Aredheliny povídky a básně

To jsem tak tuhle zpytovala svědomí a řečené svědomí mi nabídlo velmi zajímavou statistiku: Pokud odečtete z celkového počtu povídek zveřejněných tady na blogu všechny březnové polotovary (které jsou velmi specifické), povídky psané do Vánoc ve Středozemi (které budu psát dokud nezahynu) a povídky psané pro Semenáček, vyjde vám, že v posledních dvou letech jsem každý rok zveřejňovala přesně jednu (1) povídku...!!! A to mě mrzí. Nevím, jak se to stalo, protože povídky čekající na zveřejnění jsou. A je jich dost. Pravda, už se dostávám do bodu, kdy většina z nich teprve čeká na přepsání do počítače, takže budu brzy muset na svém archivu zase aktivně zapracovat (ach ten úděl!), ale i tak je to znepokojivé... To jsem vážně tak líná? Chci se polepšit. A abych to dokázala, zveřejňuji první letošní povídku už na konci ledna. Je to jedna z posledních přepsaných; klasická "aredhelí" povídka - už nějaký ten pátek stará, dlouhá (ale ne moc), tragická, zabývající se méně známou událostí.

A máme tu další starou báseň z hlubokých hlubin archivu. Rok 2012, a přitom to není vůbec dávno, co jsem ji psala. Ach jo. Co je špatně s časem? Téma dneska není nic veselého - věřili byste, že to byl úkol do školy? Po životě Jsem stín na plátně osudu, co zemřel, aniž by kdy žil, nebyl jsem, jako nebudu, ozvěna jedné z mnoha chvil. Žil jsem jen pro svět za světem a nevnímal, jak běží čas, k dobru svým malým obětem jsem pouze s větrem zvedl hlas. Samota, ta mě dusila, a přitom dávala mi klid, však v černé zemi studené nemůžu plakat ani snít. Říkáš, že pro nic zemřeme, já nabízím ti všechen žal, a též přátelství duše mé, jíž život vězením se stal. Že smrt vezme nás do nebe, to naděje je překrásná, má ruka v tvojí zazebe, pojď, vykroč se mnou do prázdna.