Za soumrak

Venku je takové vedro, až mám pocit, že padnu vyčerpáním, ačkoliv jsem dnes neabsolvovala nic náročnějšího, než dvě cesty autobusem. Mým snem je usnout a neprobudit se, dokud venku nebude míň než 15 °C. Jako bych potřebovala připomenout, proč je léto tou nejnáročnější částí roku...

No, tak si na konec června dáme aspoň trochu poezie.

---

Za soumrak

Zkoušeli jsme jít po obloze

v bdění i v polodětských snách,

bylo však strašné s hlavou v prázdnu

chodidly šlapat po hvězdách.

Zkoušeli jsme jít po hladině

vodní, třpytivé jako smích,

úzkost však o nás otřela se,

připluvše z hlubin děsivých.

Dlouho jsme chtěli najít cestu

v místo, kam není možné jít:

za soumrak, který každý večer

dokáže nebe zapálit.

Za soumrak, a tam odpočinout,

zavřít oči, jen na chvíli,

uhasit hvězdy, ohně lidí -

než svět se k ránu nachýlí.

Nevidět noc a zapomenout,

jak chutná den, jak voní strach,

bez stezek tam a stezek zpátky,

jen ticho, tma a z komet prach.

Zkoušeli jsme jít skutečností,

v očích vše, co jsme prožili,

za soumrak se však chceme vrátit,

ač nikdy jsme tam nebyli.

Bude to ještě dlouhá cesta

pro ty, co nejsou duší pták,

neumí létat, snít a doufat,

jít z Před svítání Za soumrak.