18. března: Život začíná v dešti (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dnešní téma byl úryvek z Aeneidy:

"...when first he stood near her and recognized her dimly through the shadows like one who, at the beginning of the month, either sees or thinks he has seen the moon rise through the clouds..."

Český překlad jsem bohužel neměla čas najít, volně se to dá přeložit nějak takhle:

"...když poprvé stál blízko ní a rozpoznal ji mezi stíny jako ten, kdo na začátku měsíce buď vidí, nebo se domnívá, že vidí, vycházet měsíc mezi mraky..."

A inspirace? Tentokrát vlastní zážitky...

Život začíná v dešti

Zbývaly ještě čtyři hodiny do svítání, když z nebe spadly první kapky. Zabalila se hlouběji do svého pláště a zavřela oči. Chtěla ještě spát. Za pár chvil už vydatně pršelo. Kousek od ní jedna z žen zasténala.

Nebe bylo stále temné. Ohně už vyhasly a smrky skřípaly ve větru.

Vzpomínka na noci na pomezí Brethilu se k ní vrátila. Emeldir sedávala opřená o strom, přísná a nehybná, temný stín ve světlejší noci - jako by nikdy nespala. Sekyru mívala položenou na klíně. Tehdy lehávala u jejích nohou a cítila se v bezpečí, když usínala. Ale Emeldir tu teď nebyla.

Proč nezůstaly s kněžnou v Brethilu, proč se zdálo tak lákavé pokračovat do Dor-lóminu? Nechala se vyděsit temnými pohledy Haladinců a nevěřila slovům své paní. Byla hloupá. Hloupé dítě, které nechtělo žít v lese a snilo o zlatovlasých Hadorovcích, a tak se vydalo do studené pustiny. Přetáhla si plášť přes tmavé vlasy.

Bylo jich asi patnáct - žen a dětí.

Déšť stále sílil a máčel jim poslední suché oblečení, ačkoliv se ho statečně snažily ignorovat. Jejich vlněné pláště těžkly a brzo jim pramínky vody tekly po tvářích i po zádech, do bot i do rukávů. Nebylo se kam schovat.

Byla jí zima a ruce jí mrzly, jen jen propuknout v hysterický pláč.

Kdosi ji zatahal za rukáv. Velké zelené oči ji ustaraně pozorovaly. Její sestřenka měla šmouhy od hlíny na tváři a vlasy stále spletené do dvou copů, které si ráno sama udělala. "Je ti taky zima?" zeptala se s dětskou starostlivostí.

Naráz spolkla všechny slzy. Musí být silná - jako byla silná kněžna Emeldir toho rána, kdy opouštěli Ladros. Spletla si vlasy kolem hlavy, vzala meč a objala knížete. Zvedla ruku a na její povel vozy vyjely. Neotočila se a neplakala. Tak silná bude.

"Jenom trochu, ptáčku, jen malinko. Ale podívej - ty se celá třeseš." Objala dítě, ačkoliv ani na jedné z nich nebyla nit suchá. Chvíli se chvěly jedna druhé v náručí.

"Už tam brzy budeme, že?"

"Samozřejmě, moje malá, vždyť jsme přešly hory. Až vyjdeme z tohohle lesa, uvidíme už Amon Darthir, a pod ním dům pána Galdora. Náš posel už určitě dorazil, budou nás očekávat." Odhrnula sestřence pramen mokrých vlasů z obličeje. "Neboj se, Rían, tam se usušíme. Pojď, ještě si lehneme."

Z temného nebe padala voda a jejich pláště už nebyly ochranou, jen odpornou vlhkou věcí, která jim lnula na kůži. Prsty dávno necítily. V táboře někdo plakal. Ale ony byly silné, ony neplakaly. Nebo aspoň ne nahlas.

Ráno bylo šedé a déšť neustával. Zkřehlými prsty skládaly své věci a chystaly se na cestu. Les byl mokrý a mlha se svíjela mezi kmeny.

O dvě hodiny později, to už pršet přestávalo, je potkaly. Ozbrojenou družinu na koních. Mužů bylo asi deset.

Úlevou se jí málem podlomila kolena.

Jezdci sesedli a sundali přilby a světlé vlasy bledě zářily v šedém lese. Jejich vůdci nemohlo být víc než šestnáct let, uvědomila si překvapeně. Pevně sevřela Ríaninu ruku a postoupila kupředu, aby mluvila za všechny.

Možná byla ještě dítě, rozhodně ne žena, a vypadala jako utopená myš, ale tohle byla její zodpovědnost. Byla silná.

"Jsem Morwen z Bëorova domu," prohlásila, jak nejsebevědoměji dokázala, "a se mnou je moje příbuzná Rían." Šestileté děvčátko pozorovalo bojovníky velkýma vykulenýma očima.

Morwen se narovnala a snažila se vypadat co nejvznešeněji ve svém mokrém plášti, špinavá a nevyspalá. "Jsme příbuzné knížete Barahira. Chceme pána Galdora požádat o ochranu a útočiště." Necítila končetiny, ale nedovolila slzám, aby se jí vedraly do očí. Bude silná.

Mladík se uklonil, jako by byla opravdová paní, a ne jen zmoklá třináctiletá holka. "Je mi ctí. Já jsem Húrin, syn pána Galdora." Usmál se. Měl hezký, upřímný úsměv. I jeho oči byly upřímné. "Vítej, paní Morwen, i ty, paní Rían. Vítejte v Dor-lóminu."

A zdálo se jí, že se na ni dívá zvláštně - jako by si ani nebyl jistý, co vidí mezi mlhou a stíny; jestli tam skutečně je, nebo se teprve objevuje, nebo už mizí.

Opatrně se usmála zpátky.