Bezčasí

Dnešní báseň je opět z těch nedávných, vznikla v létě, když jsem se o víkendech vracívala z plnění jistých povinností a celé to mělo velmi neskutečný nádech...

Bezčasí

Večer nebytí, večer bez času

po dni, co nebyl:

šedi stín

světlem rozražen, jizvou růžovou,

lemem dvou bouřných

polovin.

Kam se ztratil čas, kam se ztratil den?

nyní či nikdy –

vzlyk a sten;

tiše krvácí šedá obloha

deštěm i sluncem,

čímsi snem.

Plyne, uplývá řeka – jeden směr,

a čas se kroutí –

mlhy klam;

kapky dešťové, kapky sluneční

k břehům ti, řeko,

pokládám.

Večer deštivý po dni ospalém

za okny mizí –

není... byl?

Snění zbývá mi, plachá naděje,

že i ten čas se

zastavil.