Po životě

A máme tu další starou báseň z hlubokých hlubin archivu. Rok 2012, a přitom to není vůbec dávno, co jsem ji psala. Ach jo. Co je špatně s časem?

Téma dneska není nic veselého - věřili byste, že to byl úkol do školy?

Po životě

Jsem stín na plátně osudu,

co zemřel, aniž by kdy žil,

nebyl jsem, jako nebudu,

ozvěna jedné z mnoha chvil.

Žil jsem jen pro svět za světem

a nevnímal, jak běží čas,

k dobru svým malým obětem

jsem pouze s větrem zvedl hlas.

Samota, ta mě dusila,

a přitom dávala mi klid,

však v černé zemi studené

nemůžu plakat ani snít.

Říkáš, že pro nic zemřeme,

já nabízím ti všechen žal,

a též přátelství duše mé,

jíž život vězením se stal.

Že smrt vezme nás do nebe,

to naděje je překrásná,

má ruka v tvojí zazebe,

pojď, vykroč se mnou do prázdna.