Aredheliny povídky a básně

Po měsíci další báseň - tentokrát letně zádumčivá. Kupodivu i takovýhle oxymóron existuje. Ještě že ty básně nikdy nedojdou... Nokturno Znal stará místa mladý kraj, znal srdce jeřabin, znal vůni pyšných borovic a jejich jas i stín. Soumraku prsty plíživé a mízu stromů svých znal kraj, co splynul s oblohou v polibcích mrazivých. I svého Boha znal ten kraj, i svoje hrdiny, i jestřába, co nad stromy kroužil sám, jediný. Za chladných nocí stříbřitých, když smutek v duši měl, o tanečnicích z mokřadů měsíci vyprávěl. O tanečnicích s lucernou z tůně, kde pije laň, a o Bohu, jenž každou noc jim nabízí svou dlaň. Snad ho ten měsíc neslyšel, snad už se slunce bál, až příliš brzy z obzoru ho vítr noci svál. Tu pomyslel si mladý kraj: Nač krev jeřabin znám? Jak rád by mluvil - ale s kým? Byl kraj, a tak byl sám.

V lednu jsem slíbila, že budu častěji vydávat povídky. A protože se snažím držet slovo (zpravidla opožděně), v červenci svůj slib konečně plním! Dneska je to jedna z kratších archivních povídek - podivný to úkaz, protože mimo březen krátké povídky spíš nepíšu. Pár jich ale existuje, třeba tahle. Téma souvisí s nedávno zveřejněnou básničkou, opět se podíváme do Nan Elmothu. Čekání na mrtvé Bylo to těsně předtím, než odjeli. Pootevřela těžké dveře kovárny a naposledy vklouzla dovnitř. Spodní lem bílých šatů zametl zem a na tmavé podlaze, tam kde její boty setřely nános prachu, zůstala světlejší místa. Poslední stopy, které zanechala v tom domě. Poté šla do ložnice. Na stěnách visely kožešiny rysů a vlků, které jí byly až bolestně povědomé. Zachvěla se. Postel byla pečlivě zastlaná, jako by v ní nikdo nespal. Ani dnes, ani nikdy jindy. Třesoucími se prsty přejela po ložním prádle. Po dřevěné pelesti. Poslepu nahmatala dýku a uřízla si pramen vlasů. Hebkých, černých vlasů, do kterých tak r