se Amras jeho směrem (cítil jeho bolest - vždycky cítili, když se něco dělo tomu druhému) a jeho oči byly rozšířené; nevěřící a plné agónie. A tak strašně, strašně zrazené.

Jak mě tu můžeš takhle nechat? ptaly se.

Další rána a další a další. Upadl. A další.

Tohle není správné, byla jeho poslední myšlenka.

Poznámky:

Maitimo - Maedhrosovo quenijské mateřské jméno

Makalaurë - Maglorovo quenijské mateřské jméno

Tyelkormo - Celegormovo quenijské mateřské jméno

Curufinwë - Curufinovo quenijské otcovské jméno

Ambarussa - quenijské mateřské jméno Amroda i Amrase (jo, je v tom bordel, když se jmenuješ stejně jako tvůj bratr)

Tyelperinquar - Celebrimborovo quenijské otcovské jméno