5. března: Starý strom (povídka inspirovaná Pánem prstenů)
Myslím, že bych tenhle projekt měla přejmenovat na něco jako "napiš povídku/báseň z co nejdivnější perspektivy". Vážně v tom začínám mít praxi. Už jsme tu měli balroga, neambiciózního Noldu, ducha, Valar a Maiu a dneska jsem se zase překonala. Ach, ach...
Starý strom
Spal a zdál se mu sen.
Točivé, vířivé, pomíjivé a vznikající obrazy. Barvy, od té nejzemitější hnědé, ve které se vrtí tělíčka žížal a humus hořce a opojně voní, po tu nejsvětlejší modrou, vysokou jako je obloha vysoká za větrných jarních dní, když vítr zpívá mezi holými větvemi. O všech těch barvách se mu zdálo, jak rostou a raší v nekonečnu, úponky a haluze propletené.
Zdálo se mu o listí. O tom, jak šustilo, jak šepotavě prozpěvovalo, když se jím brodil v podzimech dávno ztracených. Stále si pamatoval ten nápěv - tichý, šumivý, místy praskavý a voňavý. Listí padalo - padalo z tisíců stromů, zlaté a hnědé podzimem.
A hvozdy se táhly od moře na jihu daleko na sever, a na východ a na západ, do nedohledna. V jeho snech spaly hvozdy pod dávnými hvězdami a každý krok jejich vznešeným sloupovím vystačil na píseň.
Vždycky miloval podzim. Dokázal by o něm zpívat roky. V podzimních snech se jeho břízy odívaly zlatou nádherou a ladně se skláněly nad průzračným pramenem. Škádlily ho a byly šťastné.
Někdy snil o zimě. V humusu pod sněhem čekal naklíčený žalud a tepal životem. Životem tak něžným a jedinečným, že cítil, jak jeho velké, horké srdce bije spolu s ním v děsukrásné symfonii života…
.
.
.
To byly jeho sny. Byly krásné, a proto je snil.
Už dlouho se nepohnul.
.
.
.
(Někdy se mu zdálo o ohni a nabroušeném železe.
Tehdy se otvírala stará rána na jeho boku a pálila.
Někdy se mu zdálo o zlé rudé záři a znovu slyšel nářek těch, které zavraždili. Byli silní a krásní, a potom nebyli. A stromy hořely, něžné břízy se hroutily k zemi. Odporné skřeky se nesly pod oblohou.
V žádném jazyce nebylo slovo dost strašné pro hrůzy těch vzpomínek a pro bolest, kterou přinášely.
To byly jeho sny.)
Zdálo se mu, že cosi zaslechl.
Daleko, tak daleko, že to slyšel pouze srdcem, někdo zpíval. Strašlivou, zoufale vznešenou píseň smrti. Sny mu přinesly její slova.
…ať silný je a tvrdý je a těžký jako černá zem…
Poznával jejich hlasy.
Myslel na své břízy, které teď málokdy zvedly svěšené větve, ale v jeho snech s ním stále vesele laškovaly.
…my jdem, my jdem, my válčit jdem, my kamennou hráz rozbijem…
Mohl otevřít oči.
Mohl se pohnout.
Měl pouze svoje sny: sny krásné a sny strašlivé. A věděl až příliš dobře, jakým z nich se nyní podobá svět. (Už nikdy nechtěl vidět svůj lid umírat.) Proto se nepohnul a nepřidal svůj hlas k ostatním.
Nebylo to ukvapené rozhodnutí.
Možná se ani pohnout nemohl.
(Možná se chtěl toulat nekončícími hvozdy.)
Možná že ten, komu kdysi elfové říkali Fladrif, už ani nebyl. Ale škoda truchlit, protože na odlehlém kopci v kruhu smutných bříz stál krásný prastarý strom.
(A možná, možná se probudí v lepším světě.)
Poznámka: Po dočtení má možná někdo z vás pocit, že tu chybí věnování. Je to pravda - povídku jsem napsala pro konkrétní osobu. (Věnování na začátku by zkazilo pointu.) Takže tedy: povídka je věnovaná úžasnému entovi v našem středu. Doufám, že se mu nezdá moc uspěchaná (i když nepochybně je) a že se mi podařilo aspoň trochu vystihnout složitou entí rasu.
Zajímavé je, že jsem věnování pochopila snad dříve než pointu povídky (asi tak po prvním odstavci, ani ne).
OdpovědětVymazatŘekla bych, že dotyčný gentleman bude štěstím bez sebe :-) Musím sem přijít přečíst si tu reakci...
[1]: To je možné? No, asi jo... Máš pravdu, po první odstavci je vcelku jasné, kdo je hlavní aktér povídky. ;-) Hlavně, že jde pochopit i pointa.
OdpovědětVymazatSnad nějaká bude. :-)
[1]:[2]: Že byste mi to usnadnily se opravdu říci nedá! :-)Ale ano, uznávám, že je to vcelku proti mým dosavadním zvyklostem vše hned zbrkle komentovat. :-D Ale k věci:Moc, moc děkuji! Nevím, na tohle není dostačujících výrazů v obecné řeči a možná ani v žádné jiné. Povídka je nádherná (hořkokrásná;-) jako sám (středozemský) život. Kdybych měl odcitovat pasáže, které se mne nejvíce dotkly, zkopíroval bych sem celou povídku. :-DVystihnout entí rasu?
OdpovědětVymazat1. Kdo o ní co ví?
2. Mám dojem, že se Ti to podařilo víc, než dobře! Včetně "zpronevěření se" úkolu svého života z Korkožovy strany. Jo, možná to zní krutě, ale je to pravda, jenže... koho by nezmohlo (celé eony a eony času, zatímco si někteří třeba dřímou v základech hor) stát na stráži a odrážet útoky nejen těch, kteří jsou zásadně proti, ale často i těch, kteří by mohli být přáteli? Navíc, co se děje s enty po smrti? U elfů, trpaslíků, lidí i drobného nárůdku to víme... Rovná-li se zestromovatění entí smrti, pak svůj výrok o nevěrnosti beru zpět a hluboce se omlouvám všem stromům nejen v kruhu smutných bříz. Hm, asi moc filosofuju nad věcmi, které jsou v režiji samotného Eru. Mám dojem, že entstvo by ale Fladrifovi nemělo zazlé, že se nezvedl a nepochodoval s ostatními. A ano, "Možná (...) už ani nebyl." A mezi břízami stojí (v mých představách) věkovitý habr.Ještě jedna věcná na okraj. :-D První tři odstavce asi není možno nějak přesně datovat. (Vůbec ničemu to nevadí!-) Čtvrtý se ale odehrává (nemýlím-li se, a pokud ano, tak řádově ve dnech a ničemu to neubírá) 2. března 3019 třetího věku, tudíž povídka vyšla takřka k výročí. :-DHantanyel órenyallo! (tedy doufám, že je to správně:-)
[3]: Promiň, já to tak vážně nemyslela...
OdpovědětVymazatAni nevíš, jak jsem byla ráda, když jsem si přečetla, že se ti povídka líbila! Strašně, strašně moc! Je to můj první výsadek do entího světa, a tak jsem byla nervózní... ;-)
Já Korkože naprosto chápu. Myslím, že kromě Ainur, musí na enty únava světa a jistá beznaděj dopadat ze všech nejvíc. Zlo přežívá, lesy mizí a, jak píšeš, často to není ani vinou nepřátel. Po eonech času už zbývá málo energie na boj - Stromovous byl vlastně hrozně obdivuhodný! Co se děje s enty po smrti sice nevíme, ale jsem si naprosto jistá, že se o ně Yavanna nějak postará - jako se Aulë stará o trpaslíky. Ale zestromovatění jsem teda nikdy jako smrt nechápala - a z toho, co říká Stromovous ve DV, to podle mě ani tak nevyznívá. Vždy jsem to chápala, jako zapomnění sebe sama, ztracení své identity a usnutí bez vědomí své existence a svého úkolu- koneckonců z povídky to vyplývá. A nikde se neříká, že se enti zase nemůžou probudit. :-)
Ohledně datace máš naprostou pravdu - koneckoců, pod tímto datem jsem povídku zařadila i ve svém rozcestníku povídek... No jo, výročí! To je dobrá souhra náhod. :-)
[4]: :-P :-D V pohodě, můžu si za to sám. :-D
OdpovědětVymazatI přesto, že je první, myslím, že se (zatím) v entím světě stále orientuješ lépe, než já. Jestli mám v něčem náskok, tak možná jedině z "čistě profesního hlediska"XD, což u mne myslím v praxi znamená tak akorát to, že jsem byl v životě víckrát v lese, než Ty. :-D K čemuž se druží další fakt a sice ten, že má zkušenost s lesy je, řek bych, tak trochu pozemského, ne středozemského rázu, což mne možná častěji omezuje, než posouvá. :-D I tady v té povídce je moment, který by, bráno čistě technicky asi nebyl přesný, ale poetika toho, o čem vypráví je mnohem vyšší, než nějaká přízemní technická poučka a hlavně - už od prvního přečtení je asi mým úplně nejoblíbenějším. Proč, to nevím a ani to rozepisovat nebudu - nechci konkre(i)tizovat.
To co jsem napsal posledně, neznamená, že bych Korkože nechápal - naopak možná víc nechápu jak to zvládal Stromovous. A obdivuhodný byl, to rozhodně! Jó enti (možná se budu opakovat, ale) kdo o nich co ví? Ale zeptat se Yavanny asi není až tak špatný nápad. :-D
S tím zestromovatěním máš asi pravdu, teď jsem o tom nedávno taky četl, a vyplynulo mi z toho, že to, co jsem tu napsal je trochu vedle, jen už si moc nevybavuji co jiného mi z toho ale vyplynulo. :-D No je to ještě na hluboké studium pramenů, ale což, ani Gandalf nevěděl všechno. :-)
[5]: Já že se v entím světě orientuju líp? Jsem poctěna, že si to myslíš! Pokud ano, tak je to jenom tím, že se v Tolkienovi hrabu už opravdu dlouho a enti jsou fascinující, takže za pozornost rozhodně stojí. Naprosto nepochybuju, že z profesního hlediska lesu rozumíš mnohem líp a že v povídce (i ve všech potenciálních budoucích entích povídkách) bude chyb podobného rázu spoustu. (Ale nepodceňuj počet mých návštěv lesa. ;-) ) Myslím, že tuším, která část je asi ta s chybou...
OdpovědětVymazatStromovous byl opravdu velmi obdivuhodný - a taky pořádně naštvaný. Je vidět, že enti reaguje na trauma a depresi různě. :-)
Někdy se mi zdá, že čím míň nějaká Tolkienova bytost připomíná člověka, tím hůř jí rozumíme, tím víc tajemství má. Možná proto jsou enti tak tajemní, pořád mají spoustu neznámých, spoustu prostoru k objevování. Lidé prostě nedokáží vnímat svět jako oni...
Jak tak nad tím uvažuju, zestromovatění musí být vážně děsivé. A stejně mu dají někteří enti přednost...
[6]: O té orientovanosti nepochybuj! Vím, vyznělo to blbě s tou četností návštěv lesa a možná co do Středozemských to ani není pravda. :-D Já si musím zvykat na to, že ne vše ve Středozemi funguje stejně jako u nás. Takže je klidně možné, že ona údajná chyba by byla chybou tady, ne však tam. Ale dost už o tom, jen to kazím, ve skutečnosti je to nádherně poetický obraz.
OdpovědětVymazatMáš pravdu, že proniknout do entích perspektiv není snadné (kdyby pro nic jiného, tak už jen pro disproporci délek našich životů). Co ale myslím mají společného s námi je individuálnost povah.
Měl bych se trochu ponořit do rozboru Skácelovy Naděje s bukovými křídly. Přijde mi, že je to jako průhled do entího světa. :-) (Jo a nebo taky moje totální zabedněnost a chorobná schopnost vidět Středozem úúúúplně všude. XD)
[7]: Tyhlety pozemské zákonitosti... to je jako ptát se, jak probíhala fotosyntéza, když nebylo ve Středozemi slunce, nebo řešit jak se křídové horniny dostaly do křídových vrchů v Kraji. :D Zajímavé a dobré otázky, ale pro Středozem nerelevantní. ;)
OdpovědětVymazatDélka života mi nedělá takový problém, to spíš jiné vnímání času - elfové taky žijí dlouho, ale myslím, že čas vnímají podobně (do určitě míry) jako lidé, ale enti? Se svým jazykem a neukvapeností... čas kolem nich musí plynout úplně jinak a těžko se mi v tom přemýšlí. :) S těmi povahami souhlasím - stačí se podívat na volbu Stromovouse a volby Finglase a Fladrifa.
Naděje s bukovými křídly je rozhodně entí báseň!!! Možná to je profesní postižení (známe to všichni), ale toho správného druhu. :)