Aredheliny povídky a básně

Věci nabraly poněkud rychlý spád a já nemůžu říct, že bych na to byla připravená. V úterý dělám první část svého Sprachdiplomu (německého jazykového diplomu, úroveň C1), což znamená několik strašlivých hodin psaní, čtení a poslechu. Takhle moc vystrašená jsem se necítila už dlouho. (Ačkoliv vím, že to není nic proti tomu, co bude, až budu v lednu skládat ústní zkoušku; už teď z toho mám noční můry.)

Zajímalo vás někdy, čím se Aredhel bavila v dobách, kdy ještě nebyla znalá Tolkienových děl a o nějaké závislosti na Silmarillionu si mohla nechat jen zdát? Ano, to bylo už hodně dávno. To ještě žili dinosauři a jistá budoucí elfka si myslela, že největší zloun celého Pána prstenů je Elrond, protože se její starší sestra vrátila z kina spravedlivě rozhořčena jeho negativním postojem k jistému páru snů. Ale dost o tom. Někdy v tomto mezním období vznikla následující povídka, která poskytuje jedinečnou možnost spatřit dílo dosud neovlivněné Středozemí. Tak si to náležitě užijte.

Neboli listopad. Nebo Uvadání, jak zní doslovný překlad. Listopad je krásný měsíc, měsíc mlh a šedé barvy, měsíc chladivého větru, měsíc posledních barevných listů a někdy i prvního sněhu. Měsíc hvězd, rozesetých mezi potrhanými cáry mraků.

Video jsem sem ještě nikdy nedávala a ani jsem to nijak zvlášť neplánovala, ale... na tohle jsem narazila úplně náhodou a neočekávaně a upřímě, zanechalo mě emočně naprosto zdeptanou. Neskutečně krásné, neskutečně smutné, neskutečně neskutečné.... Příběh Maedhrose a Maglora podaný tak, že jsem se málem rozbrečela jako malé děcko.