22. března: Třicet devět dní

Dnešní téma bylo sympatické: předtucha/předvídání.

Mám v Silmarillionu spoustu oblíbených pasáží: mám zvolenou nejkrásnější pasáž, nejsmutnější pasáž, pasáž, která mě nejvíc zastihla nepřipravenou... a taky nejzlověstnější pasáž. A právě ta inspirovala dnešní báseň.

Možná vás to překvapí, ale vůbec není z vlastního Silmarillionu, ale z Akallabêth. Ale pokaždé, když ji čtu, běhá mi mráz po zádech:

"A pořád bylo všude ticho a osud visel na vlásku. Ar-Pharazôn totiž na konci zakolísal a málem se obrátil nazpátek. Srdce mu naplnilo zlé tušení, když pohlédl na němé břehy a viděl zářící Taniquetil, bělejší než sníh, studenější než smrt, mlčící, nepohnutelný, strašný jako stín Ilúvatarova světla."

Huh.

A jaké teprve musely být ty poslední dny na Númenoru, bez mužů, bez zpráv, v nejistotě... a pak ostrov začal dělat divné věci...

Třicet devět dní

Na křídlech Manwëho orlů,

ohněm, co perutí let

rozdmýchal, zrudlými mračny

přihnal se a celý svět

zatajil dech a čekal

devětatřicet dní;

každý tak trochu tušil,

že budou poslední.

V tichu, co láme duši,

na domy sedá prach;

bezvětřím dusným stále

blíž a blíž čmuchá strach.

Jaké to strašné ticho,

co nejde přehlušit!

Devětatřicet jiter -

nezbývá, než je žít.

Hořkou chuť vzduch teď mívá,

vždyť někde za vodou

král slaví sladké zítřky,

které už nebudou.

Třicet devět dní ticha,

osud na miskách vah;

kdo si teď na Númenor

vzpomene v modlitbách?