Děti světla

Dnešní báseň je věnovaná Šárce (a byla pro ni i napsaná). Zveřejňuju se svolením.

Děti světla

Prošli jsme branou jitra,

závojem snění, sem,

kde pod chodidly, v prachu,

našli jsme pevnou zem.

Po ní teď můžem chodit,

svěřit jí váhu svou -

prastaré kosti země

i náš strach unesou.

I všechny naše chyby,

i onu strašnou zář,

která z hvězd nocí chladných

padá nám na polštář.

Zemí teď smíme chodit,

ač stín nám zastřel zrak,

na ty, co v srdcích máme,

hledět, jak na zázrak.

Zkřehlými prsty stírat

ze slunce šedý prach,

a na vzpomínku čekat,

co spí nám na řasách.

Je křehká - pláčem voní,

však sílu hvězdy má;

tak, že jsme děti světla,

vzpomeň, až přijde tma.