8. března: Temné země (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dneska pořádná povídka - to znamená víc jak pět stran ve wordu. Psát něco podobného za jeden den vážně nejsem zvyklá... Taky na to dojedu zítra ve škole.

Opět jde o něco, co jsem chtěla napsat už delší dobu, ale dnešní téma mi to úplně přihrálo do rány. Je to úryvek (jeden verš) z básně The Old Astronomer (To His Pupil) od britské básnířky Sarah Williamsové. Verš zní:

"I have loved the stars too fondly to be fearful of the night."

Je součástí naprosto nádherného dvojverší, přečtěte si to. Každopádně, nic se mi nemohlo hodit víc.

Temné země

"Nikdy nevěř slibům," řekl mu Morwë před mnoha lety, "zvlášť ne těm, které znějí příliš dobře."

"Proč ne?" zeptal se ho Nurwë. Byli tehdy velmi mladí a nevěděli nic o světě. Všechno bylo nové.

"Protože potom nebudeš zklamaný," poučil ho jeho přítel. Nurwë se na něj díval velkýma očima a přikyvoval.

To bylo už dávno. Tehdy byl každý zvuk nový a zázračný, protože ničemu nerozuměli. Nurwë si rád namlouval, že teď, o mnoho let později, už rozumí mnoha věcem. Nebo aspoň některým.

Zhluboka se nadechl. Na krku jedné z jeho ovcí zacinkal zvonek. Tři dlouhosrstá zvířata se držela blízko u něho - nebylo tu bezpečno. V lesích se plížily temné stíny a strašlivý Jezdec postával mezi stromy, stěží viditelný, ačkoliv hvězdy svítily jasně. Kwendî se příliš nevzdalovali od Vod probuzení - pastýři mohli být jen ti nejstatečnější z nich, ti, co se nebáli jít lesem a hledat pastviny. Ti, kteří se nebáli stínů.

Nurwë se stínů bál.

Ale větší než jeho strach byla jeho touha sedět tiše pod temnou oblohou. Sám, jen s hvězdami, které jsou bezesporu to nejkrásnější, co tento svět stvořil.

Tráva byla měkká a obloha bez mraků. Hvězdy se zdály být blíž.

Pak se mu zdálo, že někde v dálce buší kopyta. Vyskočil, v jedné ruce hůl a v druhé nůž. Lovec byl vždy tichý jako stíny, ve kterých slídil - jakou novou hrůzu na ně tedy temnota vypustila? Pohlédl ke hvězdám - byly jasné. Všude bylo ticho. Spustil třesoucí se ruku a zkontroloval své ovce. Lhostejně mu pohled opětovaly.

Usmál se. Zdálky slyšel zpěv svého lidu. Pod nebem byl klid. A pak zcela nečekaně docela blízko zaržál kůň. Ale jak zaržál! Země se otřásla tím zvukem.

Vzápětí mocně zadul lovecký roh. Jeho hlas se odrazil od hor nad zátokou a ozvěna padala k zemi jako těžké kamenné bloky. Ještě nikdy neslyšelo tiché údolí takový zvuk. Nurwëho výkřik hrůzy byl ztracen v tom strašném zadutí. Elf padl na kolena do mechu.

Uteč, uteč! křičely jeho instinkty, ale hrůza ho ochromila a on se nemohl pohnout. Pak se mu zdálo, že vidí světlo, měkké zlaté světlo; přicházelo blíž a blíž. Země vibrovala údery kopyt.

Ten, kdo vyjel z lesa a zastavil koně na druhé straně mýtiny, však nebyl Lovec. Ten byl ze stínů a strachu, ale bytost před ním byla pouze světlo. Strach v Nurwëho srdci se v jediném okamžiku změnil v úžas. Vyhrabal se na nohy, špínu v bledých vlasech, a jeho oči pohlcovaly vše, co měly před sebou. Kůň byl obrovský, možná dvakrát větší než elf, a bíle zářil. Kopyta měl zlatá.

Ale byl to muž na něm, kdo na sebe strhával pozornost. Možná o tři hlavy vyšší než Nurwë, silný a mocný. Nurwë jeho moc cítil, jako cítil dým stoupající z ohniště. Byl oblečený ve zvláštní tunice z kožešin a listí, která mu seděla jako druhá kůže; podobné byly i jeho boty. Ve vlasech měl čelenku z větví a listí vzadu na temeni, do čela mu spadalo ptačí peří a rudé bobulky jeřábu. Na zápěstí se blyštěly náramky z neznámého kovu. Nesl sebou luk a ten největší oštěp, jaký elf kdy viděl; roh se houpal na pravém boku. Na špici oštěpu se lesklo cosi černého, co nemohla být krev, protože ta je červená, ale přesto… Nurwë se nemohl zbavit myšlenky na strašlivé tvory ze stínů, a jak vyděšení by museli být z neznámého stvoření. Tvář muže byla sličná, ale kdo se do ní jednou podíval, nemohl se vyhnout očím. Očím divoce zlatým, jako šlehající plameny, a jasnějším než hvězdy. Byly krásné a byly děsivé. A kolem něj bylo světlo.

Nurwë byl uchvácený. Nemohl se podívat pryč, nemohl se pohnout, všechno, co znal, bylo pryč, jen ta zářící bytost zůstala.

Muž sesedl z koně a ten pohyb stačil, aby se Nurwë vymanil ze strnutí. Údiv ale zůstal. Teď však viděl, že Zářící (jak muže začal nazývat) má ve tváři stejně udivený výraz. Ne, stejný ne. Jeho oči plály něčím, čemu Nurwë nerozuměl. Byl to údiv, ale také divoká radost a křehká, bázlivá něha.

Zářící přešel mýtinu a bylo to zvláštní: jako by se vůbec nedotýkal země. Nurwë zmateně ucouvl, ale to už stálo stvoření přímo u něj. Tak blízko takovému množství moci - elf měl na okamžik pocit, že nemůže dýchat. Ale mužovy oči nebyly o nic méně udivené, o nic méně radostné, o nic méně něžné. Velké, horké prsty se dotkly jeho tváře, nosu, uší, jeho vlasů. Tichý, podivně bolestný výdech opustil ústa neznámého.

Pak Zářící promluvil; rychlá slova podivným, nemelodickým jazykem, plná úcty. Nurwë jim nerozuměl. (Teprve o mnoho let později se dozvěděl, co ta první slova znamenala: Jsou nádherní, Otče.) Zmateně ustoupil dozadu.

Zářící promluvil znovu, tentokrát více slovy a k němu. Nurwë mu stále nerozuměl, ale myšlenka, která mohla napadnout jen jednoho z těch, co si říkají Kwendî, mu probleskla myslí: jak se někdo může spokojit s tak hrubým jazykem?

Opět trochu ustoupil.

Příští slova se ozvala v jeho hlavě. A ačkoliv si byl jistý, že stále nemluví stejným jazykem, tentokrát jim rozuměl.

Nechoď, řekl muž. Jsem tvůj přítel. Dlouho jsme hledali tvůj lid, a teď, když tě vidím… jste krásnější, než nám zjevil, že budete, Nebo jsme možná dobře neposlouchali…

Ty jsi nás hledal? Proč? zkusil se Nurwë opatrně zeptat.

Zářící se usmál a jeho tvář byla náhle méně vážná. Jsme vaši ochránci.

Kdo?

Já a moji bratři a sestry.

Nurwë opatrně natáhl ruku. Kdo jste?

Velká dlaň se dotkla té jeho. Pálila, ale neubližovala. Valar. Mocnosti.

Nerozuměl tomu, ale věděl, že ochranu potřebují. Jsou tu temné stíny v lese. Obcházejí a číhají na ty, kdo si nedají pozor. Moc se jich bojíme.

Zlaté oči se krátce zavřely a les na vteřinu ztemněl, než se opět zalil teplým světlem. Zbavíme vás zla ve stínech.

Elf propletl svoje prsty s mužovými. Vzpomněl si na Morwëho dávná slova, ale zdála se mu být velmi daleko. Jmenuju se Nurwë.

Já jsem Arōmēz.

Elfovy uši sebou škubly při zvuku toho jména. Ó ne, pomyslel si, neuvědomuje si, že ho druhý slyší, to budeme muset změnit.

Zářící se na něj usmál. Vezmi mě ke svému lidu, Nurwë.

"Vrátím se k vám," bylo to poslední, co jim řekl, než odjel a les opět potemněl. Všichni si přáli, aby to bylo brzo. Jen Nurwë seděl sám pod hvězdami (pořád byly tou nejkrásnější věcí na světě) a často myslel na to, co Morwë kdysi řekl o slibech. Sklonil hlavu.

Zůstal s nimi mnoho let. Bylo kolem něho tolik světla a všechno temné prchalo. Byli v bezpečí. A tolik toho věděl, tolik je naučil. Ovládl jejich jazyk snadno a často říkal, že mu přijde krásný. Dali mu nová jména. Mnozí mu nyní říkali Oromë, ale Nurwëmu se víc líbilo Tavros - bylo to bližší nářečí jeho lidu. A Tavros se na něj vždycky usmál, když k němu promluvil.

"Nebuď smutný," řekl mu, než nasedl na Nahara. "Slíbil jsem, že vás zbavíme stínů z lesů, a proto musím za svými bratry a sestrami." Nurwë přikývl. Určitě může věřit aspoň tomuhle jednomu slibu. Tavros se vrátí.

Vrátil se. Ale to už bylo všechno jinak.

Začalo to chvěním země. Pak přiletěly vichřice a lámaly stromy. S nimi přišli i posli, zářící a připravení k bitvě, a řekli Kwendî, že jsou ochraňováni, aby se nebáli. Nevypadalo to jako ochrana. Hory sténaly, voda v zátoce vřela a vylévala se a na severu bez ustání plály strašlivé ohně.

Byli vystrašení a nikdo jim neřekl, co se děje. Příliš vystrašení, než aby si všimli, že se lovci stáhli z lesů.

Roky a roky hrůzy. Největší rána přišla, když se vyvalila oblaka štiplavého dýmu a zakryla hvězdy. Často je Nurwë hledal, ale vždy marně. Roky, desetiletí temnoty.

A když je konečně zase spatřil, jedno věděl jistě: už nikdy bez hvězd nebude tak dlouho.

"Ty nechceš být jeden z vyslanců, dítě?" Tavros se na něj díval zvědavě, jako by se snažil rozluštit hádanku.

Nurwë zaváhal. Nechtěl? "Vyber někoho jiného," řekl nakonec. "Jestli ti máme věřit, že tahle země, Aman, je taková, jaká říkáš, že je, vyber vůdce."

"Ty jsi vůdce, myslíš, že jsem to neviděl?" Tavros zněl pobaveně.

"Jenom hrstky. Pokud chceš, abychom šli všichni, měl bys vybrat ty, kterým Kwendî opravdu naslouchají." Vzal tři oblázky: velký, malý a černý. Položil velký kámen před Valu: "Nelyar poslouchají Elwëho. Můj lid. Je nás nejvíc. Elwëho budeš potřebovat." Černý kámen se připojil k prvnímu oblázku. "Tatyar poslouchají Finwëho. Rádi se dívají za obzor - jestli někdo bude chtít jít, tak oni. Finwëho budeš potřebovat." Poslední dal Tavrosovi malý kamínek: "Minyar poslouchají Ingwëho. Je jich jenom hrstka, ale vidí do srdce druhých. Kwendî jim naslouchají. Ingwëho budeš potřebovat."

"Děkuji ti za radu," řekl Tavros. Chvíli mlčeli. "Neuvidíš Aman první, když nepůjdeš. Uvidíš ho až s ostatními."

Nurwë zvedl hlavu. Oči Zářícího byly mírné a trochu smutné. Sevřelo se mu hrdlo - poznal nabídku přátelství a nechtěl ji odhodit. "Copak na tom záleží?" zeptal se.

Velká dlaň shrábla oblázky. "Někomu určitě." Na okamžik cítil na svém čele teplou dlaň a tiché: "Zase se vrátím."

A byl sám.

Vyslanci byli zpátky.

Byla to dlouhá cesta, a těžká; trvala mnoho let. Všichni se kolem nich shromáždili a jejich otázky byly k neutišení. Nurwë stál opodál. Všiml si té změny - byli jiní. Krásnější, se zvláštním světlem kolem sebe a vypadali šťastní. Mluvili o překrásné zemi, plné lesů a plání, hor a řek; o zemi, kde není nebezpečí. O zemi živé světlem. A všichni chtěli slyšet víc. Pocítil naději.

Tavros stál opodál; nezasahoval, ale vypadal potěšeně.

Nurwë nervózně přešlapoval. Musel s nimi mluvit - musel mluvit s Elwëm, který byl z jeho vlastního rodu. Potřeboval odpověď na otázku, která ho trápila už od chvíle, kdy Tavros poprvé mluvil o věčných Stromech světla. Bylo to moc důležité.

Konečně, konečně se dav rozptýlil a on dostal příležitost. Dohonil Elwëho, naklonil se k němu a téměř bez dechu zašeptal: "Elwë, pověz mi, prosím, jsou v Amanu vidět hvězdy?"

Kolikrát si potom přál, aby se nezeptal! Zaražený výraz, který vystřídal štěstí v Elwëho tváři, byl dostatečnou odpovědí.

Utekl. Utekl a schoval se v dutém stromě daleko od ostatních. A plakal. Ještě nikdy tak moc neplakal. Zůstal schovaný několik dní. A po většinu té doby měl na tvářích slzy.

Když Nurwë mluvil s Tavrosem, seděl Morwë opodál a ryl do hlíny obrazce.

"Jsi si jistý?" zeptal se Zářící. "Doopravdy jistý?" Jeho hlas byl truchlivý a oči utlumené. Nurwëmu nikdy nebylo tak smutno.

"Přestaň!" vyštěkl Morwë a se zlobou v očích se díval na Valu.

"Já nic nedělám, dítě."

"Myslíš, že to nevidím?" Morwë rozhodil ruce v marné snaze popsat moc, kterou kolem Valy cítili všichni. "Snažíš se ho přemluvit. Copak nechápeš, že nemůže žít někde, kde nejsou hvězdy? Ty nevíš, co to udělalo s jeho duší, když jste je zahalili dýmem! Někteří z nás prostě takoví jsou…"

"Znamená to, že ani ty se k nám nepřipojíš?" Morwë zavrtěl hlavou a Tavros si povzdychl. Pak se otočil k Nurwëmu: "Pokud se tě snažím přesvědčit, tak jenom protože nechci, aby se ti něco stalo. Tyhle země nikdy nebudou úplně prosté stínu a my vás tu nemůžeme ochránit. Ti, co se rozhodnou zůstat, budou sami."

"Říká se tomu svoboda," řekl Morwë, ale jeho společníci mu neodpověděli.

"Možná jsem ti chtěl ukázat Aman," řekl Tavros.

Nurwë plakal, ale nebyly to slzy nerozhodnosti, pouze žalu.

"V Amanu žije paní, která stvořila hvězdy."

Nurwë zvedl hlavu. "Prosím, vyřiď jí mé pozdravy. Řekni jí, že jsou to její světla, která dělají tyto temné země nejkrásnějším místem na světě."

Když elfové osaměli, položil Morwë ruku příteli na rameno: "Myslím, že ses rozhodl správně."

Nurwë ruku setřásl. "Nechci o tom mluvit," řekl. A plakal.

Chystali se na cestu dlouho. Dostatek času, aby si všichni stihli rozmyslet svá rozhodnutí. Málokdo to udělal.

Když přišel den odchodu, Nurwë byl překvapený, kolik jich odchází. Všichni Minyar, polovina Tatyar a dvě třetiny Nelyar, jeho vlastního lidu. Žádného z nich už nikdy neuvidí. Ale jeho pohled byl přitahován k velkému jezdci na bílém koni. Vala vycítil jeho pohled, sesedl a přišel za ním.

"Zlobíš se na mě?" zeptal se Nurwë.

Tavros mu vtiskl do dlaně tři oblázky, ohlazené vlnami jezera. "Otec vám dal svobodnou vůli, na tom není nic špatného."

Nurwë sevřel dlaň. "Je mi smutno."

"To je dneska mnohým z nás."

Ucítil horkou dlaň na čele. "Vrátíš se?" zeptal se s nadějí. To přece vždycky říkal, ne?

Tavrosovy oči byly vážné. "Jednoho dne se vrátím. Snad tu tebe i tvůj lid někde najdu."

Nasedl na Nahara a připojil se k ostatním. Nurwë stál s Morwëm a za nimi jejich nepočetný kmen odpadlíků - Avari jim teď říkali. Stáli sami, odděleni od ostatních, a měli jen tu tichou osamělost, kterou Morwë nazval svobodou, a hvězdné nebe nad hlavou.

Nurwë pozoroval divokého, zářícího lovce na bílém hřebci, s jeho oštěpem a lukem a rohem, na který každou chvíli zatroubí. Někdy je lepší věřit slibu. Doufal, že ho ještě někdy uvidí, že si jednou za mnoho a mnoho věků Tavros vzpomene na Kwendî, které nechal u Vod probuzení, a vrátí se se svým světlem. Nurwë bude čekat.

A pokud se opět připlíží stíny (protože temnota nikdy nezmizí úplně), chytí Nurwëho a promění ho v něco odporného a pokřiveného, doufal, že to bude lovec se zlatýma očima, kdo ho vysvobodí z jeho utrpení (a možná si vzpomene, koho opustil u Vod probuzení).

A že v ten den bude mít nad hlavou jasné hvězdy.

Poznámky: 1. Nurwë a Morwë jsou Tolkienovy postavy. Vážně si nevymýšlím. Ano, známe jména dvou vůdců Avari, stejně jako známe jména šesti avarinských kmenů. Dost dobré, ne?

2. Kwendî - forma slova Quendi v praelfštině. Proč je nevyužít, když je známe…

Arōmēz - Oromëho valarijské jméno. Je kanonické, že elfům se valarijština zdála ošklivá - právem. Víte, jak se řekne Telperion? Ibrīniðilpathānezel. Schválně, kdo to dokáže vyslovit správně…

Minyar - původní jméno Vanyar.

Tatyar - původní jméno Noldor a části Avari.

Nelyar - původní jméno Teleri a části Avari.