Prastará země
Navzdory všem slibům a dobrým předsevzetím jsem opět v říjnu nezveřejnila druhý článek. Ach jo. Třeba se to v listopadu konečně povede...
Dnešní báseň je moje úplně nejnovější, napsaná na konci září. Vznikla pod dojmy z Norska, které jsem mohla letos v létě navštívit. Udělalo na mě dojem, jak je ostatně zřejmé.
Prastará země
Prastará země -
v kostech svých
nosí křemen a jeřabiny,
hru mdlého světla mezi stíny,
čas rozmazaný po tvářích.
Dávnou zní písní
země hor,
strašlivým zpěvem hvězdných sálů,
rachotem přešlých glaciálů,
snem rozprostřeným přes obzor.
Ač dávno roztál,
stále led
zná zem a její tiché děti -
kámen i srdce formuje ti,
ne poprvé, ne naposled.
Vždyť kolik přešlo
zim i lét,
co studená a krátká byla,
v jezerech horských utopila
lesk křídel z ptačích piruet.
Překrásná země,
stará tak,
že neví, co je bát se smrti,
čas, chlad a vítr skály drtí -
a člověk čeká na zázrak.
Je vidět, že Tvé studium už se na Tobě dostatečně podepsalo :-D třeba ty glaciály – dát je do básně by mne v životě nenapadlo... ale i další věci :-)
OdpovědětVymazatÚplně z toho tu "atmosféru" cítím. Je to krásný kus země a máš stěstí, žes ho mohla vidět :-)
Obdivuji, jak pomocí básně dokážeš navodit tak živé pocity.
Krásné verše o majestátních krajích. Doufám, že se jisté osobě líbí aspoň stejně, jako mě. Tak ráda vzpomínám na hry tlumených barev, všechny ty geomorfologické úkazy, na které jsme koukaly, i na suťové pláně kam se podíváš :) všechny určitě rády vzpomínáme! Z básně cejtím přesně to, co delá Norsko tak úžasným, vítr a tu surovou krásu kamene a mělké půdy. V Lumících jsem o tom tehdy napsla asi 30slok, ale tahle báseň je daleko výstižnější a krásnější. Až přijde léto, budu se tam zas chtít vrátit :)
OdpovědětVymazat