28. března: Knihy

Jak už název básně napovídá, dnešní téma byly knihy.

Báseň je tentokrát tak trochu speciální. Nevypráví žádný příběh ze Středozemě, ale mluví o tom, co ji tvoří - o knihách. (To je ale překvapení!) Zároveň je to tak trochu experiment. Nevím, jestli je báseň sama o sobě dobrá, ale vznikla na základě jednoho zvláštního pravidla. Chtěla jsem si vyzkoušet, co všechno dokážu. (Už jsem kdysi něco podobného zkoušela, ale výsledek byl strašný.) Schválně, kdo "pointu" pochopí první (ani ne tak tu obsahovou, ta je jasná, ale pointu formy). Jestli vůbec někdo.

Knihy

I.

Harfa zní z dáli, harfa trpasličí,

obzor plá rudě, Hora krvácí,

bílý jelen skrytý v listí,

inkoust, který duše čistí:

tichý příběh zas a znovu víru v dobro navrací.

II.

Pověz mi příběh, který neuvadne,

a až se vzbudím, dovol mi ho žít;

naše jsou slova hrdinů a králů,

písně, co dokážou hvězdy políbit.

Ruku mi podej, ať tu nejsem sama,

smutek mi těžce sedá na duši.

Ten příběh zrádný v tiché noci špitl

"Eä" - a jsem tu. Proč? To netuší.

Neboj se, prosím, že nevím, kde jsem,

usínám lehce, co znám onu zem.

III.

Stůj klidně a nemluv,

i srdce své ztiš,

lidé - ti padnou,

Mocní tím spíš.

A jejich hlasy

rozezní zem -

i teď je slyšíš,

letí až sem.

Léta, co plynou,

inkoust, co schne,

osud, co touhu

neposlechne.