7. března: Dvě hvězdy

Dnešní báseň je zatím z těch tří, co jsem v březnu vytvořila, moje nejoblíbenější. Tentokrát žádné velké experimenty, jen to, co mě ve spojení se Středozemí vždycky napadne, když se řekne meteor/padající hvězda. Ale třeba to někoho překvapí... (spíš ne).

Tímto s hrdostí oznamuju, že jsem dokončila první horizontálu a zítra se vydávám na cestu dolů po herní desce.

(Možná bych měla zítřejší povídku začít psát, jakmile odbije půlnoc, jinak to nemám šanci stihnout...)

Dvě hvězdy

Les věčné noci; ve stínech

blýskají hvězdy větvovím

a jejich bílá vznešenost

bodá hvozd v duši světlem svým.

Oči schované ve stínu

po světle touží potají,

když vidí v nocích bezmračných,

jak z nebe hvězdy padají.

S rozbřeskem duše ztemnělá

usíná s rosou ve vlasech,

a kouzla v stromy vpletená

hlídají jeho tep i dech.

A až pak s šerem probudí se,

o světle chladném bude snít,

daleko jsou však hvězdné loďky

a on má strach les opustit.

Dávno je to, co hvězdy dvě

spatřil, jak náhlé svítání:

jednu z nich hledal mnoho let,

druhá mu spadla do dlaní.

Světlo hledal a nalezl

kusy černého kamene,

v strašné je zbraně přetavil

v žáru své zloby plamenné.

Druhé si ani nevšiml,

dokud neslyšel její smích:

světlem hvězd jiskřil, jasněji

zněl než zpěv ptáků večerních.

Dlouho mu potom svítily

dvě hvězdy v lese Nan Elmoth;

první nosila chladnou smrt

a druhá byla pro život.