Příspěvky

The Exile of the Noldor, part 2: Of the Noldor in Beleriand

Téměř po roce zveřejňuju pro všechny případné zájemce pokračování playlistové série o vyhnanství Noldor, tentokrát pokrývající druhou a třetí beleriandskou bitvu, Mereth Aderthad, založení Gondolinu a Nargothrondu... vše až po konec Obklíčení Angbandu.


Odkaz youtube by prozatím měl fungovat:
The Exile of the Noldor, part 2: Of the Noldor in Beleriand

Konec Země mluvících stromů

Skoro dva měsíce prodlevy - nezbývá, než se stydět...
Dnešní povídka (pokud tomu tak můžeme říkat) pochází z opravdu nezměrných hlubin archivu. Je určitě přes deset let stará, možná dokonce skoro patnáct, kdo ví. Takže vážně jenom pro fajnšmekry, kteří jsou zvědaví/odvážní. Původně se jednalo o hru, kterou jsme provozovaly se sestrou - člověk si vylosoval úryvek z knížky (větu nebo dvě) a ten musel zapracovat do krátkého příběhu. Podobná moje povídka existuje ještě jedna, pokud by někdo vyloženě stál o další podobnou záležitost... A pokud si někdo rád hraje, může zkusit zjistit/uhodnout z jaké knížky původní úryvek (v kurzívě) pochází.




Konec Země mluvících stromůJmenuji se princ Jonathin a je to již rok, co jsem zemřel, ale já to pořád vidím jako dnes. Pořád slyším všechna slova, která tenkrát byla řečena, cítím každou slzu, jako by mi ještě stékala po rozpálené tváři. Bývaly doby, kdy jsem byl princem Jonathinem, doby, kdy jsem se v zahradě honil se svou sestrou Valérií. Doby, kdy jsem …

31. března: Anairë

Poslední březnový den, poslední březnový příspěvek - dost možná i co se příštích let týče. Takže ne, nemohla jsem si to nechat ujít a nenapsat nic.
Téma bylo hezké: začátek jara. Sedlo do nálady, takže vznikla básnička věnovaná Anairë a odloučení, a zároveň básnička inspirovaná tím ne zrovna idylickým jarem, co právě prožíváme.





Anairë Dnes probudil mě slunce svit, však mrazil a měl bílý třpyt - snad samo jaro v hořkém pláči si řeklo: dost! už krásy stačí! a zmlkl smích - a jarní kvítí ve své kráse až k vlhké zemi pokládá se, jak duše klesá ku modlení - a přece konec jara není, jen pozdní sníh.
Dnes vzbudila mě slzí sůl a přivítal mě prázdný stůl, pod chodidly mi zmrzlá tráva jaro snad sté odpočítává, tak svěží… ladoňky modré mezi bílou bojují s vůlí zarputilou, však slunce přeje zlatým střechám - srdce mi kleslo, spát ho nechám, kde leží…
Já plakávala často jsem, však slzy málo změní, zem vítá zpět jaro ostrou vůní a brzy bude novoluní, kolikáté již? řekli jste s pláčem - miluji tě - však ani lásky pevné sítě vás ne…

18. března: Malý kousek nesmrtelnosti (povídka inspirovaná Athrabeth)

Dneska bylo po dlouhé době zase dobré téma, úryvek z básně Emily Dickinsonové:
"Because I could not stop for Death- He kindly stopped for me-
The Carriage held but just Ourselves-
And Immortality."
Kdysi, kdysi dávno (roky a roky) jsem slíbila Tani tolkienistickou povídku. Tani mi dala na výběr z několika témat, které si bohužel už nepamatuju - kromě dvou, o kterých jsem od začátku věděla, že si je vyberu. Aegnor a Andreth nebo cokoliv smutného. Dneska plním svůj slib a zveřejňuju povídku speciálně pro Tani, s omluvou, že musela tak dlouho čekat...





Malý kousek nesmrtelnosti Té noci, ve které měla zemřít, poprosila Andreth, lidská žena, smrt, aby ještě chvíli počkala. Jenom pár hodin, pak ať se stane, co se má stát. Smrt jí vyhověla.
Když byla Andreth ještě malé děvčátko, nanejvýš šestileté, nalezla pod hlohem u říčky mrtvou pěnkavu. Ptáček byl hezký, čistý a zbarvený do červena, načechraná peříčka stále hřála. Jen zatřepat křídly a zacvrlikat. Ale ležel nehybně v dětské dlani, ztuhl…

8. března: Pád lamp

Hleďte a divte se, druhý březnový příspěvek! Tentokrát báseň na téma "odehrávající se po katastrofě, ať už přirozené, nebo někým způsobené".
Nic speciálního, zato trocha filosofie. Reakce Valar na první "zhasnutí" a o tom, jak se zlé věci v čase opakují.




Pád lamp Stalo se zlo, slyš nářek náš, když zlo jsme nečekali, uložili se ke spánku, bdělosti jsme se vzdali.
Stalo se zlo a poprvé od chvíle, co svět stojí, se bojíme, že některé rány se nezahojí.
Vnesli jsme světlo do temnot, každý z nás lampa bílá, však řád světa se obrátil - tma světlo pohltila.
Teď slzy, prvně prolité, ruinami světa tekou, a krev všech našich výtvorů největší jeho řekou.
Teď ohně zemi sžírají, taví zhroucené vrásy, a ani my, a ani čas ten plamen neuhasí.
Navěky tajně bude plát, ničit, co máme rádi, dokud snad i svět samotný v popel se neobrátí.
Rozžehnem opět světlo v nás - jiný však zhasí svíci. Znovu a zas, svět uvězněn v mučivé repetici.

4. března: Malé dobrodružství (povídka inspirovaná Pánem prstenů)

Ano, je to znovu tady. Back to Middle-earth Month 2020. A bohužel je poslední, aspoň to tak organizátoři oznámili. Proto jsem chtěla i letos aspoň pár příspěvků napsat, i když opravdu nemám čas praktikovat to každý den (diplomka čeká), ale to už asi čtenáři pochopili. Musím říct, že se mi bude v následujících letech po březnovém projektu stýskat. Pokud mi tedy někdo nebude chtít házet témata. ;)
Dnes krátká hobití povídka na citát ze Společenstva prstenu: "Pomyslel si, že dospěl ke konci svého dobrodružství, a k strašlivému konci, ale ta myšlenka ho posílila."






Malé dobrodružství Bylo to jeho malé dobrodružství, domácké a na naprosto neškodné. Bezpečné. Skoro se na ně těšil. Spiknutí - líbil se mu zvuk toho slova. A přesto se celý první den nemohl zbavit pocitu svíravé úzkosti. S přáteli se rozloučil časně z rána, díval se, jak odjíždí do mlhy temného tunelu, a pak se díval ještě chvíli, i když už byli pryč. Díval se na šedé jazýčky ranního oparu, ovíjející se kolem trsů trávy a v…

Fingonovi

Tak se zdá, že jsem zaspala leden a víc než jeden článek už nestihnu... Eh, třeba zase v únoru, letos máme koneckonců přestupný rok...
Po několika měsících zase tolkienistická báseň a opět jedna z těch starých (březen 2013), nicméně tahle konkrétní i po letech obstojí. Víceméně. Formou je básnička podobná jedné už zveřejněné, jedná se o jakýsi dopis jedné postavy druhé. Víc asi netřeba vysvětlovat.





Fingonovi Kdysi jsem prosil tě o smilování, o smrt jsem prosil z rukou tvých, po věky nyní prosit tě budu, o odpuštění, co smyje můj hřích.
Opusť nás, zapomeň, buď zapomenut, zabij a pochovej vše, co nás sráží, v očích tvých jasnější svítilo světlo, než kterým silmaril v ruce mé září.
Poprvé dělilo nás šedé moře, podruhé nenávist, železná klec, potřetí Nepřítel, pak míle dlouhé, a oheň Glaurungův nakonec.
Přilétl jednou jsi na křídlech větru, odehnal krutou noc, nastolil ráno, zpíval jsi o štěstí, o světle zemřelém, odpusť mi zradu mou, ó Findekáno.
Jedna je rodina, jedna je láska, jedno je přátelství, jež temn…

Noc patřící zimě (povídka inspirovaná Pánem prstenů a Příhodami Toma Bombadila)

Opět jsou tu Vánoce ve Středozemi, na Mittalmaru to žije (takže si určitě nenechte nic ujít) a já si tu archivuju svůj letošní příspěvek (už po šesté, wow...).
Letos se dostala ke slovu Zlatěnka, což samozřejmě přináší spoustu zádrhelů a otázek. Kdo je Zlatěnka, jak ji psát - jako Maiu, ztělesnění Opletnice nebo něco docela jiného? Kdo je její matka - řeka nebo skutečně existuje jakási říční žena? A kdy se povídka vlastně odehrává? Kdo ví... na některé otázky prostě odpovědi nejsou.

Poznámka na okraj: Tohle je poslední článek v roce 2019. Letos jsem zcela nečekaně udělala svůj roční rekord - 48 článků! Dobře já...




Noc patřící zimě Byl čas na léto, byl čas na jaro a byl čas i na podzim. Byl čas na sněženky, čekající pod sněhem, na poslední vrbové listy, padající do vod Opletnice, i na teplý, dusný vzduch pod stromovým baldachýnem. Na všechno byl správný čas. Ale nyní byla zima. Sněženky dosud nebyly, zhnědlé listí dávno vzala voda a teplá odpoledne se stala matnou vzpomínkou. I zima měla svů…

Konec Prvního věku (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Bohužel jsem znovu zklamala a ani v listopadu jsem nedokázala zveřejnit dva články. Zcela bezostyšně to svádím na školu... Ale! V prosinci to všem svým (třem) čtenářům vynahradím - nejenže budou články docela určitě dva, ale navíc to budou dvě středozemské povídky! Jak to vím? Protože první zveřejňuju už dneska a druhá bude vánoční příběh, který napíšu pro Vánoce ve Středozemi (které už běží, určitě je nezapomeňte sledovat!). Takže vidíte, tentokrát slib musím splnit!
Dnešní povídka by mohla být věnovaná Pomněnce, která velmi nedávno nečekaně projevila zájem o Fëanorovce a vztah Maglora s jeho adoptivními syny. Povídka je starší (jak jinak), v archivu čeká už několik let, ale Pomněnčin zájem mi připomněl, že je nespíš čas pustit ji do světa. Pokud si někdo pamatuje mé starší povídky, možná tuší, že Konec prvního věku je jakýmsi volným pokračováním povídek Potřetí a O bratrech, a také je navázaná na povídku Syn paní z bílé věže. Dohromady tvoří cyklus, který je teď snad už kompletní.
(Tak…

Prastará země

Navzdory všem slibům a dobrým předsevzetím jsem opět v říjnu nezveřejnila druhý článek. Ach jo. Třeba se to v listopadu konečně povede...
Dnešní báseň je moje úplně nejnovější, napsaná na konci září. Vznikla pod dojmy z Norska, které jsem mohla letos v létě navštívit. Udělalo na mě dojem, jak je ostatně zřejmé.






Prastará země Prastará země - v kostech svých nosí křemen a jeřabiny, hru mdlého světla mezi stíny, čas rozmazaný po tvářích.
Dávnou zní písní země hor, strašlivým zpěvem hvězdných sálů, rachotem přešlých glaciálů, snem rozprostřeným přes obzor.
Ač dávno roztál, stále led zná zem a její tiché děti - kámen i srdce formuje ti, ne poprvé, ne naposled.
Vždyť kolik přešlo zim i lét, co studená a krátká byla, v jezerech horských utopila lesk křídel z ptačích piruet.
Překrásná země, stará tak, že neví, co je bát se smrti, čas, chlad a vítr skály drtí - a člověk čeká na zázrak.