Aredheliny povídky a básně

Pamatujete si ještě na Dialogy ? Zamýšlenou sérii básní, ve kterých spolu rozmlouvají nejrůznější Tolkienovy postavy? Kdyby si snad někdo přeci jenom vzpomněl, tak dnes se dočká dalšího dialogu, v pořadí už třetího! A ano, od č. 2 uplynul skoro rok a půl... taky tomu nemůžu uvěřit. Ale blog si nevymýšlí. (Něco hodně podobného jsem psala u č. 2...) A přitom jsou dialogy víceméně napsané! Jsem prostě lama. Název dialogu docela napovídá, o kom to dneska bude, ale snad aspoň druhý hlas bude překvapením. A cameo dostane i třetí hlas... Dialogy se rozjíždí. Dnešní báseň je zároveň ze série moje nejoblíbenější... proč asi, že... Dialog č. 3 Temný elf 1. hlas (služebník): Už šedé stromy chytaj stíny noci a mlází husté zvuky pohltí, už černá noc se mění v ráno šeré a les bude spát v kouzel objetí. 2. hlas (pán): Už v pecích plane rudá ohně záře a hvězdy z klenby nebeské šly spát, už rány kladiv duní mezi stíny a z černých zbraní čpí síla a chlad. 1. hlas (služebník): To ostružiny hvozd před sv

Květen se blíží ke konci a ani jeden článek... hmm... Možná si ještě vzpomínáte na poněkud morbidní lednovou báseň Po životě. Dnešní básnička k ní patří - byla napsána pro ten samý úkol do školy. Spolu tvořily "cyklus", pracovně pojmenovaný Hřbitovní poezie . Druhá báseň, ne tak povedená, matoucí, ale snad ne úplně špatná. Nic veselého, očividně. Navzdory zavádějícímu názvu nemá nic společného s Tolkienem. Mornië Byla jsem dcerou stínu nenávisti, zrozena sněhem, zrozena krví té, která byla vydána smrti, než skončil života mého den prvý. Sama jsem plakala, trpěla, žila, kde měl být soucit, bylo místo prázdné, nikdo mi nikdy nepohladil vlasy, nedal mi lásku, ani jméno žádné. Copak jsem mohla za svoji matku? Za onu ženu, již jsem nepoznala? Za stín svých očí, barvu svých vlasů? Byla jsem jen dítě - holčička malá. Ten jediný, kdo jméno mi dal a po boku mi vždycky šel, kdo plachý úsměv věnoval mi, byl mého lidu nepřítel. Pak v bílé roušce v zem mě dali. Kdo dokáže mou nevinu, kdo