Aredheliny povídky a básně

Všechny seminárky a hnusné úkoly jsou odevzdány a tenhle pekelný týden je konečně za mnou: vypadá to, že něco přeci jenom stihnu zveřejnit, než odbije půlnoc a já usnu u klávesnice. Ne to, co jsem chtěla, ale aspoň něco... Co takhle stará básnička, kterou jsem našla na počítači? Tentokrát je to filozofické... Cesta zapadajícího slunce Kráčíme cestou pod nebem, cestou od pláče k smíchu, sbíráme dlaní průsvitnou babočkám z křídel pýchu. Stíráme prstem studeným z křidélek sýkor slzy; a západ slunce za námi, s ním všechno, co nás mrzí. Kráčíme cestou a náš cíl změnil se v déšť a záři, déšť, co si nesem ve vlasech, světlo, co máme v tváři.

Trochu se mi to pravidlo "dvakrát měsíčně" sype pod rukama - nevím, co je to s koncem listopadu, že všechno musí být hotové zrovna teď. Dneska zveřejňuju něco, co v mém archivu leželo opravdu dlouho a z dobrého důvodu. Něco podobného tu ještě nebylo. Je to první povídka z čehosi, čemu říkám "moje fyzikální série". Ehm, cože? Ne, nejsem šílený fyzik, jedná se původně o seminárky do školy. Ve formě povídek a polofilozofických podivností. Náš učitel fyziky na gymplu byl divný. Hodně. Nutil nás něco podobného psát každý půlrok. Série má čtyři části. Dlouho jsem se rozmýšlela, zda je pouštět do světa, ale nakonec jsem usoudila, že první tři povídky nejsou úplně špatné (čtvrtá nestojí za mnoho, tak uvidíme, jaký bude její osud) a že by mohly být zajímavým ozvláštněním v porovnání s vším tím Tolkienem. Fyzika, jej!!! Dnešní povídka je ta úplně první, napsaná před léty letoucími, krátká a nenáročná. A ani trochu historická, nějaká fakta v tom rozhodně nehledejte... Zákon ak