Lež (povídka inspirovaná Silmarillionem)
Jelikož se ozval hlas volající po povídce a jelikož jsem si dala předsevzetí, že se, aby to tu dočista nezemřelo, pokusím zveřejňovat dva články měsíčně (hleďme, kdo plní své předsevzetí 30. 9. po jedenácté večer!), nastal čas zahrabat v archivu, tentokrát v tom prozaickém. Dnešní povídka byla svého času mojí úplně první trpasličí povídkou (a zůstala jednou z mála). Vypráví o následcích dobře známé události z poněkud netradičního úhlu pohledu. Můžete si být jistí, že ubohé trpaslíky nečeká nic příjemného. Lež Cárdin to cítil. Cítil to jako ještě nikdy ve svém životě. Les ho nenáviděl. Les si přál jeho smrt. Všechno v něm si přálo jeho smrt. Ještě nikdy se tak nebál. Přikrčil se k zemi a zavřel oči. Země ho také nenáviděla. Musel se odtud dostat. Musel se dostat z lesa, jinak zemře. Zemře. Jakou má vlastně naději? Větve ho neskrývaly; právě naopak - jako by ho odhalovaly pronásledovatelům svým neustálým pohybem a listí mu zrádně šustilo pod nohama. Na východ, opakoval si, na východ. Na