Příspěvky

Tenochtitlan

 Opět se vynořuji ze svého zimního spánku, abych svým několika věrným čtenářům představila (vnutila) jeden z mých náhodných zájmů, který jsem si nedávno připomněla při své přednášce drahému Mittalmaru. Aztékové mě fascinují už od dětství a máloco víc než hlavní město Aztécké říše, Tenochtitlan, kterému se v té době ve Starém světě nemohlo žádné město rovnat... Báseň je stará asi dva roky, vytvořená ve chvíli melancholie nad tím, co krásného bylo nenávratně zničeno...

30. března: Mlčení

Nejspíš poslední letošní březnový příspěvek.

17. března: Svět už nám nepatří (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Po letech se opět vracíme k podivným, podivným perspektivám... Krátká povídka na téma od Šárky (děkuju!) - cokoliv ohledně Jara Ardy. (Všem biologům se omlouvám za případné nesmysly.)

8. března: Vše, co ti nepatří (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Za dnešní téma "Everything that is not us" opět děkuju Tani. Dneska krátká povídka.... 

5. března: Na cestu

 Je tu březen a s ním i starý známý B2MEM. Letos jen velmi občasný, protože absolutně nemám čas, ale přeci jenom...  Jak jsem avizovala minulý rok, letos jsou témata mnohem volnější, pár dobrých duší poskytuje i nějaká "oficiální", ale pokud by mi někdo chtěl cokoliv navrhnout (postavu/událost/citát/obrázek...), může a možná se vážně něčeho dočká. :) Dnes krátká báseň na téma od Tani - Fingonova harfa. Ještě jednou děkuju!

Chvíle před svítáním

  A jsem zpět, po měsících a měsících! Stěží uvěřit, že jsem se tu od léta pořádně nezastavila... Přesun blogu proběhl úspěšně, i když musím přiznat, že bloggeru stále nerozumím, se vzhledem spokojená nejsem a všechno se teprve učím, takže mě určitě čeká mnoho chyb. Dokonce jsem odpověděla na pár komentářů, ale mnohé další na mě ještě čekají... Dnes jen krátká báseň, opět prastará (i když, světe div se, pořád ne z těch nejdávnějších časů), rok 2014. Příště snad něco pořádného.

The Exile of the Noldor, part 2: Of the Noldor in Beleriand

Téměř po roce zveřejňuju pro všechny případné zájemce pokračování playlistové série o vyhnanství Noldor, tentokrát pokrývající druhou a třetí beleriandskou bitvu, Mereth Aderthad, založení Gondolinu a Nargothrondu... vše až po konec Obklíčení Angbandu. Odkaz youtube by prozatím měl fungovat: The Exile of the Noldor, part 2: Of the Noldor in Beleriand

Konec Země mluvících stromů

Skoro dva měsíce prodlevy - nezbývá, než se stydět... Dnešní povídka (pokud tomu tak můžeme říkat) pochází z opravdu nezměrných hlubin archivu. Je určitě přes deset let stará, možná dokonce skoro patnáct, kdo ví. Takže vážně jenom pro fajnšmekry, kteří jsou zvědaví/odvážní. Původně se jednalo o hru, kterou jsme provozovaly se sestrou - člověk si vylosoval úryvek z knížky (větu nebo dvě) a ten musel zapracovat do krátkého příběhu. Podobná moje povídka existuje ještě jedna, pokud by někdo vyloženě stál o další podobnou záležitost... A pokud si někdo rád hraje, může zkusit zjistit/uhodnout z jaké knížky původní úryvek (v kurzívě) pochází. Konec Země mluvících stromů Jmenuji se princ Jonathin a je to již rok, co jsem zemřel, ale já to pořád vidím jako dnes. Pořád slyším všechna slova, která tenkrát byla řečena, cítím každou slzu, jako by mi ještě stékala po rozpálené tváři. Bývaly doby, kdy jsem byl princem Jonathinem, doby, kdy jsem se v zahradě honil se svou sestrou Valérií. Doby, kdy js

31. března: Anairë

Poslední březnový den, poslední březnový příspěvek - dost možná i co se příštích let týče. Takže ne, nemohla jsem si to nechat ujít a nenapsat nic. Téma bylo hezké: začátek jara. Sedlo do nálady, takže vznikla básnička věnovaná Anairë a odloučení, a zároveň básnička inspirovaná tím ne zrovna idylickým jarem, co právě prožíváme. Anairë Dnes probudil mě slunce svit, však mrazil a měl bílý třpyt - snad samo jaro v hořkém pláči si řeklo: dost! už krásy stačí! a zmlkl smích - a jarní kvítí ve své kráse až k vlhké zemi pokládá se, jak duše klesá ku modlení - a přece konec jara není, jen pozdní sníh. Dnes vzbudila mě slzí sůl a přivítal mě prázdný stůl, pod chodidly mi zmrzlá tráva jaro snad sté odpočítává, tak svěží… ladoňky modré mezi bílou bojují s vůlí zarputilou, však slunce přeje zlatým střechám - srdce mi kleslo, spát ho nechám, kde leží… Já plakávala často jsem, však slzy málo změní, zem vítá zpět jaro ostrou vůní a brzy bude novoluní, kolikáté již? řekli jste s pláčem - miluji tě -

18. března: Malý kousek nesmrtelnosti (povídka inspirovaná Athrabeth)

Dneska bylo po dlouhé době zase dobré téma, úryvek z básně Emily Dickinsonové: "Because I could not stop for Death- He kindly stopped for me- The Carriage held but just Ourselves- And Immortality." Kdysi, kdysi dávno (roky a roky) jsem slíbila Tani tolkienistickou povídku. Tani mi dala na výběr z několika témat, které si bohužel už nepamatuju - kromě dvou, o kterých jsem od začátku věděla, že si je vyberu. Aegnor a Andreth nebo cokoliv smutného. Dneska plním svůj slib a zveřejňuju povídku speciálně pro Tani, s omluvou, že musela tak dlouho čekat... Malý kousek nesmrtelnosti Té noci, ve které měla zemřít, poprosila Andreth, lidská žena, smrt, aby ještě chvíli počkala. Jenom pár hodin, pak ať se stane, co se má stát. Smrt jí vyhověla. Když byla Andreth ještě malé děvčátko, nanejvýš šestileté, nalezla pod hlohem u říčky mrtvou pěnkavu. Ptáček byl hezký, čistý a zbarvený do červena, načechraná peříčka stále hřála. Jen zatřepat křídly a zacvrlikat. Ale ležel nehybně v dětské dlani