Aredheliny povídky a básně

Poslední březnový den, poslední březnový příspěvek - dost možná i co se příštích let týče. Takže ne, nemohla jsem si to nechat ujít a nenapsat nic. Téma bylo hezké: začátek jara. Sedlo do nálady, takže vznikla básnička věnovaná Anairë a odloučení, a zároveň básnička inspirovaná tím ne zrovna idylickým jarem, co právě prožíváme. Anairë Dnes probudil mě slunce svit, však mrazil a měl bílý třpyt - snad samo jaro v hořkém pláči si řeklo: dost! už krásy stačí! a zmlkl smích - a jarní kvítí ve své kráse až k vlhké zemi pokládá se, jak duše klesá ku modlení - a přece konec jara není, jen pozdní sníh. Dnes vzbudila mě slzí sůl a přivítal mě prázdný stůl, pod chodidly mi zmrzlá tráva jaro snad sté odpočítává, tak svěží… ladoňky modré mezi bílou bojují s vůlí zarputilou, však slunce přeje zlatým střechám - srdce mi kleslo, spát ho nechám, kde leží… Já plakávala často jsem, však slzy málo změní, zem vítá zpět jaro ostrou vůní a brzy bude novoluní, kolikáté již? řekli jste s pláčem - miluji tě -

Dneska bylo po dlouhé době zase dobré téma, úryvek z básně Emily Dickinsonové: "Because I could not stop for Death- He kindly stopped for me- The Carriage held but just Ourselves- And Immortality." Kdysi, kdysi dávno (roky a roky) jsem slíbila Tani tolkienistickou povídku. Tani mi dala na výběr z několika témat, které si bohužel už nepamatuju - kromě dvou, o kterých jsem od začátku věděla, že si je vyberu. Aegnor a Andreth nebo cokoliv smutného. Dneska plním svůj slib a zveřejňuju povídku speciálně pro Tani, s omluvou, že musela tak dlouho čekat... Malý kousek nesmrtelnosti Té noci, ve které měla zemřít, poprosila Andreth, lidská žena, smrt, aby ještě chvíli počkala. Jenom pár hodin, pak ať se stane, co se má stát. Smrt jí vyhověla. Když byla Andreth ještě malé děvčátko, nanejvýš šestileté, nalezla pod hlohem u říčky mrtvou pěnkavu. Ptáček byl hezký, čistý a zbarvený do červena, načechraná peříčka stále hřála. Jen zatřepat křídly a zacvrlikat. Ale ležel nehybně v dětské dlani

Hleďte a divte se, druhý březnový příspěvek! Tentokrát báseň na téma "odehrávající se po katastrofě, ať už přirozené, nebo někým způsobené". Nic speciálního, zato trocha filosofie. Reakce Valar na první "zhasnutí" a o tom, jak se zlé věci v čase opakují. Pád lamp Stalo se zlo, slyš nářek náš, když zlo jsme nečekali, uložili se ke spánku, bdělosti jsme se vzdali. Stalo se zlo a poprvé od chvíle, co svět stojí, se bojíme, že některé rány se nezahojí. Vnesli jsme světlo do temnot, každý z nás lampa bílá, však řád světa se obrátil - tma světlo pohltila. Teď slzy, prvně prolité, ruinami světa tekou, a krev všech našich výtvorů největší jeho řekou. Teď ohně zemi sžírají, taví zhroucené vrásy, a ani my, a ani čas ten plamen neuhasí. Navěky tajně bude plát, ničit, co máme rádi, dokud snad i svět samotný v popel se neobrátí. Rozžehnem opět světlo v nás - jiný však zhasí svíci. Znovu a zas, svět uvězněn v mučivé repetici.

Ano, je to znovu tady. Back to Middle-earth Month 2020 . A bohužel je poslední, aspoň to tak organizátoři oznámili. Proto jsem chtěla i letos aspoň pár příspěvků napsat, i když opravdu nemám čas praktikovat to každý den (diplomka čeká), ale to už asi čtenáři pochopili. Musím říct, že se mi bude v následujících letech po březnovém projektu stýskat. Pokud mi tedy někdo nebude chtít házet témata. ;) Dnes krátká hobití povídka na citát ze Společenstva prstenu: "Pomyslel si, že dospěl ke konci svého dobrodružství, a k strašlivému konci, ale ta myšlenka ho posílila." Malé dobrodružství Bylo to jeho malé dobrodružství, domácké a naprosto neškodné. Bezpečné. Skoro se na ně těšil. Spiknutí - líbil se mu zvuk toho slova. A přesto se celý první den nemohl zbavit pocitu svíravé úzkosti. S přáteli se rozloučil časně z rána, díval se, jak odjíždí do mlhy temného tunelu, a pak se díval ještě chvíli, i když už byli pryč. Díval se na šedé jazýčky ranního oparu, ovíjející se kolem trsů trávy a