Cesta zapadajícího slunce
Všechny seminárky a hnusné úkoly jsou odevzdány a tenhle pekelný týden je konečně za mnou: vypadá to, že něco přeci jenom stihnu zveřejnit, než odbije půlnoc a já usnu u klávesnice.
Ne to, co jsem chtěla, ale aspoň něco...
Co takhle stará básnička, kterou jsem našla na počítači? Tentokrát je to filozofické...
Cesta zapadajícího slunce
Kráčíme cestou pod nebem,
cestou od pláče k smíchu,
sbíráme dlaní průsvitnou
babočkám z křídel pýchu.
Stíráme prstem studeným
z křidélek sýkor slzy;
a západ slunce za námi,
s ním všechno, co nás mrzí.
Kráčíme cestou a náš cíl
změnil se v déšť a záři,
déšť, co si nesem ve vlasech,
světlo, co máme v tváři.
Ach, Aredhel...rozechvělo to mé srdce, na řasách cítím chvění neviditelných slz, nedokážu myslet ani napsat pořádnou reakci, jsem pohlcená pocity a krásou a dokonalostí této básně. Díky Ti za ni. Moc! Je tak křehká, nádherná a plná. Ty obrazy, ta slova, ty emoce...díky, díky, díky!!! Miluji Tvé básně. Strašně moc.
OdpovědětVymazatHolka jedna, tohle je jeden z důkazů, že melancholie a smutek, které dokážeš tak krásně pochopit a použít, nejsou tím hlavním co máš v duši - že ta naděje na konci tak nějak osvětluje celé Tvoje dílo.
OdpovědětVymazatP.S.: Omlouvám se za patetičnost.
P.P.S: Stírat pýchu z křídel baboček je nádherný obraz.
[1]: Tohle že není pořádná reakce??!!
OdpovědětVymazatDěkuju, děkuju, děkuju!!! Strašně moc!!! To je tak krásné, cos mi napsala, až jsem úplně dojatá. :) Tahle báseň je především o křehkosti, křehkosti krásy, naděje, emocí... takže se zdá, že splnila účel. ;)[2]: Máš pravdu. Melancholie a smutek jsou má druhá jména, ale naděje je vždycky pointou. Ne vždy dojde naplnění, ale vždycky je tím nejdůležitějším. Je vidět, že to, o čem píšu, chápeš. Děkuju!!!
Díky, ten je taky můj oblíbený. ;)