Horská
Půl roku se neobjevím, a pak najednou...
Nemyslím, že tu ještě někdo na cokoliv čeká, ale co už. Kdyby náhodou, tak pro tu věrnou duši jedna podzimní básnička.
Horská
Zářivě bledé jsou podzimu barvy,
když listí a sny naše utlívají v měď,
nejjasnější zlato, vykoupané v mlze,
a sytá modř nebe, halící se v šeď.
Stébla trávy vodou podzim přiodívá,
pavučiny nosí stromy v korunách,
studený cár mlhy, teplý oblouk slunce,
v noci nohy v mracích, hlava ve hvězdách.
Studí vroucí tváře, dech se v páru sráží,
horkým černým čajem chutná samota.
Jako pozdní motýl chci se zapomenout
a sama být světem zapomenuta.
Velmi krásná, byť trochu smutná báseň, ale podobně se cítím. K podzimu se hodí. 🖤🍁🍂
OdpovědětVymazatDěkuji, Aredhel, za tuto básničku, velmi mě potěšila, stejně jako její zveřejnění zrovna 27. 11. Jen je mi trošku smutno z poslední sloky (ač opravdu potěšil příměr k černému čaji). Já rozhodně nechci, aby byl kdokoliv zapomenut, a už vůbec ne Ty!
OdpovědětVymazatLíbí se mi moc ty protiklady v první sloce a vůbec celý začátek je moc krásný. Nicméně co mě opravdu dostalo, je: "... stébla trávy vodou podzim přiodívá..." To je dokonalé! I následující verš o pavučinách v korunách se mu moc líbí. Posledním dvěma veršům v této sloce však tolik nerozumím. Nejsem si jistá, jak je interpretovat. Poradíš mi, jaký byl záměr básnířky?
Každopádně básnička je krásná, jako všechny od Tebe, a js m strašně moc ráda, že jsi sem zase něco zveřejnila.
Čas od času sem s nadějí nakouknu a tentokrát má dušička dostala, co chtěla. Tvůj text...