Tenochtitlan

 Opět se vynořuji ze svého zimního spánku, abych svým několika věrným čtenářům představila (vnutila) jeden z mých náhodných zájmů, který jsem si nedávno připomněla při své přednášce drahému Mittalmaru. Aztékové mě fascinují už od dětství a máloco víc než hlavní město Aztécké říše, Tenochtitlan, kterému se v té době ve Starém světě nemohlo žádné město rovnat...

Báseň je stará asi dva roky, vytvořená ve chvíli melancholie nad tím, co krásného bylo nenávratně zničeno...




Tenochtitlan

Vznes se, volavko, z rákosí,

slunce už z mlhy vstává

a krví den byl zaplacen,

snad bílých ulic sláva

 

nezajde s jitrem, další den

dovol nám ještě žíti,

městu Huitzilopochtliho

než padne do nebytí.

 

Dovol nám ještě bojovat

do posledního muže,

a krví zkropit oltáře,

ač už nám nepomůže

 

bůh slunce, ani božstvo tmy:

je pozdě zavřít dveře

zlu, naposledy zazáří

dnes hvězda na jezeře.

 

Co bylo v světě krásnější,

než naše mocné chrámy,

smích dětí, vůně vítezství,

plující nad vodami?

 

Jenom tři hráze k pevnině,

po nich svět spěje k ránu –

na sever, na jih, nejkratší

na západ, k Tlacopanu;

 

teď po nich zkáza přichází –

je ironií doby,

že z nádhery zbyl jenom hlad

a nezakryté hroby.

 

Vše ztraceno je – zemí zní

jméno cizího krále,

však ruiny města našeho

jsou nejkrásnější stále.

 

Nad strachem, zmarem, bolestí,

v troskách severní brány

bdí mlčky, v ránu posledním,

poslední tlatoani.

 

Nevzdat se, kletbu na rtech mít,

v očích prosby i díky:

Cuauhtemoc vede naposled

poslední bojovníky.

 

A jeho žena maličká

zavře oči a letí

pryč, tam, kde není smrt a strach –

oba jsou jenom děti.

 

Ví, co jim osud připravil,

bolest, co čeká na ně?

Ona má tváře propadlé,

on nevzdá se své zbraně.

 

Již slunce vstalo z jezera,

již vody pozlatilo:

hořká vzpomínka na krásu,

to je vše, co nám zbylo.

 

Vzali nám život, naši zem –

pro krále kdesi v dáli!

V tom jasném jitru strašlivém

Tenochtitlan nám vzali.


Komentáře

  1. Ooo, nově zveřejněná báseň! A jaká teskná a rozsáhlá! Dovolím si říct i svým způsobem patetická, ale krásně, jako jsou básně o Gondolinu. Tomuhle pohledu velmi rozumím a snad i každý, kdo někdy obdivoval promyšlenost některého ze zničených měst - vidět tak na jeden den to vše ve své největší slávě, to by bylo k nezaplacení..
    Hrozně se mi líbí sloky o Cuauhtemocovi a jeho ženě :)
    Přednáška byla také úžasná a obdivhodná, i Aztékové, i když jsem toho o nich zase už víc jak půlku zapomněla. Je to kultura v mnohém pro mě nepochopitelná a drsná, ale skvělá a sofistikovaná. Až si člověk řekne, jak mohlo být zničeno něco tak respekt vzbuzujícího, jako tohle město?! Ale už mám pocit, že hrozně plácám a tak si báseň čtu pořád dokola, zatímco bytem chodí truhláři a vrtají nábytek. :) Děkuju za skvělé překvapení když jsem se dnes ráno rozhodla po pár dnech zkontrolovat tento blog
    P.S. moje oblíbená věc na téhle básni je naučit se vyslovovat ta aztécká jména a pak si přečíst celou sloku, když to má člověk nacivčené :)))

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tears unnumbered ye shall shed...

31. března: Růžino přání

Chvíle před svítáním