11. března: Morgothův prsten

Začíná mě to vážně vyčerpávat. Musím se zeptat: baví vás to ještě?

Dnešní téma pro mě bylo těžké - Mučení. Námětů by bylo až dost, co o to, v Tolkienově díle v jednom kuse někdo trpí, ale žádné se mi moc nechtělo zpracovávat. Nakonec jsem se rozhodla pro báseň a přenesla se do trochu filozofičtější roviny.

Víte, co je to Morgothův prsten? (Jedna správná odpověď je desátý díl HOMEů, ale to nemyslím.) Pokud ne, nevím, jestli vám bude básnička dávat smysl. Jedná se o Tolkienův filosofický koncept, o způsob, jakým Melkor používal svou moc. Sauron vložil naprostou většinu své moci do Prstenu, což znamenalo, že pokud Prsten měl, byl neskutečně silný (Prsten mu pomáhal moc koncentrovat), pokud ho neměl, na moc se nezmohl. A pokud byl Prsten zničen, byla zničena veškerá Sauronova moc, tudíž bylo prakticky po něm. Málokdo ví, že Morgoth měl také takový "prsten".

Morgoth je na začátku nejmocnější ze všech bytostí, v průběhu Silmarillionu ale svoji moc viditelně ztrácí. Války, které s ním Valar vedou, se zkracují, nedokáže se ubránit Ungoliant, nedokáže opustit svoji tělesnou formu, později ji nedokáže ani uzdravit (spálené ruce od Silmarilů, rány, které mu zasadil Fingolfin a Thorondor, vše zůstává), nechá si ukrást silmaril a na konci už ani nebojuje, jenom se schovává v Angbandu. Kam se všechna ta moc poděla?

Morgoth ji vložil do svého vlastního "prstenu", do samotné Ardy. Podstatnou část sebe samého vpletl do všeho stvoření. Vytvořil skřety, draky, zlobry, svedl a pokřivil lidi, ovlivnil elfy... pevně zabudoval zlo do světa. Všechny tyhle činy měly ohromný dopad. Morgothova osobní moc byla menší, ale jeho moc nad Ardou obrovská. A proto zlo zůstane ve světě až do Dagor Dagorath. Morgoth může být v Prázdnu, ale jeho prsten existuje - jeho prsten je Arda. A dokud Arda nebude zničena a obnovena, nebude zničena ani Morgothova moc nad ní a nad všemi v ní.

Tak schválně, kdo básničku po tomhle filosofickém výkladu pochopí... (Trochu jsem si zaexperimentovala.)

Morgothův prsten

Je ticho,

někde někdo pláče

tenoučkým hlasem,

zbyl z ní už jen stín.

Je chladno,

někde někdo sténá

a hrdlo svírá se

tíží hrůz a vin.

Stmívá se,

a ona bez očí

na zádech leží

rozprostřena,

pod kroky

dětí svých

naříká, křičí,

pláče a sténá.

Dávno to,

co přišel poprvé

a jeho dotek

pálil jak bič.

Stalo se.

Kus sebe předal jí

a ten už nikdy

nepůjde pryč.

Není už dlouho,

čím byla kdysi,

srdce, dřív horoucí,

naplnil žal;

vždyť každým dotykem,

vždyť každou myšlenkou,

dětem, co po ní jdou,

nevinnost bral.

Byli tu mnozí,

co drahé kovy

z břicha jí vyrvali

pro prsten svůj,

ale jen jeden

ohnul ji, zpřelámal

a tiše zašeptal:

trp, pamatuj.

Je ticho,

někde někdo pláče

tenoučkým hlasem.

Až do konce dní

zlo, které pálí,

zlo, které mrazí,

a jeho dotyky

zůstanou s ní.