2. března: První věc, kterou uděláš… (povídka inspirovaná Silmarillionem)

To jste nečekali, co!

Cesta domů trochu zkomplikovala přepis mého dnešního výtvoru, ale nakonec to stihnu.

Dnešní téma bylo: Velké životní změny

Docela dlouho jsem nevěděla, co s tím, zavrhla jsem několik nápadů, a nakonec jsem si vzpomněla na něco, co chci napsat už nějakou dobu, ale mezi tím nekonečným psaním Berúthiel na to prostě nebyl čas. Na tohle téma se to ale hodí. Další krátká povídka (ehm), zítra už to snad bude báseň.

První věc, kterou uděláš…

"Jaká je první věc, kterou bys udělal, kdyby ses stal králem?"

Malý Artaresto si stoupl na špičky a nastražil uši, aby mu neuniklo nic z šeptané konverzace. Oči měl rozšířené. Naštěstí si ho nikdo nevšímal. Dědeček právě dokončil projev a usedl na svůj trůn a zástupem zavlnil šepot, zatímco čekal na královnin přípitek. Byly oslavy založení Tirionu, jak bylo v tu část roku zvykem.

Nikdo si nevšímal malého prince, šedé myšky mezi svými charismatickými bratranci a milovaným starším bratrem. Findaráto stál v davu před ním se svým tmavovlasým společníkem a slavnostní plášť mu splýval z ramen jako řeka zlata. Artaresto nikdy nebude vypadat tak královsky jako on, ani tak elegantně a nikdy ho nebudou obdivovat. (Popravdě se nevyrovnal ani svým vrstevníkům: zatímco dvojčata se už dávno rebelsky vyplížila do zahrad, aby tam vyváděla kdoví co, Artaresto měl na hlavě stále ty samé, pevně utažené copy, do kterých mu maminka ráno spletla vlasy, ačkoliv Laurelin už pohasínal.) Nevadilo mu to. Netoužil po obdivu - mnohem radši obdivoval druhé.

Turukáno naklonil hlavu na stranu a přemýšlel nad otázkou. Nevěděl, že malý zlatovlasý chlapec dělá za jeho zády to samé.

Artaresto měl často pocit, že ani nepatří do rodiny. Nepřemýšlel o věcech, které tak zajímaly ostatní. Nesnil o tom, co všechno jednou dokáže. Všichni jeho bratranci se chtěli stát mocnými králi, velkými učenci a vyhlášenými lovci; dokonce i jeho milovaný bratr Findaráto po tom toužil. Všichni chtěli být výjimeční. Artaresto si myslel, že je jich trochu moc na to, aby mohli být výjimeční všichni. Někdo přece musel být obyčejný, ne? Findaráto mu jednou řekl (a jeho bratr byl velký filozof, Artaresto mu věřil), že bez obyčejných elfů by nebyl výjimečný nikdo.

Proč se vůbec Findaráto ptal na tu hloupou otázku? Nikdo z nich přece nikdy králem nebude, králem je dědeček. Musel by umřít a to se nestane, protože smrt je něco, co se možná děje ve světě za hradbami Pelóri, ale ne tady. Nikdy tady. A i kdyby dědeček umřel (jenom pomyšlení na to stačilo, aby ho v očích zaštípaly slzy), králem se stane princ Fëanáro. (Artaresto si nebyl jistý, jestli by chtěl žít ve světě, kde vládne princ Fëanáro.) A po něm jeho děti, a pak strýček Nolofinwë a jeho děti a… a byla to vážně moc hloupá otázka. Chlapec zavrtěl hlavou.

Turukáno dopřemýšlel a s úsměvem Findarátovi odpověděl: "Myslím, že bych vystavěl velké a krásné město. Skutečný zázrak. Takové, na které by se pamatovalo navždycky."

"Město," zopakoval Findaráto zasněně. "Město s obsidiánovými schodišti a podlahou z opálů. Město na břehu řeky."

Město, přemýšlel Artaresto. To je moc chytré, ale k čemu? Není Tirion nejkrásnějším městem na světě? Měl Tirion moc rád: často běhal mramorovými ulicemi, a když se unavil, maloval vodotrysky ve fontánách. Neměl moc velký talent, ale dělal to rád.

Co by udělal první on, kdyby se stal králem? Netušil. Přemýšlel opravdu úporně, ale nenapadlo ho nic lepšího, než se všech zeptat, jestli ho vůbec chtějí, a pak se někam schovat. Bylo dobře, že se králem nikdy nestane. Byl by úplně ztracený.

Orodreth zavřel oči, když se mu koruna zaryla do čela. Byla těžká, příliš těžká.

Tak se to stalo. Bylo to skutečné.

Bylo to děsivé.

Otevřel oči.

Před ním byl trůnní sál Nargothrondu plný elfů. Obsidiánová schodiště, opálová podlaha a nedaleko hučel Narog. Orodreth by nejradši křičel.

Mnozí by namítli, že vládl už od chvíle, kdy jeho bratr odešel, ale nebyla to pravda: to Fëanorovci vládli. On se jenom snažil minimalizovat škody a zoufale doufal, že se vrátí pravý král. Všichni v to doufali. Musel se přece vrátit, musel… Nevrátil. Ale přišli jiní, ti, o kterých si mysleli, že jsou navždy ztraceni, a řeči o tom, co se stalo na Ostrově vlkodlaků, byly strašné. A ze správce byl král.

Město. Obsidián a opál. Zlatá koruna na zlatých vlasech. Tohle nebyla budoucnost, v kterou kdysi doufali - nebyl to sen žádného z těch, co zde byli shromážděni. (Jak krutě se osud vysmál všem těm ctižádostivým snům!) Orodreth věděl, že ta budoucnost byla ztracena už dávno, ale přesto doufal, že na tohle nedojde. Že se ze špatného nestane příšerné.

Na krk mu připjali Nauglamír a po tvářích mu tekly slzy. (Bylo to špatně, špatně, špatně.)

Ale přesto, poprvé ve svém životě znal odpověď na otázku, položenou kdysi dávno v blaženém Tirionu. Věděl, co bude první věc, kterou udělá jako král.

Vyžene Celegorma a Curufina z Nargothrondu.

Artaresto - Orodrethovo quenijské otcovské jméno

Findaráto - Finrodovo quenijské otcovské jméno

Turukáno - Turgonovo quenijské otcovské jméno

Fëanáro - Fëanorovo quenijské mateřské jméno

Nolofinwë - Fingolfinovo quenijské otcovské jméno