10. března: Pro lepší život (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dneska je to takové dost depresivní. A taky pokračujeme v netradičních perspektivách.

Téma byly Překážky. Zaměřila jsem se na cestu jednoho národa za lepším životem, na překážky, které musel překonat, na oběti, které musel přinést. Má ten příběh ale šťastný konec? (Nebo začátek? Nebo aspoň prostředek?)

Pro lepší život

Když mu bylo dvanáct let, náčelník spadl z koně a zlámal si kotník. Nepřežil noc; on, ani ten, který mu podřízl hrdlo, a dvanáct dalších mocichtivých válečníků. Ta noc skončila v krvi. Pozoroval lesk ohňů z bezpečí matčina stanu, zabalený ve vlněném plédu. Náčelník zemřel bez syna, a když přišlo ráno, seděl už ve stanu mrtvého chlapcův otec. Seděl na kožešinách, čelenku vůdce na čele. Přivedli jeho i matku, a také druhou a třetí ženu, a posadili je vedle otce.

Bojovníci přicházeli jeden po druhém a slibovali poslušnost novému náčelníkovi.

Ti, co odmítli, byli zabiti.

Tolik mrtvých, pomyslel si. A tolik zotročených žen a dětí, protože každý mrtvý bojovník jich měl několik. Tolik zármutku.

Bylo to tvrdé, ale nezbytné. Step neznala milosrdenství. Život na ní byl často krutý - museli být jednotní, aby přežili.

Tehdy si poprvé slíbil, že se stane náčelníkem a dá svému lidu lepší život. Život, ve kterém smrt nebude nutností.

Když mu bylo šestnáct let, přišel hladomor.

Děti ležely na ulicích a starci odcházeli zemřít do stepí. Mnozí prosili o pomoc, ale nebyl, kdo by jim pomohl. Nejdřív přišla krutá zima. První jarní úroda byla malá, druhá shnila. Léto bylo deštivé. Mrtvoly ležely v bahně a ti, co chodili kolem, si zahalovali tvář.

Náčelník přikázal opět obětovat Tomu, který přicházel do Domu, ačkoliv s tím jejich předci přestali již před mnoha pokoleními.

Koho jiného ale prosit o pomoc?

Tehdy si znovu slíbil, že dá jednou svému lidu lepší život. Život, ve kterém už nikdy nebudou mít hlad.

Když mu bylo dvacet čtyři let, jeho otce srazil blesk a on se stal novým náčelníkem.

Čtyři bojovníci zemřeli a jeho domácnost se rozrostla o šest otrokyň.

Pak přišly zvěsti, že jejich soukmenovci ze severu odcházejí na západ. Opouští nehostinné stepi kolem velkého východního jezera.

Přikázal svým lidem zvednout stany.

Jestli dlouhá, strastiplná cesta byla odpovědí, nebál se jí.

Procházeli krásnými, úrodnými zeměmi, ale lidé (a podivnější bytosti) tam byli před nimi. Vysocí a světlovlasí - potomci dávných zrádců.

Pokračovali v cestě.

Když se před nimi tyčily první hory, doufal, že za nimi naleznou nový domov, ale byl zklamaný. Krajina za horami byla pustá, neúrodná a divoká. Studená. A ani tam nebyli sami. Putovali dál na západ.

Tehdy si znovu umínil, že dá svým lidem lepší život. Život v zemi, která bude jen jejich.

Když mu bylo čtyřicet let, přišel mor.

Šestnáct let byli na cestě, neboť se jejich vozy a dobytek pohybovaly pomalu, a živi byli jen ze zbytků, které dostávali od bohů i démonů. Na dohled byly další hory.

První začaly umírat ovce. Zčernaly a pošly. Poté začaly churavět děti a v krátkém čase se nemoc rozšířila po celém táboře. Těm, co onemocněli, nebylo pomoci. Hnis vytékal z boláků a samotný vzduch byl otrávený.

Nemohli pokračovat v cestě.

Každý den obětoval jehně Bohu z Domu a každé ráno byli noví mrtví.

Nemoc se šířila čtyři měsíce.

Nakonec přikázal shromáždit všechny nemocné do velkého stanu. Podřízli jim hrdla a stan zapálili. Dlouho mlčky stáli a pozorovali plameny šlehající z dřevěné kostry, pohlcující kožešiny.

Jeho nejmilejší manželka shořela v tom stanu, ale jeho tři malí synové stáli vedle otce a neplakali.

V tom lepším životě, který dá svému lidu, už nikdy nepřijde mor, to si přísahal.

Když mu bylo čtyřicet dva let, poprvé se setkal se skřety.

Vysíleni epidemií, neměli sílu na překročení dalších hor, rozhodli se je tedy obejít ze severu. Tam, kde hory končily, se táhly smutné, studené pláně.

Skřeti přišli nečekaně, odehnali dvě stáda ovcí a ukradli několik žen. Jejich pohlavár se rozvalil v náčelníkově stanu a jedl jeho jídlo. Skřet bezcílně tlachal o Temném pánu, ve kterém náčelník brzy poznal toho samého, který kdysi přicházel do Domu. Proto řekl:

"Můj lid ho často volal, často jsme mu obětovali, ale nikdy nás nevyslyšel. Je pryč."

Skřet se na něj úskočně podíval. "Temný pán a pryč? Nikdy. Sedí na svém trůnu na Severu a je skutečný. Tak!" Udeřil pohárem o zem.

Náčelník si nebyl jistý, co to znamená pro jeho lid a budoucnost, kterou mu slíbil.

Když mu bylo padesát let, poprvé spatřil elfy.

Byli chladní a divně jim svítily oči. Byli pyšní a bohatí. Vládli vlastním zemím. A nikdy neměli hlad.

Jeho lid měl hlad často.

Samozřejmě, že se poklonil.

Koneckonců, lord Caranthir jim každého jara posílal několik vozů se zrnem.

Když mu bylo šedesát let, přijel do tábora vyslanec Temného pána.

V jeho očích byl zlý oheň, ale uměly být i soucitné a chápavé.

Seděli spolu v noci ve stanu a tiše rozmlouvali. Vyslanec ho pozoroval zpoza dlouhých řas. Trochu se podobal jednomu z elfů.

"Co ti nabízejí?" ptal se.

"Co nabízíš ty?" ptal se náčelník.

"My vyhrajeme," řekl vyslanec. "Brzy bude válka a my vyhrajeme. Kdyby vyhráli elfové, co ti dají? Vděk? Kus své země, aby na něm tvůj lid živořil? Můj pán ti dá jejich království. Kterékoliv budeš chtít. Dost místa pro všechny…"

"A co hlad?" zeptal se

"Věrní mého pána už nebudou hladovět."

"A co nemoci?"

"Věrní mého pána už na ně nebudou umírat."

Sklopil oči. "A co svoboda?"

Vyslanec se usmál. "Můj pán žádá pouze věrnost."

Měl pravdu. Elfové nebyli tou budoucností, po které toužili. Možná nepatrným zlepšením, ale ne tím něčím lepším.

Byl by pošetilec, kdyby zahodil nabídku Temného boha.

O pár dní později on a jeho synové přísahali věrnost lordu Caranthirovi.

Té noci v táboře jim zajistil mocného spojence.

Když Ulfang umíral, chystal se lord Maedhros do boje.

Už téměř deset let byli vazaly jeho bratra - a i oni šli do bitvy.

Do bitvy za svoji budoucnost, ne za elfy.

Jeho synové stáli u starcova lože. Seschlými prsty sevřel Uldorovu ruku. "Pro náš lid," zašeptal. "Pro lepší budoucnost. Aby už nemuseli trpět."

Byl čas naostřit dýky.

A umírat. Ještě jednou, naposledy.

Poznámky: V povídce je několik narážek na Příběh Adanel, příběh o prvním Pádu lidí, o tom, jak je Morgoth poprvé svedl, když je odloudil od Ilúvatara a předstíral, že je bůh, který jim chce pomoct. Nechal si postavit Dům a v něm se uctívat (= Ten, který přicházel do Domu). Lidem se samozřejmě nevedlo líp, ba naopak, až se konečně několik z nich vzbouřilo a uteklo na západ - to byli předci Edain (narážka na potomky dávných zrádců). Ostatní lidé zůstali v Morgothově područí déle, ale někteří z nich se nakonec také vydali na západ; jedněmi z nich byli i tzv. Východňané. A zbytek už znáte ze Silmarillionu.

Pokud Příběh Adanel (a vůbec celou Athrabeth) neznáte, přečtěte si to. Vážně stojí za to, i když z něho mrazí.

Zmínka o "soukmenovcích ze severu" je samozřejmě narážka na Bóra a jeho syny.