Prastará země
Navzdory všem slibům a dobrým předsevzetím jsem opět v říjnu nezveřejnila druhý článek. Ach jo. Třeba se to v listopadu konečně povede... Dnešní báseň je moje úplně nejnovější, napsaná na konci září. Vznikla pod dojmy z Norska, které jsem mohla letos v létě navštívit. Udělalo na mě dojem, jak je ostatně zřejmé. Prastará země Prastará země - v kostech svých nosí křemen a jeřabiny, hru mdlého světla mezi stíny, čas rozmazaný po tvářích. Dávnou zní písní země hor, strašlivým zpěvem hvězdných sálů, rachotem přešlých glaciálů, snem rozprostřeným přes obzor. Ač dávno roztál, stále led zná zem a její tiché děti - kámen i srdce formuje ti, ne poprvé, ne naposled. Vždyť kolik přešlo zim i lét, co studená a krátká byla, v jezerech horských utopila lesk křídel z ptačích piruet. Překrásná země, stará tak, že neví, co je bát se smrti, čas, chlad a vítr skály drtí - a člověk čeká na zázrak.