21. března: Věřit (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Dnešní téma bylo Víra, ale to je poměrně nepodstatné.

Dnešní povídka je totiž speciálně pro Irith a zadaného tématu jen sprostě využila. Před nějakou dobou jsme se s Irith vsadily a já dostala za úkol napsat jí povídku na téma setkání Aredhel, Eöla a Maeglina v Mandosu.

Dělala jsem, co jsem mohla. (Psát cokoliv odehrávající se v Mandosu vážně není jednoduché.)

Doufám, Irith, že jsem dostála očekávání. Užij si svoji povídku. :)

Věřit

I. Kdo jsi?

Někdy ji téměř připadalo, že je doma.

Možná, že byla.

Choulila se v šedém nebytí, bez těla a bez jistoty. Nic necítila, nic neslyšela a kromě šedého prázdna ani nic neviděla. Někdy se jí však zdálo, že cítí zvláštní vůni, sladkou i hořkou, a věděla, že tak voněl domov.

Učila se naslouchat tichu.

Nebylo to snadné, den po dni, století po století, vteřinu po vteřině. Nebylo možné určit, jak dlouho naslouchala tichu a ticho naslouchalo jí. Pak někde začala padat voda.

Náhle nebyla sama.

Někdo k ní přišel, ale nepoznávala ho. Byla to bytost mnohokrát silnější než ona, ale její duše byla něžná. Vzala ji do dlaní. Nebolelo to.

"Dítě," řekl hlas a ticho bylo pryč.

Naslouchala tomu hlasu, konejšivému hlasu ženy, a znovu se učila mluvit.

"Kdo jsi?" zeptala se a zvuk jejího hlasu vibroval prázdným prostorem.

"Už mluvíš, už mě slyšíš. Začínáš rozumět tichu. Jsi připravena začít se hojit."

"Ještě si ke mně nemluvila." Byla zmatená.

"Mluvila jsem k tobě často, ale nebyla jsi připravená. Neslyšela jsi mě." Voda teď stékala po neexistujících zdech.

"Kdo jsi?" zeptala se znovu.

"Jsem Nienna, dítě."

Jak ji mohla nepoznat? Vždyť Niennu přece kdysi znala…

"Nebraň se slzám, maličká," řekla Nienna a byla pryč.

Chtěla poslechnout, ale nemohla. Neměla už oči, které by mohly plakat.

II. Zlaté světlo

Nienna přicházela častěji. Někdy spolu mlčely a ona se učila splétat ticho s někým po svém boku, jindy se Valii snažila popsat, jak vypadají hvězdy, hory a nebe. Učila se plakat bez očí.

"Kolik času uplynulo?" ptala se někdy, ale odpověď byla pokaždé stejná:

"Čas je věcí živých a k těm ty nepatříš. Pro tebe neuplynul ani den."

"Umřel někdo, koho znám?" ptala se jindy. "Jsou tady?"

"Ty nikoho neznáš. Neznáš ani samu sebe," odpovídala Nienna.

"Zůstanu tu až do konce Ardy?"

"A chtěla bys?"

Přestala se ptát.

Často cítila vůni domova. Nedokázala ji popsat, prostě tam byla. Snažila se vzpomenout, kde ji tak často vdechovala, ale marně. Plakala bez očí. Už to k ní přicházelo snadno. Plakala dlouho a sama.

A bylo to, jako by slzy odplavily nánosy špíny. Šedá se trochu pročistila.

Když opět přišla Nienna, zdálo se jí, že rozeznává její tvář. "Nevěděla jsem, že je to tu tak osamělé, myslela jsem, že nás tu bude víc. Že budeme spolu."

"A chtěla by ses s někým setkat?"

"To smím?"

"Myslíme, že jsi připravená - na některá setkání. Jiná ještě budou muset počkat. Chceš to riskovat?"

Zimničně se zachvěla, když se v šedé objevilo zlaté světlo. Nienna byla pryč, ale nebyla sama. Cítila druhou duši a bylo jí teplo. "Kdo jsi?"

"A kdo jsi ty?"

Znala ten hlas, kdysi dávno ho znala.

V šedé nicotě se vznášel výjev. Její bratr stál pod zeleným baldachýnem a svíral ruce zlatovlasé ženy. Ve vzduchu byl smích a někdo zpíval. Věděla, že je tam taky, stojící za nevěstou s úsměvem na tváři a rukama plnýma květů, ale nedohlédla tak daleko. "Elenwë," zašeptala.

"Sestřičko…"

"Co tady ještě děláš?"

"A proč jsi tady ty?"

Chvíli mlčely, protože ani jedna neznala odpověď.

"Brzo se vrátíš domů, věřím tomu." Věřila.

Elenwë se zachvěla. "A co ty?"

"Já nevím, co je domů. Nemůžu si vzpomenout."

"To přijde, uvidíš."

"Tomu věříš?"

"Věřím." Opět mlčely.

"Elenwë… nechoď ještě."

"Nikam nejdu."

"Chci ti říct, že jsem udělala chybu… a už ani nevím, která to byla."

"A lituješ jí?"

"Cože?"

"Já jsem taky udělala chybu - nikdy jsem neměla opouštět Aman, nebyla to moje válka. Ale víš - nelituju toho."

"Byla to vážně chyba?"

"Já nevím, sestřičko, já nevím…"

"Víš, že zlatě záříš?"

"Cože? Vážně? Ale… já tě nevidím!"

"To mě nepřekvapuje. Moje světlo je pryč."

"Írissë! Takhle nemluv! Ono se vrátí!"

"Tomu věříš?"

"Věřím."

III. Zvěsti

Když přišla ta chvíle a Elenwë se už nevrátila, věděla, že je pryč. Odešla domů, jak předpověděla. Čekala to, ale bolelo to - moc.

Potřebovala Niennu. Dokud byla Elenwë s ní, neuvědomila si, jak moc nechce být sama.

"Ještě chvíli, dítě. To byla první zkouška," řekla jí Valie. "A vedla sis dobře, moc dobře. Přijdou další, ale prvně musíš být sama. Kdy jsi naposledy naslouchala tichu?"

"Proč musím naslouchat tichu?"

"Pokud nebudeš umět naslouchat tichu, jak chceš naslouchat druhým?"

Mlčela.

"Nejsou připravení, a ty taky ne."

Zůstala sama dlouho. Naslouchala a plakala a šedá se pročistila. Někdy se jí zdálo, že za tenkou clonou ničeho vidí stíny druhých, ale nedokázala se jich dotknout. Nebyli tu s ní, byli sami se sebou.

"Dítě," řekla Nienna, "chtěla by ses s někým setkat?"

Poznala svého bratra, i když chvíli tápala. Jejímu malému Arakánovi to trvalo déle. Mluvil hlavně on, ona poslouchala. A zdálo se jí, že rozumí.

"Brzy se vrátíš domů, uvidíš," řekla mu. A věřila tomu.

Vděčně se na ni usmál. "Všichni se vrátíme domů." Chvíli bylo ticho, a pak: "Neměli jsme odcházet."

Seděli spolu a plakali.

Když ji přivedli k Finwëmu, bylo to jiné. Mluvila ona a on mlčel. Byl slaboučkým stříbrným světlem v prázdnu. To jí dalo naději. "Určitě se vrá-"

"Nevrátím. Uzavřel jsem dohodu."

Chvíli nevěděla, co říct. "Tak tu budeme spolu."

Později těch slov litovala.

"Dávej si pozor, dítě," varovala ji Nienna, "sebelítost ti ubližuje."

Naslouchala tichu a plakala. Někdy ani nevěděla, pro co vlastně pláče.

Mohla teď chodit volně šerem a naslouchat duším. Někdy jim rozuměla - mlha se rozjasňovala. A pak to zaslechla - příběh Gondolinu.

Hledala. Hledala celou tu dobu. Doufala v náznak, v jediné slovo - a najednou si přála, aby neslyšela nic.

Šero opět začalo houstnout.

Byl mrtvý. Byl mrtvý a co hůř - byl zrádce.

Prázdno bylo těžké a nešlo před ním utéct. Hlasy ostatních kamsi zmizely. Byla sama.

Poprvé sama být chtěla.

Stočila se do klubíčka v nicotě, zrazená a zklamaná, a plakala.

A šeď se nepročistila.

"Můžu s ní mluvit?"

"Nemůžeš, není připravená. A ty taky ne."

"Chci s ní mluvit."

"Neuslyší tě."

"A když uslyší?"

"Pak smíš."

IV. Hlas ve tmě

Nebyla sama dlouho. "Dítě," řekla Nienna.

"Nic nechci," odpověděla. V šedém temnu neviděla nic.

"Neuzavírej se, dítě. Začínala ses uzdravovat. Vedla sis dobře."

"Na tom nezáleží."

"Dítě…" Niennin hlas byl slabší a slabší.

Ponuře se usmála do prázdna. Nechtěla tu nikoho.

Šeď pomalu začala černat.

"Vím, že jsi tady."

Zděsila se - někdo tu byl s ní. Někdo se k ní dostal. Cítila tu druhou duši, její bledý obtisk na hranici temnoty, ale neviděla nic. "Kdo jsi?" Neznala ji.

"Náhodný kolemjdoucí, který vkročil do tvého příběhu, když neměl. Chtěla jsi být sama?"

"To jsem chtěla. Měl bys odejít."

"Tak udělej světlo. Nevidím na cestu."

"Ne. Teď to nedokážu. Udělej si ho sám."

"Nemůžu. Moje světlo je pryč."

Náhle si vzpomněla na svůj rozhovor s Elenwë. "To neříkej!" Kde se vzal ten hněv? "Pokud nemůžeš odejít, tak aspoň mlč…"

A dlouho mlčeli spolu.

"Neznám tě."

"Podle Nienny neznáme ani sami sebe, takže to možná není tak zvláštní."

"Jak ses ke mně dostal?"

"Nevím. Promluvil jsem a ty jsi mě slyšela."

Mlčela.

"Je tu velká tma," řekl.

"Bojíš se?"

"Tmy jsem se nikdy nebál. Ale ty jsi jedna z těch, co by měli vyzařovat světlo, ne se ukrývat v temnotě. Tohle je špatně."

"Co jsem tady, tak nesvítím."

"Ale dokázala jsi pročistit stíny, slyšela jsi ostatní. Cítím to z tebe."

"Nedokáže to snad každý?"

"Já to nedokážu."

Pokusila se proniknout temnou šedí, ale marně. Byla znepokojená. "Opravdu ne? Vždyť stačí jen naslouchat tichu a plakat."

"Ještě nikdy jsem neplakal."

"To je strašné. Proč ne?"

"Znamenalo by to přiznat vinu. Nejspíš to ani nedokážu."

Chvíli se nic nepohnulo. "Myslím, že bys měl začít poslouchat paní Niennu."

"Aredhel…"

"Odkud znáš moje jméno?"

"…budeš se mnou plakat?"

"Nezdá se ti, že je tu trochu víc světla?"

"Nezdá. Nechci, aby ho bylo víc."

"To je škoda. Téměř jsem zapomněl, jak světlo vypadá. Nikdy jsem neměl vlastní, víš - vždy jen to, které ke mně přišlo…"

"Tvrdil jsi, že jsi ho ztratil."

"Řekl jsem, že je pryč."

"To je smutné."

"Řekli mi, že sebelítost mi ubližuje."

"Taky mi to řekli."

"Ale ty jsi nikdy moc neposlouchala, co ti říkají, že?"

"Jak to myslíš?"

"Kdyby ses neutápěla v sebelítosti, nebyla by tu teď taková tma."

"Co ty o tom víš! Co je špatně s tebou? Co se stalo s tvojí duší, že ani nevíš, jak světlo vypadá?"

"Uzavřel jsem se v temnotě. Zdálo se to o tolik jednoduší. Chceš dopadnout stejně?"

Nevěděla, co říct.

"Copak nemáš nikoho, koho bys chtěla slyšet, koho bys chtěla potkat za vší tou temnotou? Někoho, kdo je ti drahý? Pro koho bys opět zažehla světlo?"

Chtělo se jí plakat. "Už ne."

"Tvoje srdce ztvrdlo."

"Ty o mně nic nevíš!"

Dlouho bylo ticho, ale ani jeden z nich mu nedokázal naslouchat.

"Slyšel jsem příběh o dítěti," řekl potichu. "Ubohém, opuštěném dítěti. Je samo v temnotě a ta se kolem něho stahuje. Potřebuje světlo, moc ho potřebuje, ale jeho duše je svázaná stíny. Samo to nedokáže. Říká se, že volá matku. Často ji volá. Ví, že tam někde je, a jeho nejdražší, jeho poslední naděje je, že se k němu jednou vrátí. Že ho obejme a vše zlé uteče pryč. Má často noční můry o příšerných místech, svíjí se v agónii. A bez ustání volá matku. Ale víš - zklamalo ji. Moc jí ublížilo. Nejspíš nepřijde."

Slzy jí tekly po tvářích. "A co otec?"

"To dítě nemá otce. Nikdy ho doopravdy nemělo. Ale i kdyby se otec objevil, nechtělo by ho - a mělo by na to plné právo."

"Mluvíš o mně?"

Ticho.

"Je to pravda, co jsi řekl? Mluvíš o mně?"

"Ano…"

"Mýlíš se. Moje dítě otce mělo."

"Nepůjdeš za ním?"

"Jak dlouho se mě budeš snažit manipulovat?"

Ticho.

"Ty pláčeš? Ale říkal jsi…"

"Víš, že svítíš ve tmě?"

"Já… Cože?"

"Bílé světlo - už ho vidím."

"Ale já nevidím nic!"

"To mě nepřekvapuje."

Musela se smát. Byly v tom slzy, ale byl v tom i úsměv. Jak podobný rozhovor vedla s Elenwë, a přece byl úplně jiný. Šedá se začala pročišťovat. "Možná že půjdu. Tma vysává. Chci je zase slyšet… A odpuštění je důležité."

"To je."

"A co ty? Ty nemáš nikoho, koho bys chtěl potkat za vší tou temnotou? Někoho, kdo je ti drahý?"

"Nemám. Jenom ty, kterým jsem vkročil do příběhu, když jsem neměl. Ale za temnotou bych je potkat chtěl…"

"Lituješ toho? Že jsi vkročil do jejich příběhu?"

"Ani ne. Vůbec ne. Lituju jen toho, co se stalo potom."

Dlouhou dobu oba dva mlčeli. Tentokrát tichu naslouchala.

A slyšela.

"Jsi si jistý, že tě neznám?"

"Nikdy jsem neřekl, že mě neznáš. To ty to opakuješ až příliš často."

Desky osudu se o sebe třely a skřípěly; ohlušující, bolestivý zvuk.

Ticho dunělo jako velký zvon.

Světlo a tma spolu zápasily.

"Proč tě ke mně pustili?"

"To ty jsi mě pustila."

"Jak tě přinutím zase odejít?"

"Tak to nevím."

Plakala. Plakali oba.

"Nic jsi neřekl. Proč jsi nic neřekl!"

"Kdybych řekl, musel bych prosit o odpuštění."

"To tedy musel!"

"A co kdybys mi neodpustila?"

"I teď… cože?"

"Co budu dělat, když mi neodpustíš?"

"Já… Ty…"

"Aredhel?"

"Ano?"

"Odpustíš mi?"

"Já…"

"Prosím, odpusť mi. Neměl jsem pravdu. Ani jednou jsem ji neměl."

"Jsi zbabělec, víš to?"

"Teď už to vím."

"A pokrytec."

"Bohužel."

"A vrah."

"Odpusť mi, prosím."

"Nenávidím tě."

"A ty jsi lhářka."

"Jak to můžeš vědět?"

"Protože záříš ve tmě. Kdo to kdy viděl, aby nenávist bíle zářila?"

V. Dítě

"Vítej, dítě. Báli jsme se o tebe." Nienna měla laskavé oči.

"Smím ho vidět?"

"Čeká na tebe. Už velmi dlouho."

"Prý je na tom špatně."

"Z velké části je to jeho vina. Mučí se a trýzní - výčitky svědomí."

"Prý mě volal."

"Jdi za ním, maličká. Potřebuje tě."

Další nekonečná chvíle v temnotě, v jejích ledových hlubinách a nehasnoucích ohních. Slyšel výkřiky těch, kteří zemřeli, jejich prosby i kletby. Zacpal si uši, ale nebylo to co platné. Volal o pomoc, ale ona nepřišla. Byl sám.

"Maminko," plakal. "Maminko." Nebyla tu - všichni ho opustili. Nikdy mu neodpustí, a přitom měl jenom ji.

"To není pravda." Temnota byla pryč. Hlasy byly pryč. "Moje dítě má i otce."

Byla to ona! Bolest prchla a nahradilo ji teplo a pocit bezpečí. Natáhl se k tomu světlu a to ho vzalo do náruče. Nikdy se necítil tak dobře. Úzkost ale zůstala.

"Prosím, prosím, odpusť mi. Řekni, že mi odpouštíš…"

"Lómione…"

"Prosím."

"Řeknu ti, co jsem řekla tvému otci: jsi zbabělý, jsi pokrytec, jsi vrah. Ale nenávidět tě nedokážu. Nechoď už na to strašné místo! Zůstaň s námi. Odpouštím ti, miluju tě."

"Děkuju… maminko."

-

"Co to je?"

"Copak jsi zapomněl? To je ticho."

"Je to krásné. Žádné výkřiky."

-

"Bude nám zase dobře, uvidíš."

"Tomu věříš?"

"Věřím. A víš co?"

"Ne, co?"

"Ty tomu věříš taky, můj Lómione."

"Odpočívá?"

"Bude potřebovat dlouhý odpočinek. Jeho fëa je vážně zraněná. Touží po lásce, touží po pochopení a bezpečí. Má před sebou dlouhou cestu." Nienně tekly po tvářích slzy.

Natáhla dlaň k duši svého dítěte a slova odpočívej a miluju tě se splétala s šerem.

VI. Domov

Věděla, že je blízko. Cítila vůni domova. Usmála se a otočila. Nesvítil, ale ani nebyl tak docela ve tmě. Splýval s šerem.

Natáhla se k němu.

"Děkuji ti," zašeptal pokorně. "A sbohem."

"Ne napořád, jenom na čas. Vrátíte se ke mně."

"Opravdu tomu věříš?"

"Věřím. V co jiného bych měla věřit. Jste moje rodina."

Mlčel.

"Mluvil jsi s ním?"

"Mluvil."

"Máte na to spoustu času… Nedovol mu, aby se vrátil na to strašné místo. Opakuj mu, že na vás čekám. Že jste můj domov."

"Jsi si jistá?"

"Po celou tu dobu, co tu jsem, cítím ve vzduchu zvláštní vůni. Vůni domova. Nikdy jsem ji nedokázala uchopit, říct, kterému místu v Amanu ta vůně patří. Teď už to vím - není z Amanu. Je to vůně lesa. Našeho lesa…"

"Maličká." Nienna ji volala.

Sklonila hlavu a naslouchala tichu. "Věřím," zašeptala. A usmála se.

"Dítě." To byl hlas samotného Náma. "Je čas."

Zavřela své neexistující oči a otočila se k němu. A když je opět otevřela, byly skutečné.

A všude bylo světlo.

Poznámky:

Írissë - Aredhelino quenijské jméno

Arakáno - Argonovo quenijské jméno

fëa - duše

Bude rodinka jednoho dne spolu? Vše záleží na tom, jestli Námo propustí Eöla a Maeglina z Mandosu. Ale Aredhel tomu věří, tak jí to nekažte…