14. března: Sedmkrát o zoufalství (povídka inspirovaná Silmarillionem)
Dnešní téma bylo zoufalství.
Po "dlouhé" době se opět vracíme k elfům, konkrétně k tomu prvnímu, co se většině lidí vybaví, když se řekne "zoufalství" a "elfové" dohromady - k jistým sedmi bratrům.
Sedmkrát o zoufalství
Maedhros
Nejtěžší bylo udeřit úplně poprvé.
Svíral pouze cvičný meč, s otupeným ostřím, ale byla to práce jeho otce, a to znamenalo naprostou realističnost. Ruka se mu třásla.
Chtěl to zkusit. Chtěl být dobrý. Byl dědic svého otce.
Maitimo vynikal v mnoha věcech, ale v ničem nebyl nejlepší. Nezpíval jako Makalaurë, nevyznal se v kovárně jako Curufinwë a Tyelkormo byl mnohem lepší lovec. Věděl, že na prvorozeného syna a dědice svého domu, je až pozoruhodně netalentovaný.
Ale když mu otec poprvé vložil meč do ruky, cítil to. Čepel mu v dlaních vibrovala a on věděl, že našel to, k čemu byl předurčen. Bude dobrý, možná dokonce nejlepší. Takhle se musel otec cítit, když bušil do kovadliny, takhle se cítila matka, když hnětla hlínu. Toužil po tom.
Tak proč teď, když měl zbraň poprvé pozvednout, to bylo tak těžké? Jako by mu cosi drželo ruku. Makalaurë stál naproti němu, připravený k boji, a jeho výraz byl zmatenější a zmatenější. Maitimo přešlápl z nohy na nohu. Nemohl setřást pocit, že je to špatné, nedobré, nebezpečné.
"Abychom mohli bránit naši rodinu," řekl otec, když mu meč podával; a tehdy, pod jeho planoucím zrakem, to dávalo smysl. Ale teď? Bránit před kým? A nedokázaly tyhle věci, když se nabrousily, zabíjet? Nebylo to špatně?
Byl to dobrý pocit, svírat zbraň v ruce. Patřila k němu. Ale hluboko uvnitř ho svíraly pochybnosti. S mizerným pocitem poprvé pozdvihl meč a udeřil.
Měl pravdu. Jeho bratři se mu nemohli rovnat. Modřiny na Makalaurëho paži se začínaly barvit do fialova a k Maitimovu pocitu úzkosti se přidal pocit viny. Tohle přece nemohlo být správné.
Amras
Nejtěžší bylo poprvé zabít.
Nikdy o sobě nepřemýšlel jako o někom, kdo by toho byl schopný; dokonce ani když otec vytasil meč a vedl je k lodím, nepředpokládal, že by se to doopravdy mohlo stát. Proto to byl takový šok, když stál nad zraněným světlovlasým elfem, který se úporně snažil dosáhnout na svůj rybářský oštěp, ležící opodál v písku. Matně v něm poznával jednoho ze svých vrstevníků. Kolem nich se ozývaly výkřiky a nehybná těla omýval příboj. Ten elf nebude první, kdo dnes zemře, ale bude první, koho bude mít Ambarussa na svědomí. Písek pod ním se barvil rudě - zranění bylo smrtelné. A Ambarussa věděl, že pokud nenajde odvahu, bude mladý elf umírat dlouho, možná hodiny.
Ale bylo to tak těžké.
Ruce se mu třásly. Teď, když pominula počáteční zběsilost, si náhle byl vědom, co se stane, když nechá meč klesnout. A nechtěl, strašně nechtěl. Chtěl utéct někam do lesů a zůstat tam, dokud se elf u jeho nohou neuzdraví… Ale to se nestane. Mladý Teleri začal žalostně naříkat a Ambarussa cítil, že ho na tvářích štípají slzy. Nechtěl, nechtěl, nechtěl…
Pak někde za ním kdosi vykřikl. Poznal svého bratra a strach o něj byl silnější než jeho úzkost. Nechal meč klesnout a na okamžik všechno ztichlo. V hrůze zíral na svou čepel a jeho první myšlenka byla, že je vrah, že ho jeho bratr už nebude mít rád.
Otočil se a viděl, že Ambarussa má meč stejně rudý jako on. To nemohlo být správné.
Caranthir
Nejtěžší bylo poprvé zabít člověka.
Zvláštní, o kolik jiné to bylo, než zabít elfa. Elfy znal celý svůj život, byl jedním z nich, byli pochopitelní - i jejich smrt byla pochopitelná. Atani byli jiní.
Věděl, že někteří lidé slouží Morgothovi, samozřejmě, že to věděl. Čas od času přišli s oddíly skřetů přes Lothlann. Byl zrovna na Himringu, pár let po Dagor Bragollach, když vyjeli proti jednomu takovému oddílu.
Člověk byl bledý a malý. Nedalo žádnou práci srazit ho k zemi. A - nic. Najednou neměl žádnou motivaci dokončit, co začal. Člověk měl na hrudi znamení Angbandu a byl nepřítel, nic pro něj neznamenal. Ale Caranthir si nemohl nevzpomenout na jiné lidi, kteří pro něj kdysi nic neznamenali (dokud nezačali znamenat příliš mnoho), a jak podobně vypadali, slabí a na pokraji smrti. Ta vzpomínka bolela. Na okamžik v rysech člověka dokonce spatřil dobře známou tvář a hnědé oči. A to si ani nebyli podobní.
Možná to byl strach v očích Morgothova muže, co ho ochromilo. Strach ze smrti. Ne z Mandosu, ani z Prázdna, které nejspíš čekalo na Caranthira. Byl to strach z neznáma. A ten strach se dokázal zakousnout až do morku kostí. Caranthir ho cítil. Možná, že ho i chápal - vždyť taky nevěděl s jistotou, co bude. A nenáviděl to.
Proto bylo tak těžké zabít člověka. Copak opravdu mohl někoho poslat vstříc takové nejistotě?
Po zbytek boje necítil vůbec nic. Ani chlad, ani žár, ani smutek. To nemohlo být správné.
Maglor
Nejtěžší bylo zabít přítele.
Maglor měl Uldora rád. Opravdu měl. Uldor byl veselý a dokázal mu na tváři vykouzlit úsměv. Uldor byl chytrý. Uldor uměl krotit koně a zpíval ty nejkrásnější písně ze stepí. Uldor nezahořkl těžkým údělem svého lidu - vždy viděl svět z té lepší stránky.
Nebo si to Maglor aspoň myslel. Možná se nedíval pořádně.
Uldor byl zrádce.
Nebylo o tom pochyb. Bolelo to, hrozně moc.
Byla to jeho povinnost; něco, co musel udělat. I když všechno v něm křičelo v agónii. Možná tenhle duševní boj způsobil, že udeřil tak tvrdě, tak nemilosrdně. Východňan zemřel okamžitě. V písních se později zpívalo o strašlivém plamenu pomsty noldorského pána, kterým ztrestal zrádce. Možná ale jenom nechtěl, aby jeho přítel trpěl.
Když pohlédl na mrtvé tělo, viděl, že Uldor pevně svírá splétaný náramek, který mu před lety dali s Caranthirem na znamení přátelství. Sklopil hlavu. Tohle nemohlo být správné.
Curufin
Curufin nevěřil na výčitky svědomí. Bylo to něco, co si ostatní vymysleli, aby se mohli litovat.
Ale mýlil se. Bylo to skutečné.
Nebyl takový bojovník jako někteří jeho bratři, ale nikdy mu nedělalo problém zvednout meč. Jazyk byl lepší zbraň než čepel, když to však bylo nutné, neváhal tasit. Ale od toho dne, kdy přišly první zprávy, jako by ztratil všechnu svou sílu, všechen svůj oheň, všechno, čím byl.
Stěží se dokázal přimět, aby zdvihl meč.
Co si to namlouval! Stěží se dokázal přimět, aby každé ráno začal nový den.
A se slabostí přišly výčitky. Mohl dělat víc. Měl mu přikázat, měl si stát za svým. Byl silnější, přesvědčil by ho. Kdyby se mu pýcha nepostavila do cesty, kdyby sám sebe nepřesvědčil, že ho nepotřebuje, nemusel ho ztratit…
Později budou zpívat, že Curufin zemřel v Menegrothu. On sám byl přesvědčený, že zemřel dávno předtím. Ale pokud skutečně zemřel v menegrothských jeskyních, tak jenom proto, že už nenašel sílu zvednout meč.
Koneckonců, bylo to deset let, co padl Nargothrond. A ani jedna zpráva nepřišla o jeho malém Tyelperinquarovi.
To nemohlo být správné.
Celegorm
Celegorm ničeho nelitoval. Nikdy. Nebo si to aspoň často opakoval. Nakonec to byla lítost, co ho zabilo. A protože osud je ironická mrcha, byla to právě ta poslední lítost, které skutečně nelitoval.
Dior byl nepochybně skvělý bojovník, ale Celegorm byl víc než zoufalý. A věděl, co dělá. Nebo si to aspoň namlouval. Chtěl skutečně krále Doriathu usmrtit, nebo s ním chtěl jen třást a ječet na něho, ať mu dá ten zatracený kámen, ať už je po všem? Nevěděl.
Pak Dior ztratil půdu pod nohama. Jedinečná příležitost - bylo by to až příliš snadné. Jen jeden úder. Ale Celegorm neudeřil. Jako by se mlha zvedla z jeho očí a on uviděl, co bylo skutečně před ním - ne pyšný bojovník, ne mocný král, ale vystrašené, zmatené dítě.
Mnoho se mluvilo o pyšném, zpupném Dioru Eluchílovi. Celegorm sám ho s oblibou urážel. A v letech, co přijdou, se o něm ještě bude často mluvit - o jeho hloupém, nepromyšleném rozhodnutí, pro které umíral jeho lid. Možná za to mohla jeho lidská krev, ale nikdo si nikdy neuvědomil, že Dior nebyl mocný král. Že byl jen vystrašené dítě, podle elfího počítání daleko před prahem dospělosti, kterému náhle spadlo na ramena velké břemeno.
Jak měl vědět, co dělat, které rozhodnutí je to správné?
Celegorm pocítil lítost, šílenou osamělou lítost, a jeho ruka se zastavila. Ta chvíle stačila, aby ucítil kousavý chlad čepele v prsou. Nechal svou vlastní ránu dopadnout.
Dior tiše zasténal a Celegorm si jen zpola příčetně pomyslel, že by ho měl obejmout. Proč si nikdo z nich neuvědomil, že mu je teprve třicet šest let?
To není správné, pomyslel si, než se zhroutil na mramorovou podlahu.
Amrod
Nejtěžší bylo neumřít.
Bylo to těžké, protože už dávno nechtěl neumřít. Naopak, chtěl umřít, ale nesměl. Byla tu přísaha. A byl tu jeho bratr, jeho Ambarussa - ten by ho nenechal. Ale jeho dvojče bylo daleko, dělila je masa Fëanorovců a sirionských bojovníků. Nikdy se k němu nestihne dostat včas.
Bylo to příliš lákavé.
Upustil meč.
A byla to ta nejsnadnější věc, kterou kdy udělal.
Ale když ucítil první ránu, podíval se Amras jeho směrem (cítil jeho bolest - vždycky cítili, když se něco dělo tomu druhému) a jeho oči byly rozšířené; nevěřící a plné agónie. A tak strašně, strašně zrazené.
Jak mě tu můžeš takhle nechat? ptaly se.
Další rána a další a další. Upadl. A další.
Tohle není správné, byla jeho poslední myšlenka.
Poznámky:
Maitimo - Maedhrosovo quenijské mateřské jméno
Makalaurë - Maglorovo quenijské mateřské jméno
Tyelkormo - Celegormovo quenijské mateřské jméno
Curufinwë - Curufinovo quenijské otcovské jméno
Ambarussa - quenijské mateřské jméno Amroda i Amrase (jo, je v tom bordel, když se jmenuješ stejně jako tvůj bratr)
Tyelperinquar - Celebrimborovo quenijské otcovské jméno
Je na tom krásně vidět, koho máš ráda a koho ne.
OdpovědětVymazatPoslední dobou mě neskutečně fascinuje Celebrimbor. A Curufin. Jaké to muselo být, zříc se otce? Jaké to muselo být, vidět že tvoje krev, tvůj jediný dědic a jediný pokračovatel celého rodu tě odvrhl? Že další, kdo tě miloval je nenávratně ztracen? A jak se k Celebrimborovi stavěli ostatní elfové? Poslední Feanorovec, poslední Prokletý, ten který zavrhl vlastního otce aby zůstal sám, ten který přišel z Amanu, ten který znal Feanora...
[1]: Vážně je to vidět??? Protože jsem se opravdu snažila, aby to vidět nebylo. Snažila jsem se je všechny "zlidštit" a myslím, že i u těch, co mám nejmíň ráda, se mi to docela povedlo. Rozhodně se mi zdá, že i u Celegorma a Curufina jsem se posunula z levelu "svině" na level "au, ta svině taky něco cítí!". :-)
OdpovědětVymazatCelebrimbor je neskutečně fascinující. (Curufin je pořád svině. :-)) Já myslím, že Celebrimbor se za ně všechny pořádně styděl. A asi se i bál (o ně i o sebe). Každopádně nemyslím, že to Fëanorovci vnímali, jako že byl "ztracen", spíš naopak. Koneckonců, Celebrimbor nic nepřísahal, nebyl Prokletý (jenom měl "nešťastné příjmení"), takže si spíš myslím, že zvlášť ke konci to už vnímali hlavně s pořádnou dávkou úlevy. Jim už nikdo pomoct nemohl, oni se řítili do zkázy a Přísaha jim nedovolila s tím nic dělat, ale myslím, že to musela být úleva, že aspoň ten poslední z nich, jediné dítě jejich Domu, nedopadne stejně. Samozřejmě Curufin to asi vnímal trochu jinak, bylo to jeho dítě a to muselo pořádně bolet. Ale myslím si, že se zlobil jenom do pádu Nargothrondu, pak asi převážil strach, co se s jeho dítětem vlastně stalo (z Nargothrondu se zachránilo ze všech padlých království asi nejmíň elfů- vždyť zabili i ženy). Ale Celberimborova pozice mezi ostatními elfy musela být až do konce poměrně prekérní... ;-) Na jednu stranu geniální, nic hrozného neudělal atd., na druhou stranu fëanorovec - takže rychle pryč. :-D
[2]: Tam jde asi o to, že Curufina a Celebrimbora nevidím tak kruté a bezcitné (ano, snažíš se jim cit dát, ale přeci jen je vidět, že je to něco poněkud... těžkého? Ostatním stačí málo, aby se probudily výčitky, tihle dva potřebují hodně). Ale proč tihle dva. V čem byli jiní než ostatní bratři? Nevím, možná je to jen má touha hledat vysvětlení, ale nepřijde mi, že by byli tak strašní protože prostě byli. Tam muselo být nějaké protože, nějaký důvod.
OdpovědětVymazat[3]: Myslíš Curufina a Celegorma, ne? :) Tyjo, vidím, že moji povídku vnímáš úplně jinak než já! To je zajímavé... U Curufina se zabývám tím úplně nejzákladnějším strachem - strachem o dítě. Není na tom nic nuceného, ani to nemá vytvářet efekt "wow, to vážně chtělo těžký kalibr, aby začal něco cítit". Jenom využívám toho, jak málo čtenáři vnímají, že Curufin byl otec, který v jednu chvíli o své dítě přišel a dost pravděpodobně nikdy nezjistil, co se s ním stalo... U Celegorma je to přesně naopak, než říkáš: on se tváří, že žádné výčitky nejsou, ale nakonec je to úplná maličkost a ještě navíc taková, která by mu vůbec neměla dělat vrásky, která ho pošle přes okraj - nepřítel, na kterém mu nezáleží, navíc takový, na kterého má podle Silmarillionu zvláštní pifku... Naopak, stačí hrozně málo, aby se v něm probudily city!
OdpovědětVymazatAle, co se té otázky, proč na tom byli "hůř" než ostatní, týče, myslím, že odpovědi jsou dost jasné. U Curufina je to nejspíš jeho povaha - je to prakticky miniatura Fëanora! A Fëanor měl opravdu nešťastnou povahu a upřímně, o ostatní se spíš nestaral. Takže Curufin je geniální, chytřejší než kdokoliv v okruhu pěti sta mil, ale všichni se ho tak trochu bojí a on vážně neumí pracovat správně s emocemi (i když trochu líp, než tatík). U Celegorma je to podle mě naopak jeho příběh. Když se nad tím zamyslíš, on vážně nezačíná jako tak špatná postava, jenom je trochu v závěsu na Curufinem, což nemůže být dobrá věc... Ale v průběhu příběhu nejen, že ho postihne celá ta tragédie Fëanorova rodu, ale přijde o nejlepší kamarádku, odmítne ho láska jeho života, opustí ho jeho věrný pes (2x), který s ním byl staletí (a uteče s tou samou, co ho odmítla)... a příště, když Celegorma vidíme, volá po útoku na Doriath! Myslím, že prostě zahořkl (jako víc než ostatní Fëanorovci ;)).
Co si myslíš? (Pokud si tohle někdy přečteš...)
Co se týče osobních démonů, jsou Fëanorovi synové nepochybně nejvděčnější látkou... za mě jsi všechny vystihla skvěle, jak v povídce, tak v komentářích. Snad jenom u Celegorma bych víc zdůraznila nešťastnou lásku k Lúthién. A taky mi přišlo vždycky hrozně zajímavé, že Maglor a Caranthir jsou(byli) ženatí. I když o jejich manželkách nevíme vůbec nic, dává nám to přece jenom trochu jiný pohled na jejich povahy. :-)
OdpovědětVymazat[5]: Co se týče osobních démonů, jsou Fëanorovci hotový zlatý důl. :D
OdpovědětVymazatDěkuju strašně moc, jsem tak ráda, že s povídkou souhlasíš. :)
U Celegorma jsem měla vícero nápadů, a Lúthien byla rozhodně jedním z nich (další byl Huan, protože to taky muselo zatraceně bolet), ale nakonec jsem se rozhodla pro tenhle okamžik, protože se mi zdálo, že je to moment, který ještě nikdo neodvyprávěl, bod, který ještě nikdo nezdůraznil. Dokonce jsem se vyvarovala spojení Diora s Lúthien, protože jsem chtěla, aby ho v tu chvíli Celegorm viděl jako svého vlastního člověka, ne někoho, kdo je charakterizovaný rozhodnutími svých rodičů. :)
Fëanorovské manželky jsou téma samo pro sebe. :D Na jednu stranu je logické, že byly, na druhou stranu to přináší úplně nové a nečekané úhly pohledu. Na Maglorovu a Curufinovu ženu už jsem si zvykla, Caranthira asi navždy budu vnímat skrze své vlastní teorie a perspektivu. :D