Aredheliny povídky a básně

 Něco nového, ze začátku února.

 Strašlivě dlouho se tu nic neobjevilo... Wow. :O Aby to nebyl nějaký nehezký rekord! Dnešní básnička už je pár let stará, ale rozhodně nepatří k těm "prastarým" S trochou nadsázky by se dala označit za aktuální. Vyhrabala jsem ji z archivu na přání Pomněnky, tak snad se bude líbit! Malé znovushledání s milovaným.

Dnešní báseň je opět z těch nedávných, vznikla v létě, když jsem se o víkendech vracívala z plnění jistých povinností a celé to mělo velmi neskutečný nádech...

 Dneska nová básnička, ne jako povzbuzení nebo odměna, ale jenom tak, pro mě. Musím říct, že je krásné, že pořád zůstává na světě jedno místo, které mě inspiruje k tvorbě...

 Stále jsme bohužel v bezpovídkovém období, ale na žádost jsem vyhrabala jednu vskutku obskurní, starou básničku. Je... zvláštní. Neptala bych se, co chtěl básník říct, básník neví. Ale na několikátý pokus se mi podařil rozklíčovat rytmus třetí sloky, takže už i ta recitace nahlas dává větší smysl. Básnička budiž pro všechny znamením, že se člověk může ve svých snahách neustále zlepšovat.

 Půl roku se neobjevím, a pak najednou... Nemyslím, že tu ještě někdo na cokoliv čeká, ale co už. Kdyby náhodou, tak pro tu věrnou duši jedna podzimní básnička.

 Opět se vynořuji ze svého zimního spánku, abych svým několika věrným čtenářům představila (vnutila) jeden z mých náhodných zájmů, který jsem si nedávno připomněla při své přednášce drahému Mittalmaru. Aztékové mě fascinují už od dětství a máloco víc než hlavní město Aztécké říše, Tenochtitlan, kterému se v té době ve Starém světě nemohlo žádné město rovnat... Báseň je stará asi dva roky, vytvořená ve chvíli melancholie nad tím, co krásného bylo nenávratně zničeno...

  A jsem zpět, po měsících a měsících! Stěží uvěřit, že jsem se tu od léta pořádně nezastavila... Přesun blogu proběhl úspěšně, i když musím přiznat, že bloggeru stále nerozumím, se vzhledem spokojená nejsem a všechno se teprve učím, takže mě určitě čeká mnoho chyb. Dokonce jsem odpověděla na pár komentářů, ale mnohé další na mě ještě čekají... Dnes jen krátká báseň, opět prastará (i když, světe div se, pořád ne z těch nejdávnějších časů), rok 2014. Příště snad něco pořádného.

Navzdory všem slibům a dobrým předsevzetím jsem opět v říjnu nezveřejnila druhý článek. Ach jo. Třeba se to v listopadu konečně povede... Dnešní báseň je moje úplně nejnovější, napsaná na konci září. Vznikla pod dojmy z Norska, které jsem mohla letos v létě navštívit. Udělalo na mě dojem, jak je ostatně zřejmé.

Zveřejnila bych i něco jiného než další básničku, ale není čas. Ta dnešní je jednoduchá a opravdu stará... ale až překvapivě aktuální se všemi těmi zprávami, co přicházejí ze světa. Teď jen přežít víkend a dožít se toho slibovaného ochlazení (měla jsem zůstat v severních krajích)...

Po měsíci další báseň - tentokrát letně zádumčivá. Kupodivu i takovýhle oxymóron existuje. Ještě že ty básně nikdy nedojdou...

Venku je takové vedro, až mám pocit, že padnu vyčerpáním, ačkoliv jsem dnes neabsolvovala nic náročnějšího, než dvě cesty autobusem. Mým snem je usnout a neprobudit se, dokud venku nebude míň než 15 °C. Jako bych potřebovala připomenout, proč je léto tou nejnáročnější částí roku... No, tak si na konec června dáme aspoň trochu poezie.

Květen se blíží ke konci a ani jeden článek... hmm... Možná si ještě vzpomínáte na poněkud morbidní lednovou báseň Po životě . Dnešní básnička k ní patří - byla napsána pro ten samý úkol do školy. Spolu tvořily "cyklus", pracovně pojmenovaný Hřbitovní poezie . Druhá báseň, ne tak povedená, matoucí, ale snad ne úplně špatná. Nic veselého, očividně. Navzdory zavádějícímu názvu nemá nic společného s Tolkienem.

V únoru bude článek bohužel jenom jeden. (Au, au, omlouvám se svým třem pravidelným čtenářům, ale vydržela jsem to pět měsíců, než jsem trochu slevila!) Mám k tomu i důvody! 1. Únor je krátký. Vždycky byl. 2. Únor už je skoro pryč (což rozhodně není moje chyba!). 3. Brzy bude březen! A mí tři čtenáři určitě vědí, co březen znamená. Nevím, kolik toho letos zvládnu napsat a zveřejnit (styl hry se zase změnil), ale určitě plánuju víc než tři články. A letos se na to i těším! Ale teď už dnešní báseň, opět pár let stará, ale podle mého vnímání pořád relativně nedávná. Ostatně relevantní je pořád, někdy víc než jindy.

A máme tu další starou báseň z hlubokých hlubin archivu. Rok 2012, a přitom to není vůbec dávno, co jsem ji psala. Ach jo. Co je špatně s časem? Téma dneska není nic veselého - věřili byste, že to byl úkol do školy?

Všechny seminárky a hnusné úkoly jsou odevzdány a tenhle pekelný týden je konečně za mnou: vypadá to, že něco přeci jenom stihnu zveřejnit, než odbije půlnoc a já usnu u klávesnice. Ne to, co jsem chtěla, ale aspoň něco... Co takhle stará básnička, kterou jsem našla na počítači? Tentokrát je to filozofické...

Vypadá to, že pokud mám zveřejňovat aspoň trochu pravidelně (ehm), zavalím tenhle blog velkým množstvím poezie... No, co se dá dělat. Snad vás ještě chvíli neomrzí. Dneska je to aspoň báseň aktuální, dokonce velmi aktuální, žádný stoletý archivní kousek. Co víc říct: v neděli na horách napadl sníh. A věci se mění.

Dnešní báseň je věnovaná Šárce (a byla pro ni i napsaná). Zveřejňuju se svolením.

Dneska poměrně netradičně zveřejňuju básničku, kterou jsem napsala teprve před několika málo dny (no dobře, už je to víc jak týden). Nemůžu však čekat, protože to křehké, krásné období na přelomu podzimu a zimy je už skoro pryč... Básnička je Pomněnčin dárek k narozeninám - jí je věnována a ona má rukou psaný originál. Zveřejňuju samozřejmě se souhlasem majitelky.

Prázdniny jsou ideální čas na brigádu, aspoň pro nás, studenty. Já jsem v rámci té své letos s tátou podnikla týden dlouhou cestu přes velká i menší německá (Lipsko, Magdeburg, Hannover, Hamburk, Flensburg, Hussum) a malá dánská (Ribe, Varde - moje oblíbené jméno, Ringkøbing, Langerhuse, Thyborøn) města (a vesnice). Idea, že si na naši pouť cestou vyděláme, se vydařila jen tak napůl, ale přes všechny nervy (z mé strany), nástrahy velkých měst (zvlášť Hamburku) a ne zrovna příznivé počasí, to bylo nádherné. Viděla jsem několik míst, na které jsem si nikdy ani neodvážila pomyslet, a zjistila, že do Dánska se budu chtít ještě aspoň jednou vrátit. Kdo by taky nechtěl znovu chodit tichými ulicemi Ribe, nebo se ponořit do studených vln Severního moře?