Překrásný nedělní večer jsem strávila s Terkou Trpaslíkem, dlouho, dlouho jsme se procházely a dostala jsem výbornou večeři. Včerejšek byl naopak dnem Velké deprese a Neméně velkých průšvihů. Dnes ráno se snad všechno uspokojivě vyřešilo (aspoň doufám... prosím, prosím...), a tak se zase můžu věnovat škole. (Začínám si myslet, že jsem se možná přecenila.) Ano, a mám konečně spolubydlící, není to ta, která to měla být původně, ale nějaká Ukrajinka z Oděsy... Tak dneska aspoň něco malého, abych neměla špatné svědomí. Tahle básnička patří k mé starší tvorbě (takových mám doma ještě hodně) a chtěla jsem ji zveřejnit už nějaký ten čas... Z toho je vidět, jak dlouho trvá, než něco opravdu uskutečním.