20. března: Strach (povídka inspirovaná Silmarillionem)
Na téma Začíná nový věk (nebo na něco hodně podobného) jsem už kdysi povídku napsala. Ona povídka je, jak jinak, dosud nezveřejněná, a nejspíš to tak ještě chvíli zůstane. Byla jsem trochu v pokušení ji dneska použít, ale podvádět by 20. března byla trochu škoda (už jenom 11 dní!).
Takže je tu jiná povídka, o začátku jiného věku a o jednom traumatu.
Hlavní postava je anonymní nandorský elf, žijící někde v údolí Anduiny. (Mohl by to být Lenwë, pokud chcete...)
Strach
Začalo to téměř jako sen, ale bylo to skutečné.
Příliš skutečné.
Otevřel oči, když mu začalo být nepříjemné vedro. Les byl tichý. Opatrně se posadil a rozhlédl se. Vše se zdálo být v pořádku, ale nebylo. Něco viselo ve vzduchu.
Možná si to jenom namlouval, ale nebylo kolem o trochu víc světla než obvykle? Víc než i v těch posledních sedmi stříbrných dnech? Opatrně nasál vítr. Necítil žádné zlo.
A zvláštního šedavého světla bylo stále víc.
Rychle se ujistil, že má luk i dýku, a svižným během se vydal lesem k nedalekému kopci. Potřeboval vědět, co se děje. Hvozd kolem něho nepřestával světlat. Najednou viděl věci, kterých si před tím nevšiml, a ty, které znal, se náhle zdály být jiné. Zachvěl se neblahým tušením.
Trvalo asi hodinu, než stanul na vrcholu kopce; a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Na východě krajina pokojně odpočívala pod temnou oblohou, ale západ - na západ bylo strašné pohledět. Po prastarých, rozeklaných svazích hor se rozlévala rudá záře.
Oheň! pomyslel si okamžitě a ruka mu vyletěla k obličeji.
Byl to svým způsobem krásný pohled, kamenité stráně a srázy zalité v rudé a oranžové. Ale on cítil jen děs. Jak strašný to musel být požár, když pohltil vrcholky všech hor na západě!
K jeho hrůze se záře požáru stále šířila, přelévala přes hory a měnila krajinu za nimi, zatímco východní svahy zůstávaly temné. To nehoří hory, uvědomil si, to hoří kraj za nimi! To bylo ještě horší. Jak obrovský oheň to asi byl…
Jaké strašné zlo si na ně Nepřítel vymyslel?
Měl by utéct, zburcovat svůj lid a varovat ho, ale ta strašlivá záře ho přikovala na místo. Nemohl se pohnout - byl jako vystrašené zvíře.
A světla stále přibývalo.
Nezbylo mu než sledovat, jak obrovská ohnivá koule (tak mu to aspoň připadalo) stoupá nad hory a pohlcuje krajinu pod sebou, požírá celou zemi.
Teď - teď vzplanou lesy a shoří a řeky se vypaří; věděl to. Cítil ten dravý žár. Zlatý jas ho připravil o zrak. Jeho tělo se probudilo k životu a on utíkal. Nevěděl kam, nevěděl kudy. Oslepený klopýtal lesem a cítil jen žhavý dech na kůži a svoje divoce bijící srdce. Musí se schovat, někde hluboko pod zemí, kde je chlad a šero, dokud oheň neodejde. Musí…
Klopýtl a upadl do kapradí. Obličej zabořil do vlhké hlíny. Chladila.
Ležel tam bez hnutí, jen prsty se zarývaly do země.
Ještě nikdy nepoznal takový děs.
Slunce mezitím pozvolna stoupalo na oblohu.
Měl jsem pocit, že jsem už něco podobného četl. A myslím, že to bylo tady: http://aredhelbila.blog.cz/1703/4-brezna-o-mesici-povidka-inspirovana-silmarillionem
OdpovědětVymazatToto vlastně navazuje. :-) Nebo spíše udává třetí úhel pohledu.Co si nedovedu moc představit je, jak vypadala Středozem ve věcích, kdy ji ozařovaly jen hvězdy. Dost těžko se mi srovnává s tím, že by na ní bez velkého světla (slunečního) mohlo něco růst a žít. (asi deformace pozemskou skutečností, ale světlo a teplo je u nás dost nezbytné) Ale i třeba jen jít za bezměsíčné noci lesem bez lucerny je dost o hubu. A to ještě u nás funguje něco, čemu se říká třeba světelný smog a co díky blízkosti silných zdrojů umělého osvětlení celkem dobře plaší černočernou tmu, jaká bývala před Edisonem.
No, prostě se moje technická hemisféra vzpírá připustit něco, co je dle ní nelogické, zapomíná však na to, že úvahy poletují v neznámých dimenzích. Když na takové světlo (a žár) elfstvo a ostatní obyvatelstvo "Temných zemí" nebylo zvyklé, chápu, že je to vcelku mohlo vystrašit. Zvlášť, pokud se upínali ke hvězdám podobně jako Nurwë.Dík za pěknou povídku!
[1]: [1]:: Máš pravdu. Ačkoliv pointa povídky je úplně jiná, vypráví o stejné události jinýma očima - první východ slunce je tak zajímavé téma!
OdpovědětVymazatTa představa světa bez jakéhokoliv velkého světla mi přijde hrozně fascinující. My si to nedokážeme představit - jak by se asi naše perspektiva změnila, kdyby světlo hvězd bylo to jediné, co bychom znali? Elfové (stejně jako rostliny, které se museli obejít bez fotosyntézy) k tomu byli očividně přizpůsobení, nevadila jim tma ani chlad. (Koneckonců, on člověk během cesty lesem v noci stejně záhy zjistí, že se mu jde líp bez baterky...) Možná, že elfové byli uzpůsobeni k nočnímu životu a to, že věk slunce patří lidem a elfové postupně mizí, není jen filosofická otázka... kdo ví. Nočnímu zvířeti se nikdy nebude žít ve dne líp než v noc. (Představa elfů jako nočního druhu - dost dobré. :D)
Jsem ráda, že se ti povídka líbila. :-) (A že jsi četl Temné země.)