Aredheliny povídky a básně

V únoru bude článek bohužel jenom jeden. (Au, au, omlouvám se svým třem pravidelným čtenářům, ale vydržela jsem to pět měsíců, než jsem trochu slevila!) Mám k tomu i důvody! 1. Únor je krátký. Vždycky byl. 2. Únor už je skoro pryč (což rozhodně není moje chyba!). 3. Brzy bude březen! A mí tři čtenáři určitě vědí, co březen znamená. Nevím, kolik toho letos zvládnu napsat a zveřejnit (styl hry se zase změnil), ale určitě plánuju víc než tři články. A letos se na to i těším! Ale teď už dnešní báseň, opět pár let stará, ale podle mého vnímání pořád relativně nedávná. Ostatně relevantní je pořád, někdy víc než jindy.

To jsem tak tuhle zpytovala svědomí a řečené svědomí mi nabídlo velmi zajímavou statistiku: Pokud odečtete z celkového počtu povídek zveřejněných tady na blogu všechny březnové polotovary (které jsou velmi specifické), povídky psané do Vánoc ve Středozemi (které budu psát dokud nezahynu) a povídky psané pro Semenáček, vyjde vám, že v posledních dvou letech jsem každý rok zveřejňovala přesně jednu (1) povídku...!!! A to mě mrzí. Nevím, jak se to stalo, protože povídky čekající na zveřejnění jsou. A je jich dost. Pravda, už se dostávám do bodu, kdy většina z nich teprve čeká na přepsání do počítače, takže budu brzy muset na svém archivu zase aktivně zapracovat (ach ten úděl!), ale i tak je to znepokojivé... To jsem vážně tak líná? Chci se polepšit. A abych to dokázala, zveřejňuji první letošní povídku už na konci ledna. Je to jedna z posledních přepsaných; klasická "aredhelí" povídka - už nějaký ten pátek stará, dlouhá (ale ne moc), tragická, zabývající se méně známou událostí....

A máme tu další starou báseň z hlubokých hlubin archivu. Rok 2012, a přitom to není vůbec dávno, co jsem ji psala. Ach jo. Co je špatně s časem? Téma dneska není nic veselého - věřili byste, že to byl úkol do školy?

Poslední příspěvek v roce 2018 bude povídka, napsaná teprve nedávno. Jedna z nejnovějších. Nemá nic společného se Středozemí, nemá nic společného s ničím. Je podivná. Přišla ke mně nečekaně a naráz a nedala pokoj, dokud neskončila na papíře. Pointa se skrývá, snad však nakonec přece jenom bude dávat smysl...

Rok se s rokem sešel, na Mittalmaru se celý měsíc slaví Vánoce ve Středozemi (rozhodně si nenechte nic ujít!), a dneska vyšla i moje povídka, kterou si, jako už tradičně, dovoluju archivovat i na svém blogu. Snad to letos nebude taková tragédie jako ta z minulého roku... Letos jsem si vybrala postavu poměrně netradičně - Růžu Chaloupkovou. Koho by to napadlo, že inspirace přijde zrovna z hobitího směru? Růža prostě chtěla též slavit Vánoce, nepříliš šťastně, jak bývá mým dobrým zvykem. Při psaní a povinném doprovodném výzkumu jsem si znovu (poprvé pořádně) uvědomila, že Růža a Kvítko byli skoro určitě dvojčata, páč se jejich rok narození podivuhodně shoduje... Mohli by být jedinými hobitími dvojčaty, o kterých víme? Středozem je fascinující... EDIT: Přibyla skvělá abstraktní ilustrace od Pomněnky!

Všechny seminárky a hnusné úkoly jsou odevzdány a tenhle pekelný týden je konečně za mnou: vypadá to, že něco přeci jenom stihnu zveřejnit, než odbije půlnoc a já usnu u klávesnice. Ne to, co jsem chtěla, ale aspoň něco... Co takhle stará básnička, kterou jsem našla na počítači? Tentokrát je to filozofické...

Trochu se mi to pravidlo "dvakrát měsíčně" sype pod rukama - nevím, co je to s koncem listopadu, že všechno musí být hotové zrovna teď. Dneska zveřejňuju něco, co v mém archivu leželo opravdu dlouho a z dobrého důvodu. Něco podobného tu ještě nebylo. Je to první povídka z čehosi, čemu říkám "moje fyzikální série". Ehm, cože? Ne, nejsem šílený fyzik, jedná se původně o seminárky do školy. Ve formě povídek a polofilozofických podivností. Náš učitel fyziky na gymplu byl divný. Hodně. Nutil nás něco podobného psát každý půlrok. Série má čtyři části. Dlouho jsem se rozmýšlela, zda je pouštět do světa, ale nakonec jsem usoudila, že první tři povídky nejsou úplně špatné (čtvrtá nestojí za mnoho, tak uvidíme, jaký bude její osud) a že by mohly být zajímavým ozvláštněním v porovnání s vším tím Tolkienem. Fyzika, jej!!! Dnešní povídka je ta úplně první, napsaná před léty letoucími, krátká a nenáročná. A ani trochu historická, nějaká fakta v tom rozhodně nehledejte...

Vypadá to, že pokud mám zveřejňovat aspoň trochu pravidelně (ehm), zavalím tenhle blog velkým množstvím poezie... No, co se dá dělat. Snad vás ještě chvíli neomrzí. Dneska je to aspoň báseň aktuální, dokonce velmi aktuální, žádný stoletý archivní kousek. Co víc říct: v neděli na horách napadl sníh. A věci se mění.

Moje předsevzetí o dvou článcích za měsíc se pomalu hroutí (21. října, hmmm)... ale ještě pořád jsem se nevzdala. Tak uvidíme. Dnešní podzimní báseň výjimečně nepochází z hlubin archivu, ale z doby relativně nedávné (minulý rok). Napsána byla při příležitosti Hostiny elfo-trpasličího přátelství, kterou každoročně pořádám s Terkou Trpaslíkem, ideálně někdy kolem Dne hobitů, v praxi kdykoliv během podzimu. Když se škola protáhne, stmívá se brzy, v městských parcích tiše padá listí a trpaslík vytáhne svoji příčnou flétnu, hostina může začít. Jsme jenom dvě, už je tma a básně přicházejí samy.

Jelikož se ozval hlas volající po povídce a jelikož jsem si dala předsevzetí, že se, aby to tu dočista nezemřelo, pokusím zveřejňovat dva články měsíčně (hleďme, kdo plní své předsevzetí 30. 9. po jedenácté večer!), nastal čas zahrabat v archivu, tentokrát v tom prozaickém. Dnešní povídka byla svého času mojí úplně první trpasličí povídkou (a zůstala jednou z mála). Vypráví o následcích dobře známé události z poněkud netradičního úhlu pohledu. Můžete si být jistí, že ubohé trpaslíky nečeká nic příjemného.