23. března: Pravdivý příběh (povídka inspirovaná Silmarillionem… tak trochu)

Dnešní téma mi moc volnosti nedopřálo, jednalo se o dost konkrétní úryvek ze Silmarillionu:

"To bylo Poledne Blažené říše, plnost její slávy a blaženosti, dlouhé počtem let, ale ve vzpomínce příliš krátké."

Ale mně se o Valinoru vážně psát nechtělo.

Tak jsem se rozhodla, s pořádnou dávkou nadsázky, psát o jedné duši, která si tu blaženost zrovna moc neužívala a přála si, aby byla léty kratší a aby na to mohla šťastně zapomenout.

Dejte si pozor, je tu něco, co tu ještě nebylo! Povídka, která není ani kanonická, ani není myšlená vážně. Hotový Dagor Dagorath!

Pravdivý příběh

Víte, kdo to všechno začal? Komáři.

Teda, abych byla naprosto upřímná (a to rozhodně chci), nejspíš to byl Melkor. Nikdy se neměl začít vrtat v zemi a kazit Jaro Ardy. Víte, co se říká: "zeleň chřadla a hnila, řeky se dusily býlím a slizem, vznikaly bažiny, kyselé a jedovaté, semeniště much". Komáři přišli už tak nějak sami… (Potvory.)

Všechno zlé v Ardě se svede na mě.

Ale přiznal svou vinu někdy Melkor? Přiznali ji komáři? Nebo Yavanna?

(Ano, dívám se na tebe. Já vím moc dobře, kdo začal tu povídačku, že jsem se vynořila z Prázdna, jenom aby na sebe nepřitáhl pozornost! Řekni mi, když jsi prosila Ilúvatara o něco, co by vylovilo tu bodavou havěť, chtěla jsi, aby to něco bylo odporné a chlupaté, samé oči, kusadla a makadla, a mělo osm nohou? Ne? NE? Tak to jsi to možná měla líp definovat! Povím ti tajemství: nikdo nechce mít osm nohou a vypadat jako by ho třikrát přelomili…

Jasně, neznáme se.)

Ze začátku to nebylo tak špatné. Nikdo mě sice nechtěl, a co chvíli se objevil nějaký udatný Vala s podivným nástrojem (kbelík, papír, naběračka…) a sliboval zástupům hysterických Maiar, že mě vynese ven, ale nakonec si uvědomili, že mě potřebují.

Aman měl být dokonalou zemí, bylo tedy nutné zbavit se všech komárů. Brzy se k nim přidali i ovádi a střečci. (Vážně, Melkor to nikdy neměl v hlavě úplně v pořádku.) Jídla dost.

To byly dobré dny.

A víte, co se stalo?

Rozsvítili světla.

A už je nezhasli.

Nikdy. Dokonce si to vymysleli tak, že když jedno zhasínalo, druhé už začínalo svítit. Pitomci.

Ano, potřebuju tmu. Mám ráda stíny a temné kouty, jsou nutné k životu. Pokud jste chtěli někoho, kdo se nechá neustále ozařovat, měli jste to Ilúvatarovi zdůraznit.

Tak jsem si vytvořila trochu stínů, schovala se v tom největším zapadákově Amanu a živořila. Bylo to naprosto nekonečné.

A pak najednou - Melkor! Chtěla jsem se ho zeptat: Melkore, co to bylo s těmi komáry?, ale on vždycky uměl odvést řeč jinam.

A víte co - nechala jsem se přemluvit. Tolik petic Manwëmu, tolik proseb, aby ty přerostlé pampelišky aspoň na chvíli zhasl, a nic. Melkor měl plán. (Je pravda, že jsme se později trochu chytli, ale rozhodně ne kvůli nějakým pitomým svítícím šutrům. Jenom jsem si vzpomněla, že mi nevysvětlil ty komáry.)

Ale tehdy, na Hyarmentiru, se po Valinoru rozlévalo obzvlášť protivné světlo (prý slavnost!) a já dostávala migrénu.

Co víc říct: když nedokázali zhasnout oni, zhasla jsem si sama.

Poznámka: Tak si dobře zapamatujte, že nikdo nechce mít osm nohou a čtyři páry očí. Ale ještě líp si pamatujte, že pavouci jsou úžasní (a chrání nás před ošklivým hmyzem).