26. března: Nemožné (povídka inspirovaná Pánem prstenů/Silmarillionem)

Dala jsem si závazek, že než projekt skončí, napíšu povídku z perspektivy trpaslíků (chci mít svou sbírku podivných perspektiv co nejkompletnější). Ten den nastal dnes.

Téma byl citát od Edgara Allana Poea:

"They who dream by day are cognizant of many things which escape those who dream only by night."

Volně přeloženo:

"Ti, co sní ve dne, si jsou vědomi mnoha věcí, které uniknou těm, co sní pouze v noci."

Nejsem trpaslík. Nepřemýšlím jako trpaslík. Sice jsem kdysi už jednu trpasličí povídku napsala (opět dosud nezveřejněnou), ale vůbec si nejsem jistá, jestli jsem trpasličí podstatu náležitě vystihla. Stejně tak si nejsem jistá, zda jsem splnila zadání... Bylo to těžké.

Ale snaha byla.

Nemožné

Místo, kde byla země rozervaná v půli. Tak o ní mluvili.

Nezměřitelně hluboká, nepřekonatelná.

Často chodili až k jejímu okraji a snažili se prohlédnout neproniknutelnou temnotou. Někteří házeli dolů pochodně. Jejich plameny mizely v temnotě a oni je nikdy neslyšeli dopadnout.

Když ji spatřili poprvé, v mihotavém světle loučí, blyštivé žíly drahých kovů v šedém kameni, hlubinu tak černou, že se v ní samotné povědomí a světle ztrácelo, bylo to jako zjevení. Tam před nimi byla překážka, tam před nimi byla výzva. Před nimi bylo ztělesnění všeho, co toužili překonat. Byli možná jen malý národ na samém počátku své cesty, ale nikdo nebyl tak docela jako oni. Nikdo nebyl tak vytrvalý, tak hrdý, nikdo jiný nedokázal nemožné.

Ostatní snili o velkých činech, oni je činili.

Stáli na okraji propasti, v očích stále bázlivý výraz dětí, ale v myslích už stavěli kladkostroje a lešení. A ty věci jim vyrůstaly pod rukama. Nebylo to nepodobné nočnímu snění se vší jeho lehkostí, hravostí i napětím, a přesto sny noci zůstanou navždy pouze tím, čím jsou - sny. Jejich snění bylo jiné.

Skutečné.

Lucerny zářily v temnotě, kladiva zvonila a lana se napínala až k prasknutí. A pomalu, pomaličku se sny měnily v nejpozoruhodnější ze všech trpasličích děl.

Stáli tam, kde před deseti tisíci lety stáli jejich předci, a před nimi bylo nemožné. Můstek byl přeražen v půli a jeho východní část čněla nad hrozivým prázdnem. A propast čekala. Čekala na ty, kteří nemožné pokoří.

Byl čas snít a činit, překonávat a vítězit.

Vždyť byli Durinův lid a Durin sám opět kráčel mezi nimi.

Byl čas přemostit propast.

Poznámka: Pokud vím, tak nikde není vyloženě napsáno, že Můstek byl dílem trpaslíků, ale… Jaká je pravděpodobnost, že by příroda vytvořila něco tak strategicky i funkčně příhodného? Je to důmyslný obranný systém nad ohromnou propastí - je to něco, co jasně vymysleli a postavili trpaslíci.

"Durin sám opět kráčel mezi nimi" - ve Čtvrtém věku se jednalo o Durina VII, ale trpaslíci věřili, že je to pořád Durin I, který se čas od času vrací. Jak to bylo, se neví.