Aredheliny povídky a básně

Vypadá to, že pokud mám zveřejňovat aspoň trochu pravidelně (ehm), zavalím tenhle blog velkým množstvím poezie... No, co se dá dělat. Snad vás ještě chvíli neomrzí. Dneska je to aspoň báseň aktuální, dokonce velmi aktuální, žádný stoletý archivní kousek. Co víc říct: v neděli na horách napadl sníh. A věci se mění. První sníh Čekalas mlhu, přišel sníh, zem zbledla - jak rty tvoje, dlaně se chvějí pod tíhou bílého nepokoje. Jak hořká příchuť po čaji chutná v tvých ústech chvála; vidíš? i slova příslibů již sněhem zapadala. Zakryla bílá hnědou zem i šedé nebe čistí, jenom tam barva prosvítá, kde leží žluté listí. Zakryla bílá vlasy tvé tak lehce - báseň píše: když musíš slzy prolévat, plakej po tmě a tiše, aby si nepřetrhla nit těm, co jsou téměř v cíli, aby se ti, co blízko spí, ze snění nebudili. Kraj zbledl, změnil hlas i tvář, i večer kamsi spěchá - mnozí tě touží pochopit, málokdo si tě nechá. Doufej, jak chceš - nic netrvá, sníh mnohé rány schová, prozraď: "vždy", "st

Moje předsevzetí o dvou článcích za měsíc se pomalu hroutí (21. října, hmmm)... ale ještě pořád jsem se nevzdala. Tak uvidíme. Dnešní podzimní báseň výjimečně nepochází z hlubin archivu, ale z doby relativně nedávné (minulý rok). Napsána byla při příležitosti Hostiny elfo-trpasličího přátelství, kterou každoročně pořádám s Terkou Trpaslíkem, ideálně někdy kolem Dne hobitů, v praxi kdykoliv během podzimu. Když se škola protáhne, stmívá se brzy, v městských parcích tiše padá listí a trpaslík vytáhne svoji příčnou flétnu, hostina může začít. Jsme jenom dvě, už je tma a básně přicházejí samy. O ztraceném Podzim se točí spadaným listím, z něj slyšíš příčnou flétnu hrát, teď řekou kouzel tvé slzy plynou - jak daleko je Doriath! Šero už padá na řasy tvoje, oči jsou hvězdy, co vzal stín. Zatanči nocí, šumícím tichem - dávno byl zničen Gondolin. Zvuk oné flétny jablky voní, lampy jsou brány k našim snům: víc než kdy jindy tu dálku cítíš, kdy zas náš bude Khazad-dûm? V srdci máš osten, když z dá