Usínání

 Dneska nová básnička, ne jako povzbuzení nebo odměna, ale jenom tak, pro mě.

Musím říct, že je krásné, že pořád zůstává na světě jedno místo, které mě inspiruje k tvorbě...

Usínání

Je život nejkrásnější, když večer padá v horách

a sníh tak měkce leží v duši i na zemi,

nohy mi k svahu váže, snad chce mě zdržet déle:

že hory milují mě, jak já je, zdá se mi.

Je mráz jak usínání – již není třeba těla,

jsem sněhu rozvíření, větru třpytivý šál,

patřím snad k těm, co zmrzli pár kroků od domova?

Usnuli, Bůh se sněhem se o ně postaral...

Je dech můj sladce horký, samotu moji plní –

nečekám na nikoho, po nikom netoužím;

snad dřív šly stopy jiné s mými, však zapadaly

sněhem, a jako ony kéž i já zasněžím.

Je večer nejkrásnější, když v horách tiše sněží,

když srdce oděno je v mrazivém závoji,

chci ulehnout a usnout, kde je nejbezpečněji:

v horách, co milují mě, a které miluji.