12. března: Netvoři (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dnešní téma bylo moc hezké: Příběhy a písně u ohně

Opět jsem využila příležitosti napsat něco, na co jsem si brousila zuby už dlouho. Babička vypráví u ohně svým vnoučatům příběh. Hezké a pokojné... To by ovšem rodina nesměla být ve smrtelném nebezpečí a venku by nesměli číhat netvoři. A co je to za příběh, když jsme u toho?

Jsem vážně zvědavá, jestli někdo pochopí pointu před poznámkou (tentokrát je to docela výzva)...

Netvoři

Oheň v začouzeném krbu hořel nízko. Tak nízko, že se temná, stísněná chýše zdála být ještě temnější. Velké stíny se míhaly po stěnách. Tak nízko, že tvář staré ženy byla sotva osvětlená a vše ostatní tonulo v polotmě. Ticho rušil jen křik odněkud z dálky a dušený pláč jednoho z dětí.

"Vyprávěj něco, babičko," zašeptal nejstarší chlapec. Bylo mu skoro třináct a za pár let ho budou považovat za muže.

Stará žena si zhluboka povzdechla. "Dneska je špatná noc, Hazgare. Zlá noc. Slova ke mně nepřicházejí."

"Prosím, babičko," zakvílelo děvčátko, stočené do klubíčka na zemi. "Vyprávěj, ať neslyšíme netvory!" A rozplakalo se.

"Ticho!" zavrčel muž s divokým tmavým plnovousem a hustým obočím. Stál nehybně u malého okna, ve tmě téměř neviditelný. "Chceš snad, aby nás tu našli, Magazd?" Potěžkal v ruce mohutnou sekyru a zahleděl se do noci.

Dívenka zavrtěla hlavou a zmlkla. Stařena ji konejšivě pohladila po vlasech. "Netvoři se spokojí s vesnicí a nepůjdou do lesů, jsme v bezpečí, uvidíš, maličká." Opět bylo na okamžik ticho - všichni naslouchali tlumeným výkřikům odněkud z dálky. Muž u okna pozoroval rudou záři nad stromy. Prsty se pevněji sevřely kolem sekery.

"Babičko," zašeptala další z dívek, o něco starší než Magazd, "co netvoři chtějí? Je to pravda, že koho chytí a odnesou, ten se už nikdy nevrátí zpátky?"

Stará žena zaváhala: "Je pravda, že se ještě nikdo nevrátil. A to už nás zmizelo tolik…"

"Ale babičko," dívka se naklonila kupředu, oči rozšířené hrůzou, "to přece není pravda, že je dají do želez a odvezou po vodě, a pak je zabijí. Na ohni." Poslední slova zašeptala. Magazd a mladší chlapec, Achra, opět plakali.

"Tak dost!" Žena, která dosud mlčky hnětla těsto na placky, rozzlobeně vzhlédla. Nemluvně na její hrudi se naštěstí neprobudilo. "Takové řeči už nechci slyšet, Imezo. Nikdy!"

"Ztiš se, ženo," zabručel muž u okna. "Chcete snad všichni, aby nás našli?"

"Vyprávěj něco, babičko. Něco hezkého, abychom se nebáli," řekl Hazgar.

Stará žena se naklonila k ohni. "Mezi naším lidem se vypráví mnoho příběhů z časů dávno minulých. Netvoři kdysi přišli z moře, ne však aby vraždili a loupili naše lidi, ale aby nám vládli. Každých pět let si brali to, čemu říkali daň - obilí, dobytek, kovy ze země. Po mnoho a mnoho let." Staré oči se zamlžily. "Pamatuji si ty doby, mnoho z nás si je ještě pamatuje."

Žena u ohně přikyvovala. "Také si matně vzpomínám. Byla jsem ještě dítě…" Její hlas se vytratil.

"Ale co se stalo?" ptalo se malé děvčátko. "Proč už netvoři nechtějí naše ovce. Co jsme udělali, že nás teď loví a zabíjejí?"

"Magazd!" okřikla ji žena. "Takhle nemluv! Nevíme, jestli jsou… mrtví."

"Nikdo neví, co se stalo, dítě," řekla stařena. "Ale to není příběh, který jsem vám chtěla vyprávět. Ten se odehrál před nespočetnými staletími, když se lesy ještě prostíraly od moře až k horám."

"Před tím, než je netvoři skáceli!"

"Ano. Ale i tehdy žil náš lid v temnotě. Naše dny byly krátké a neveselé. Neznali jsme železo, neuměli jsme obdělávat půdu, vládli nám zlí lidé. A pak se objevili."

"Kdo?" zeptal se Achra nedočkavě.

Stařena se smutně pousmála: "Bohové z moře. Mocní a krásní a dobří."

"Z moře můžou přijít i dobré věci?" Imeza zněla zaraženě.

"Ano. Někdy se to stane. A bohové přišli. Byli vysocí a krásní. Jejich oči byly laskavé a oni pocítili soucit s naším lidem, který žil v temnotě. To oni nás naučili, jak obdělávat půdu; obilí a víno jsou jejich darem. Potom jsme už nikdy neměli takový hlad jako před příchodem bohů. Naučili nás zpracovávat dřevo, kámen i železo. Ukázali nám, že život není jen přežívání, že může být šťastný, ví-li člověk, co je to štěstí."

Děti ji pozorovaly velkýma očima. Dokonce i muž a žena naslouchali.

"Vraceli se po mnoho let, po staletí. Ale jednou se už nevrátili."

"Proč?" zeptal se Hazgar.

"Možná je zabili netvoři z moře," navrhl nesměle Achra. "Ti, co si jdou pro nás."

Stará žena sklopila hlavu. "Všechno dobré jednou skončí, stejně tak i všechno zlé. Tato noc je zlá, ale přijde svítání. Možná se ho dožijeme, možná ne. Ale chci, abyste si pamatovali, že náš lid měl kdysi přátele, kteří přišli z moře. Byli silní, vlídní a dobří. Už tu nejsou - to se stává. Ale byly časy, kdy nám stáli po boku. Náš lid na ty příběhy zapomněl, pamatuje jen hrůzy, které přišly později, ale my nezapomeneme. Někdo si musí pamatovat to dobré."

Děti se k sobě choulily na podlaze chýše a pokyvovaly hlavami. Žena tiskla své nemluvně, muž sekyru. Měli v očích něco, co byla téměř naděje. Křik v dálce pomalu utichal, ale záře požárů pořád barvila noční oblohu doruda.

Stará žena opět sklopila hlavu. Ne, neřekne jim, co věděla už jen ona: že bozi a netvoři jsou jedni a ti samí.

Poznámka: Do Středozemě se teď vraceli s ozbrojenou mocí, už ne jako dárci darů ani jako panovníci, ale jako divocí válečníci. Její obyvatele honili, brali jim zboží, zotročovali je a mnohé krutě zabíjeli na svých oltářích. Ve svých pevnostech totiž tehdy stavěli chrámy a velké hrobky a lidé se jich báli a vzpomínka na laskavé krále z dávných dnů se vytrácela ze světa a zatměla se mnoha děsivými příběhy. (Akallabêth, Silmarillion)

Númenorejci si taky někdy zaslouží být záporáci.