13. března: Déšť (povídka inspirovaná Silmarillionem)
Dnešní téma byl úryvek ze známé básně lorda Byrona (She walks in beauty):
"She walks in beauty, like the night
Of cloudless climes and starry skies"
Úryvek jako by téměř odkazoval na Vardu, nebo nějakou podobnou bytost spojenou s oblohou, ale já jsem se rozhodla pojmout to trochu volněji. Povídka mluví o krásné ženě (svým způsobem) a odehrává se v dobách, kdy ještě nebylo světlo, jen věčná noc, ale hlavně jsem se pokusila vystihnout uklidňující, tišící účinek, který na mě úryvek má.
Snažila jsem se povídku, co nejvíc "odlidštit", vžít se do světa, jak ho vnímají bytosti od nás úplně odlišné. Není to lehké.
Déšť
Přišla jako déšť. Jako kapky, padající do moře, něžné a třpytivé. Oceán je pohltil, rozpustila se v něm - a on si ani nevšiml. Tolik vody je v oceánech; kdo by si uvědomil změnu, kterou přinesl déšť.
Přišla a Ošošai to nevěděl. Ale hlubiny zazpívaly o něčem novém.
Přišla z nebes a ponořila se hluboko. Jako déšť padala do temných, bouřlivých vod, až u samých kořenů země našla klid. Tam ji poprvé uviděl, záblesk mezi chaluhami, než se jeho mysl zatoulala jinam.
Jeho mysl se toulala často. V Ošošaiově duši cosi bouřilo, cosi sebou trhalo na řetězech povinnosti. Cosi chtělo být volné. Zapomněl na zvláštní déšť, který zklidnil vlny, zapomněl na zpěv pod oblohou, zapomněl na tvář mezi chaluhami. Zapomněl na všechno, kromě sebe. Tehdy k němu přišel Ten, který povstává v moci. Slíbil mu svobodu, slíbil mu moc. Ošošai toužil po obojím. A jeho duše už nechtěla bojovat. S unaveným výdechem vypustil bouři.
Rozletěla se vodami a všichni v hrůze prchali. Byla majestátní, byla strašlivá. Ten, který povstává v moci, se usmál. Ještě nikdy nebylo moře tak volné, a přesto spoutané cizími úmysly. Ošošai stál uprostřed vírů a neviděl oblohu nad sebou, ani hlubiny pod sebou. Viděl jen zkázu a viděl sebe - jejího pána.
Země se hroutily do moře.
Přišla jako bouře. Splynula s větry, splynula s vlnami, splynula s bílou tříští; a on o ní nevěděl. A pak už bylo pozdě. Byla až u něj a on padal hlubinami. Zdálo se mu o očích - vlhkých, velkých, žíznivých. Její duše se k němu natahovala a nebylo kam uniknout, byla všude: v každé mořské rostlině, v každé chaluze a všichni mořští tvorové jí patřili. Proč si nikdy nevšiml, že je v hlubinách s ním, že není sám?
Vrať se zpátky, prosím, řekla mu. Její hlas byl měkké šumění příboje.
Padal něžným deštěm a už to nebolelo. Nevím jak, přiznal.
Vrať se zpátky se mnou, řekla mu.
Bouře doznívala v dálce. Nebylo to těžké rozhodnutí.
Jeho pán čekal. Ošošai se vedle něj cítil maličký. A zbabělý. Chtěl zůstat u pobřeží a do hlubin se už nikdy nevrátit.
S Ullubōzem čekali mnozí z jejich lidu.
Je nebezpečný, říkali. Je nestálý a neumí se ovládat.
Je nevěrný, říkali jiní.
Neměli bychom mu věřit. Na tom se shodli všichni.
Je můj, řekla ona.
A oni mlčeli.
Ošošai poklekl a bylo mu odpuštěno.
Poznámky: Ošošai - Ossëho valarijské jméno
Ullubōz - Ulmovo valijirské jméno
(Ten, který povstává v moci - Melkor - jenom pro jistotu)
Ossë mě fascinuje. Která jiná bytost přešla k Melkorovi, a pak se zas vrátila na stranu dobra?
Aredhel, to je krásné! Vůbec jsem neznala Ossëho příběh a jsem moc ráda, že teď už trochu vím. :-) To byla Uinen, kdo ho zachránil, že? Moc se mi líbí, že se chtěl vráit, nevěděl jak a to, co mu pomohlo, byla láska. Zajímalo by mě, jestli je láska mezi Valar a Maiar v něčem odlišná od té lidské či elfské. A fakt, že to byl právě Ulmo, komu tento na chvíli zbloudilý Maia sloužil a kdo ho přijal zpět a odpustil mu, je podle mě krásně vypovídající o tom, jaká byla Ulmova povaha. Věrný, vždy na straně toho, kdo potřeboval pomoc, odpouštějící, trpělivý...nevím toho o Valar a jejich příbězích zatím mnoho, ale z toho, co znám z četby, vyprávění a příběhů jsem získala dojem, že měl Ulmo povahu nejbližší Eruovi - v jeho láce k dětem Jediného a tom, jak to s nimi zkouší stále znovu a znovu a neopouští je an v nejtěžších chvílích, kdy děti opouští svého Otce. Dřív jsme si myslela, že tím odpouštějícím, kdo dává druhou šanci, je především Námo Mandos, ale pak jsem začala mít pocit, že Námo spíše pozoruje, nechává plynout a umožňuje provinilým, aby zpytovali a prosili o odpuštění ty, kterým ublížili. Že on sám jim neuděluje "rozhřešení", ale dá jim šanci vrátit se "na místo činu" a aktivně požádat o druhou šanci ty, kterým bylo ublíženo. Trošku mi to připomíná Kristova slova k učedníkům: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Jenže Námo se zdá, že nechce udělovat rozhřešení a rozhodovat, komu má být odpuštěno, místo toho umožnil elfům, kteří se ocitnou v síních Mandosu, aby si vyprosili odpuštění na těch, vůči který se provinili, s tím, že ale zároveň musí odpustit sami sobě. Jedině pak dojdou úplného uzdravení. Možná se to zdá jako úplně nesouvisející, ale nějakým způsobem mi to připomnělo fakt, že Bůh nám vždy odpustí, když litujeme a požádáme o odpuštění, ale my sami se necítíme uzdraveni, dokud to odpuštění nepřijeme. Mnozí možná dojdou odpuštění od těch, na nichž se provinili, přímo v Síních čekání, pokud tam dochází skutečně k mnohým očistným setkáním a není to jen výsadou tolkienovských povídek, ale potom se stejně neprobudí třeba na pobřeží, v Alqualonde nebo v Tirionu nebo tak někde, ale probudí se v Irmových zahradách...aby tam mohli dosáhnout poslední fáze uzdravení. Přijetí odpuštění - odpuštění sobě samým.
OdpovědětVymazatAe to jsem úplně úplně odbočila od povídky samotn a jejího tématu. Pardon, nechala jsem se unést volnýmtokem myšlenek a asociací. Ale stejně by mě zajímalo jaké jsou ty vztahy mezi Valar a Maiar, ale i mez Prvorozenými. Znám některé příběhy, ale přijde mi, jakoby byly ty příběhy natolik plné růzých výjimek a speciálních případů, že si člověk, natož pak prosťoučký hobit, těžko dokáže udělat nějakou "obecnější" představu o lásce jiných bytostí z Tolkienova světa. A co pak teprve třeba skřeti! Tolik bych chtěla vědět, jak to bylo se skřeticemi, skříťaty, se skřetími seniory (dovedete si představit např. takovou skřetí babičku, která má své milované děti a vnoučata a protože už je moc stará a slabá na boj, tráví svůj čas...čím?). Ach jo, zase moc utíkám. :D Nějak jsi ve mně zase více rozdmýchala ten plamen, který touží znát, poznávat, seznamovat se s osobami, místy, příběhy Ardy...a pronikat do jejích tajemství a zákoutí...a tvořit příběhy tam, kde jsou bílá místa.
Každopádně ještě jednou - povídka to byla, zvláště na Tvé poměry, velmi krátká, ale velmi pěkná a vedla mne k zamyšlení. A jsem moc ráda, že se Uinen povedlo přivést Ossëho zpět a že mu Ulmo odpustil. :-)
P. S. Četla jsem, že v jiné verzi Silmarillionu byl Ossë také jedním z Valar...víš o tom něco? Je víc Valar, které v konečné verzi příběhu chybí nebo jsou z nich Maiar?
P. P. S. Nechtěla bys někdy udělat hudební playlisty pro jednotlivé Valar a Valie? Nebo alespoň pro páry?