Nokturno

Po měsíci další báseň - tentokrát letně zádumčivá. Kupodivu i takovýhle oxymóron existuje.

Ještě že ty básně nikdy nedojdou...

---

Nokturno

Znal stará místa mladý kraj,

znal srdce jeřabin,

znal vůni pyšných borovic

a jejich jas i stín.

Soumraku prsty plíživé

a mízu stromů svých

znal kraj, co splynul s oblohou

v polibcích mrazivých.

I svého Boha znal ten kraj,

i svoje hrdiny,

i jestřába, co nad stromy

kroužil sám, jediný.

Za chladných nocí stříbřitých,

když smutek v duši měl,

o tanečnicích z mokřadů

měsíci vyprávěl.

O tanečnicích s lucernou

z tůně, kde pije laň,

a o Bohu, jenž každou noc

jim nabízí svou dlaň.

Snad ho ten měsíc neslyšel,

snad už se slunce bál,

až příliš brzy z obzoru

ho vítr noci svál.

Tu pomyslel si mladý kraj:

Nač krev jeřabin znám?

Jak rád by mluvil - ale s kým?

Byl kraj, a tak byl sám.