Ti, kteří propluli ohněm (povídka inspirovaná Silmarillionem)

To jsem tak tuhle zpytovala svědomí a řečené svědomí mi nabídlo velmi zajímavou statistiku:

Pokud odečtete z celkového počtu povídek zveřejněných tady na blogu všechny březnové polotovary (které jsou velmi specifické), povídky psané do Vánoc ve Středozemi (které budu psát dokud nezahynu) a povídky psané pro Semenáček, vyjde vám, že v posledních dvou letech jsem každý rok zveřejňovala přesně jednu (1) povídku...!!!

A to mě mrzí.

Nevím, jak se to stalo, protože povídky čekající na zveřejnění jsou. A je jich dost. Pravda, už se dostávám do bodu, kdy většina z nich teprve čeká na přepsání do počítače, takže budu brzy muset na svém archivu zase aktivně zapracovat (ach ten úděl!), ale i tak je to znepokojivé... To jsem vážně tak líná?

Chci se polepšit.

A abych to dokázala, zveřejňuji první letošní povídku už na konci ledna. Je to jedna z posledních přepsaných; klasická "aredhelí" povídka - už nějaký ten pátek stará, dlouhá (ale ne moc), tragická, zabývající se méně známou událostí... však to znáte.

Pokud se tu, řekněme v srpnu, někdo objeví a zjistí, že od ledna nepřibyla žádná pořádná tolkienistická povídka, prosím, kopněte do mě. Nejspíš spím...

Ti, kteří propluli ohněm

"Jednou bych chtěl mít taky takové, jako máš ty." Drobné prstíky se propletly se zlatými stuhami. "Nosil bych je ve vlasech, jako ty."

Slyšel, jak se dech kdesi nad jeho hlavou zadrhl.

"Chtěl bych…"

"Jednou je taky dostaneš. Až budeš větší."

"Chtěl bych s tebou zůstat."

Ticho.

Zabořil tvář do měkkých, černých vlasů, propletených zlatem. "Prosím."

Dlouhé prsty se dotkly jeho tváře. "Ne, nejde to. Věř mi, nechci tě poslat pryč, ale musím. Tvoje bezpečí je nejdůležitější. Tady to už není bezpečné."

"Tady jsem doma. Nikdy nebudu doma nikde jinde. Nechci tě opustit. Prosím, prosím!"

"Ne. Nejde to."

"Ty už mě nemáš rád!"

Cítil, jak se jeho otec otřásá tichým smíchem. "Ty hloupé dítě! Já že tě už nemám rád? Jak jsi na to přišel?"

"Proč bys mě jinak posílal pryč?"

Zvedl mu bradu a přinutil ho podívat se mu do tváře. "Dědeček je mrtvý a já jsem teď Velekrálem. Ale je válka. Prohráváme. Vzpomínáš na zimu? Na plamenné řeky? Nepřátele?"

Chlapec mlčky přikývl. "Zabili strýčky Angroda a Aegnora."

"Ano," vydechl Fingon. "Zabili a jejich země obsadili. Hithlum už není chráněný. Sem půjde první úder. Stačí další Dagor Bragollach a …" Pak si všiml vyděšeného výrazu na tváři svého malého syna. "Neboj se," řekl. "Tak zlé to ještě není a třeba ani nebude."

"A co strýček Orodreth na Tol Sirionu?" zeptal se chlapec nejistě.

Velekrál sklopil oči. "To je zlé. Má teď nepřítele v týlu. Musí očekávat útok. A proto," tady zvýšil hlas, "tě musím poslat do Přístavů. Jsi můj jediný syn, musíš být v bezpečí. Nejedeš ale sám, posílám s tebou přece maminku, takže se nemusíš bát. Budete spolu."

"Ale ne s tebou." V hlase dítěte byly cítit slzy. "Proč taky nejedeš s námi? Pojeď, prosím!"

Fingon se truchlivě usmál. "To nemůžu. Král neopouští svoji zemi ani svůj lid. Je to jeho povinnost. Povinnost prince, na druhou stranu, je být v bezpečí." Odmlčel se. "Bude se mi po tobě stýskat každou minutu, co budeš pryč."

Dětské prsty se znovu dotkly zlata v jeho vlasech. "Opravdu bych chtěl taky takové…"

"Dostaneš je. Jen co trochu vyrosteš, nechám ti je udělat a pošlu je spolu s dopisem, ano?"

Chlapec přikývl a popotáhl.

Už byl skoro čas.

Náhle k sobě král svého syna obrátil, tak, aby mu hleděl přímo do tváře. "Kdo jsi?" zeptal se.

"Ereinion, tvůj syn." Velké dětské oči v hubeném obličeji desetiletého chlapce byly vážné.

"Co znamená tvoje jméno?"

Chlapec se zachvěl, jako by se chtěl vytrhnout z otcova sevření, ale odpověděl: "Výhonek králů."

"Ano," přikývl Fingon. "To je důležité, na to vždy pamatuj. Nikdy, nikdy na to nezapomeň!"

"Tati," Ereinionovy oči se zalily slzami. "Proč se mnou takhle mluvíš? Zní to, jako by ses se mnou loučil už navždycky. Jako bychom se už nikdy neměli vidět. Není to tak, že ne?"

A náhle ho uchopily silné paže a sevřely ho v náručí. "Ne, ne. Vrátím se pro tebe." Fingonův dech se zamotal do jemných dětských vlásků. "Já se pro tebe vrátím."

Krok a další a ještě jeden. Křik a zvuky bitvy pomalu zanikající v dáli. Jeho velitelé mu cosi říkají a přitom ho titulují jeho novým titulem. Zní vznešeně a mocně, ale ve skutečnosti skrývá jen moře žalu. Krok a ještě jeden.

Turgon se rozhlédl kolem sebe. Slunce zapadalo za Hory stínu. Řekli, že budou bránit jeho ústup, dokud všichni nezemřou, ale slunce už zapadalo. Neměli moc času. Museli využít naději, kterou jim lidé poskytli svou poslední obětí. Krok.

Ne, už to není daleko. Dokáží to.

Opět na něj někdo mluvil. Velekráli, bylo jeho první slovo. Copak on je Velekrál? Copak se to může opravdu jen tak stát, v jediném okamžiku? Teď už věděl, jak se jeho bratr cítil po otcově smrti: tak, teď jsi Velekrál ty, vládni dobře. Ale ne, pravý Velekrál leží na Anfauglithu, přilbu i hlavu roztříštěné černou sekyrou a krev se proplétá s jeho černými vlasy a zlatými stuhami v nich…

Krok.

Náhle se zastavil a obrátil se k nejbližšímu elfovi. "Nevracíš se do Gondolinu," oznámil mu. "Připojíš se k nám později."

"Velekráli?" zeptal se elf udiveně.

"Potřebuji, abys doručil dopis. Do Falasu." Elf zbledl, když pochopil, co od něj žádá. Turgon na to nedbal. "Celý Sever bude brzy zaplaven nepřáteli, tak si pospěš, a pak se vrať. Ten dopis ale doručíš za každou cenu. Musí to vědět…"

Šestnáct let.

Krátká doba v životě elfa, ale dlouhá doba v životě dítěte.

Ereinion seděl na nejvyšší z eglarestských teras, na té, ze které bylo vidět do celého kraje i na Moře, a jeho oči byly neklidné. Od severozápadu stoupal dým. Stoupal z místa, kam obyvatelé Eglarestu tak často hleděli.

Ereinion věděl, co to znamená. Konec. Jeden z mnoha.

Brithombar hořel.

Falas byl zaplaven nepřáteli. Ti, co nestačili utéct za hradby Přístavů, byli bez milosti pobiti a dřív tak úrodná země byla zničena a vypálena. Již téměř dva měsíce obléhali skřeti Přístavy. Bylo jich neskutečně mnoho a přitáhli s sebou různé hrůzyplné stroje na boření a ničení. Brithombar i Eglarest měli dostatek zásob, Círdan říkal, že až na dva roky obléhání, ale skřeti je nechtěli vyhladovět. Měli obléhací věže a beranidla tak velká, že si je Ereinion před tím, než je uviděl, ani nedokázal představit; měli zvláštní a mocný oheň, který dokázal vyhodit do vzduchu celé skály. Už za jeho pomoci zablokovali většinu únikových cest. Zatím ho ještě nepoužili na hradby, ale byla to jen otázka času. Nechtěli je vyhladovět, chtěli ničit, plenit a vraždit.

Dřív byly Přístavy bezpečným útočištěm, ale to se po Páté bitvě stalo minulostí.

A dnes ráno, po noci v níž málokdo zamhouřil oči, spatřili obyvatelé Eglarestu to, čeho se báli nejvíc: kouř na severozápadě. Brithombar hořel. Jeho silné hradby tedy byly pokořeny a jeho lid, přátelé a příbuzní, nejspíš již pobiti. Možná ne všichni, říkal Círdan. Možná se někteří stihli zachránit na svých rychlých lodích. Ale všichni věděli, že takových mnoho nebude. Oba Přístavy ležely v úzkých dlouhých zálivech a nepřátelé již jistě stihli obsadit všechny břehy. Vyhazovali do vzduchu pobřežní skály a jakákoliv loď, která by chtěla proplout, by se musela vyhnout nejenom jejich zrádným pozůstatkům, ale i sudům s neuhasitelným ohněm, které po nich skřeti metali katapulty. Někomu se možná podařilo uniknout, ale nebude jich mnoho.

Brithombar tedy padl. Čeká stejný osud Eglarest?

Ereinion věděl, že již téměř před měsícem nechal Círdan připravit své nejlepší a nejrychlejší lodě a naplnil je zásobami. Mohli vyplout kdykoliv.

"Kam poplujeme, jestli doopravdy budeme muset prchat? Víš to?" ptal se Círdana. Ale Círdan mu nic neřekl.

Ereinion chápal, proč. Kdyby se ta informace dostala do rukou služebníků Nepřítele, znamenalo by to konec. Čím míň osob to vědělo, tím lépe. Cítil se ale zranitelný.

Navzdory všemu, co si myslel, když před šestnácti lety opouštěl svého otce, našel v Eglarestu nový domov. Nechtěl ho ztratit, a pokud to tak skutečně muselo být, chtěl aspoň vědět, jaké jsou jeho možnosti. Ale nemohl.

Pamatoval si živě na den, kdy přijel. Nebyl zvědavý ani na Brithombar, ani na Eglarest, chtěl zpátky ke svému otci. O Falasu věděl jen to, že v něm žijí Sindar a ti nemají Noldor právě v lásce. Ale já jsem Noldo! myslel si. I maminka a všechen náš doprovod! Nechápal, proč ho otec poslal právě sem. Nevěděl o naději přicházející z Moře.

Setkání s pánem Přístavů i celého Falasu se bál, ale Círdan ho překvapil. Choval se k němu jako k vlastnímu synovi. Byl úplně jiný než všichni Noldor: dlouhé stříbrné vlasy, temně modrá říza halící vysokou postavu a oči, měnící barvu spolu s odstíny moře. Nikdy nepřestal žasnout, co dokáže s uhlem a rýsovacím prknem a čeho jsou schopny jeho ruce, když sevřou kormidlo. Velmi brzo se spřátelili. Cítil, že Círdan chce, aby byl šťastný.

S ostatními mořeplavci to bylo těžší.

Ze začátku se musel potýkat s nepřátelskými pohledy a tichým mumláním, ale postupně se vše uklidnilo. Obyvatelé Eglarestu si uvědomili, že "je to ještě dítě" a že "je vlastně docela nevinný", a on mezi ně nakonec zapadl. Nepřátelství zmizelo a on měl nový domov u samého moře. Až na jednu výjimku.

Zavrtěl hlavou. Nechtěl na to myslet, ne teď.

Na obzoru pořád stoupal kouř.

Ereinion navštívil Brithombar. Před necelými sedmi lety. Měl to město rád. Bylo světlé a vonělo mořem a růžemi. Eglarest voněl spíš po heřmánku.

Téměř před sebou viděl jeho bílé ulice, jak je pomalu pohlcuje oheň, jak se domy hroutí, a světlovlasé elfy snažící se utéct…

Kdy přijde oheň i do Eglarestu?

Stalo se něco podobného i s Hithlumem, zemí jeho otce? Vypálili Barad Eithel, první a nejsladší domov, který poznal? Věděl, že ano. Teď už to věděl.

Kvůli tomu dopisu, který stěží dokázal pustit z ruky.

Jednou, když byl menší, se zeptal Círdana, proč souhlasil s návrhem jeho otce a přijal ho do opatrovnictví. "Nemyslím si, že bys měl rád Noldor," řekl tehdy.

"Máš pravdu, nemám," odpověděl mu Círdan. "Mám rád tebe, tvoji matku a tvého strýce Orodretha. Také jsem měl rád tvého strýce krále Finroda." To bylo krátce po Finrodově smrti. "Tvého otce neznám. Noldor jsou prokletý národ a prolili krev mých příbuzných. Proto nejsme přátelé. Ale můžeme být spojenci. Zvlášť teď, když se navzájem tak zoufale potřebujeme. Zlo na Severu je stále větší a větší a já tuším, že ještě poroste. Musí nás přežít co nejvíc, abychom mohli zvítězit. Nemůžeme se navzájem nenávidět. Proto jsem k sobě vzal malého noldorského prince, dědice králů. Myslím, že už jsi dostatečně velký, abys tomu mohl rozumět."

Skutečně se mu zdálo, že tomu rozumí. Tehdy byl ale ještě v bezpečí.

Teď Brithombar hořel a Eglarest se zmítal ve smrtelných křečích.

Svět se rozpadal.

Sklonil hlavu a podíval se na dopis, který svíral v ruce.

Nemusel ho číst, uměl ho už nazpaměť. Bylo to něco přes dva měsíce, těsně před tím, než začalo obléhání Přístavů, kdy mu ho přinesl ten zvláštní elf. Vypadal jako ostatní uprchlíci, ale oblečení měl jiné, bohatší, a mluvil zvláštní quenijštinou, ve které bylo spousta archaických slov. Tvrdil, že žil v Gondolinu. Co to je, nikdo netušil. Zůstal v Eglarestu, protože cesta zpátky už nebyla možná. Přinesl pro Ereiniona dopis. Pro něj a jeho matku.

Matka si ho přečetla jednou, a potom už nikdy.

Ereinion ho nemohl přestat číst, pořád dokola.

Byl to obsáhlý dopis, ale on se z něj dozvěděl jen dvě věci.

Zaprvé, že jeho strýc Turgon, kterého nikdo několik set let neviděl, ani o něm neslyšel, žije a je nyní Velekrálem Noldor.

Zadruhé, že jeho otec je mrtvý.

Mrtvý.

Nechtěl znát podrobnosti, ale znal je. Počítal je jako rány nožem: Pátá bitva, dva balrogové, černá sekyra, rozpolcená přilba, praporec zadupaný do jeho vlastní krve, ohnivý bič.

Ohnivý bič. To se mu vrylo do duše.

Nenáviděl oheň.

Oheň znamenal Dagor Bragollach a plamenné řeky a hroby Angroda a Aegnora.

Oheň znamenal Saurona, dobývajícího Tol Sirion. Strýček Orodreth stačil jen stěží utéct, ale jeho žena tam zemřela. Ereinion si pamatoval na svou tetu, mírnou, usměvavou ženu, která mu dávala cukroví. To se stalo dva roky poté, co ho poslali do Přístavů.

Oheň znamenal balrogy, jejich plamenné meče, ohnivé biče a černé sekyry.

Oheň znamenal zkázonosné draky.

Oheň znamenal smrt otce, muže, kterého miloval.

Oheň znamenal hořící Brithombar.

Oheň byl všude, před ním, za ním i s ním.

Nechtěl, aby byl jeho otec mrtvý. Vzpomínal na něj jako na živého. Na jeho úsměv, pevný, šedý pohled a hebké, černé vlasy.

Na jeho slib, že mu pošle zlaté stuhy do vlasů, stejné jako nosíval sám. Nikdy nesplněný slib.

Na jeho objetí a přísahu, že se pro něj vrátí.

Teď už se nevrátí. Už nikdy.

Nikdy se pro něj nevrátí.

Je mrtvý.

Do očí mu vstoupily slzy. Vždycky chodil sem, na nejvyšší terasu, když měl podezření, že by mohl plakat. Nechtěl, aby ho tak někdo viděl. Bylo mu dvacet šest let, a ačkoliv ještě nebyl dospělý, už dávno nebyl dítě.

Tiché zašustění ho vytrhlo z jeho myšlenek.

Bleskurychle zvedl hlavu a zbledl zlostí. Stála schovaná za jedním z keřů a pozorovala ho. Ta jediná výjimka. Poslední dobou si navykla ho sledovat a on netušil proč. Jmenovala se Nielíqui a byla to bledá sindarská dívka, jen o málo starší než on. Sněhové vlasy jí vždy splývaly volně podél obličeje a dodávaly jí vzhled něčeho nesmírně křehkého.

Ona jediná ze všech Falathrim si na něj nedokázala zvyknout. Když s ním byla v jedné místnosti, kousala si bledé rty a její oči byly chladné. Nikdy na něj nepromluvila. Téměř ji za to nenáviděl. A teď ho viděla plakat.

Jeho, téměř dospělého muže. To nebylo fér!

Sebral ze země hrst písku a hodil ho po ní. "Proč mě sleduješ?" křikl.

Beze slova se otočila a utekla. Zmizela jako bledý motýl mezi heřmánkem.

Najednou se cítil strašně opuštěný.

Vítr rozptyloval poslední zbytky kouře vznášející se nad vypáleným Brithombarem.

Lendeirien tiše seděla u otevřeného okna s rozevřenou knihou na klíně, jen rty se jí nepatrně pohybovaly, jak četla. Z města k ní doléhaly výkřiky a pláč, ale ona jim nevěnovala pozornost. Ráno viděla kouř stoupající z Brithombaru a další pohled už nepotřebovala. Věci, které ji v životě nejvíc zasahovaly, potřebovala vidět jen jednou.

Jednou viděla prince Findekána, a od té doby ho milovala. Nikdy se nedozvěděl, že kvůli němu odešla dobrovolně do vyhnanství, že kvůli němu přežila přechod Helcaraxë, že kvůli němu odpustila Fëanorovcům.

Jednou uviděl on ji za mlhy na horské stezce.

Jednou řekli své ano před tváří jeho otce, tehdy už jako Fingon a Lendeirien.

Jednou si přečetla dopis o jeho smrti.

Jednou spatřila svého syna plakat.

Jednou viděla Brithombar hořet.

Už nikdy víc.

"Co to čteš, moje paní?" zeptal se tichý dívčí hlas za jejími zády, ačkoliv neslyšela nikoho přicházet.

Pousmála se. "Jsou to milostné verše," odpověděla, aniž by se otočila.

"Milostné verše?"

"Prstem setřu nejjasnější z hvězd

a tobě v čelo ji znamenám…" přečetla zastřeným hlasem.

"Nerozumím tomu, ale zní to krásně."

"Jednou to pochopíš," odvětila Lendeirien a zavřela knihu.

Nielíqui k ní tiše přešla a beze slova jí zajela prsty do hustých, tmavých vlasů.

Lendeirien zavřela oči. Pamatovala si na své první setkání s Nielíqui, jako by to bylo včera. Byla jednou z dívek, které jí byly přiděleny, když přijela s Ereinionem do Přístavů. Nečekala na ni, naopak se někde schovala a nechtěla přijít. Nakonec ji jeden z Círdanových mužů musel přitáhnout téměř násilím. Její světle zelené oči byly studené jako led a odmítla, třeba jen trochu, sklonit hlavu k pozdravu. Lendeirien se velmi divila, jak tak mladičká elfka může tak moc nenávidět Noldor.

Círdan jí vysvětlil Nielíquinu složitou povahu. Byla plachá a samotářská, uzavřená před světem. "Ale zato umí chodit tišeji než kdokoliv jiný," dodal s úsměvem. O tom se od té doby mnohokrát přesvědčila.

Noldor ráda neměla. Podle Círdana odjel její strýc přes Moře do Valinoru a žil v Alqualondë. To hodně vysvětlovalo. Aspoň chvíli. "Ale vždyť je mladičká, určitě ne víc než patnáct let! Nemohla ho nikdy vidět, natož aby si ho pamatovala!" namítla mu tehdy.

"Ne," přiznal Círdan. "Ale ta nenávist je v její rodině silně zakořeněná. Proto jsem ji zařadil mezi tvé dívky. Je načase, aby změnila úhel pohledu."

Ze začátku to bylo těžké.

Získat si dívčiny sympatie bylo takřka nemožné, přesto si ji však Lendeirien držela stále u sebe. Postupně jí začala důvěřovat víc než svým ostatním dívkám a tahle nečekaná důvěra byla nakonec to, co zlomilo odpor sindarské dívky. Nevraživost se proměnila v přátelství a úzkou spolupráci.

I k ostatním Noldor ve městě se začala chovat vřeleji, ačkoliv si stále držela odstup. Jen jejímu vztahu s Ereinionem Lendeirien nerozuměla. Nevšimla si, že by Nielíqui promluvila s jejím synem za celé ty roky jediné slovo, ale viděla, že nenávist z jejích očí téměř zmizela. Dokonce souhlasila, že jí prokáže službu a bude ho sledovat.

Nielíquiny prsty, zaplétající její vlasy do složitého účesu, se na okamžik zastavily. "Je nahoře na terasách," špitla tiše.

"Měl s sebou ten dopis? Plakal?"

"Ano. Pak si mě ale všiml a odehnal mě." V dívčině hlase byl slyšet náznak něčeho smutného.

"Je to pro něj těžké," řekla Lendeirien zamyšleně.

Ticho. Prsty se jí opět rozběhly po vlasech.

"Ztratil otce. Nebere to lehce."

"A co ty, má paní?"

Otázka zastihla Lendeirien nepřipravenou, ale nepohnula se. "Dodělej to, prosím," řekla pouze.

"Vy, Noldor," odvětila Nielíqui, "vždy tak ochotní poskytnout útěchu, ale sami tak uzavření!"

Královna Hithlumu se otočila a vzala děvče za bledé ruce. "Vy, Sindar," odsekla, "vždy tak moudří a vždy v právu, ale tak chladní."

Chvíli na sebe hleděly.

Potom se Lendeirien smutně pousmála. "Odpusť mi, prosím, máš samozřejmě pravdu. Měla bych se ti svěřit. Velmi ho postrádám a je to pro mě těžké. Proč si myslíš, že čtu tohle?" Zvedla z klína knížku poezie.

Nielíqui se usmála téměř rozpustile. "Protože to zní nádherně, když čteš nahlas." Poté si sedla Lendeirien k nohám a opřela si hlavu o její kolena.

"Časy jsou zlé."

"Je to ještě dítě. Nechci, aby bylo ještě hůř."

"Brzy bude hůř."

"Možná."

"Určitě. Je čas. On je, koneckonců, synem svého otce."

"Co mi to naznačuješ, pane Falathrim?"

"Nenaznačuji nic. Říkám, jak to je, paní Noldor."

"Tak tedy budiž."

"Tak tedy budiž…"

Toho večera našel Ereinion na své posteli položený meč. Nebyl to žádný z těch tupých mečů, se kterými denně cvičil. Tenhle byl velmi opravdový. Ostrý a krásný, v ozdobné pochvě. Noldorská práce. Když ho tasil, roztančily se po čepeli modré záblesky.

Podivil se, kde se tam vzal.

Byl k němu přiložený lístek se slovy:

Dostáváš ho poněkud dřív, než jsme zamýšleli. Přesto však doufáme, že ho ještě nějakou dobu nebudeš muset použít. Je to meč, který pro tebe zamýšlel tvůj otec, chovej k němu úctu. Až přijde chvíle, kdy ho poprvé použiješ, udělej to se ctí a odvahou. Tvá matka a lord Círdan.

Příští den byl pošmourný a nečekaně klidný. Slunce zůstalo schované za těžkou pokrývkou šedých mraků a obyvatelé Eglarestu chodili po ulicích, jak nejtišeji dovedli. K večeru začaly na pláň před městem proudit další a další oddíly skřetů. Bylo jich mnoho. Všichni věděli, odkud přicházejí - u Brithombaru už jich nebylo třeba. Eglarest se připravoval na poslední úder.

Ereinionovi se zdálo, jako by se svět zastavil. Viděl skřety pohybující se po pláni, viděl i jejich obléhací stroje, ale nic se nedělo. Všude byl klid a takové zvláštní ticho.

Připjal si svůj nový meč a toho dne ho nesundal. Měl neodbytný pocit, že by ho měl mít stále u sebe. Poté opět utekl do zahrad a odtamtud pozoroval hemžení na pláni před městem. Nevšiml si světle zelených očí, které ho pozorovaly, schované mezi listovím.

Té noci začal na eglarestské hradby dopadat oheň.

"Nechoď dneska do zahrad, Ereinione," řekla Lendeirien tiše. "Zůstaň tady, se mnou."

Otočil se k ní. "Jak víš, že chodím do zahrad? To ti řekla Nielíqui? Ona pro tebe špehuje?"

Mávla rukou. "Nebuď hloupý," zamumlala. Neznělo to ale moc přesvědčivě.

Odněkud z města uslyšeli ránu, jak další z kamenů vrhaných katapulty narazil do městských hradeb. Odstřelování začalo v noci a ani ráno nepolevovalo. Kameny na silných zdech Přístavu nenadělaly velké škody, ale neuhasitelný oheň, který čas od času dopadal za hradby, byl zhoubný. Několik eglarestských domů již hořelo a jejich střechy musely být strženy. Nešly uhasit. K bráně byl přitažen obrovský beran okovaný železem, ta se teď zachvívala pravidelnými údery. Všichni se ptali, jak dlouho může město takový nápor vydržet.

Lendeirien se ohlédla směrem, odkud slyšeli ránu. "Prostě nechoď. Je to nebezpečné."

Ereinion k ní přešel a políbil ji na čelo. "Neměj strach. Dnešek nějak přežijeme a zítra už s tebou zůstanu."

A dveře se za ním zavřely.

Povzdechla si. "Dítě," zašeptala. "Dnešek nějak přežijeme. Ano, ale jak?"

Círdan se otočil od okna, které hledělo směrem k moři. Jeho tvář byla unavená.

Bylo zle.

Pokynul elfovi, který stál u dveří. "Dej připravit všechny nachystané lodě k vyplutí. A nařiď všem, které potkáš, aby se přesunuli k molům. Pak za mnou přijď, budu na terase nad bránou, abych měl přehled."

"A paní Lendeirien?" Elfův hlas byl nejistý.

"Ne, zatím jí nic neříkej, ať není vystrašená. Ale pokus se najít prince."

Elf přikývl a spěšně odešel.

Círdan osaměl v rychle se temnící místnosti. Zápalná zasáhla střechu Domu bardů a ta vzplála jasným plamenem.

Nad Eglarestem se vznášel kouř. Mnoho z domů, které byly nejblíž hradbám, hořelo a beranidlo neúnavně bušilo do zavřené brány. S každou ranou její kování zasténalo.

Ereinion pohlédl na ohmataný dopis ve své ruce. Nechtěl ho už číst, ale musel. Kouř ho štípal do očí. Kde jsi teď, tatínku? ptal se v duchu. Dáváš na mě pozor, vidíš mě? Vypadalo to takhle v Nirnaeth Arnoediadu, když jsi umíral? Vypadalo to takhle při plenění Barad Eithel?

Zadíval se do bledého slunce a přemýšlel, jestli je tohle poslední den Eglarestu. Jeho poslední den v těchto zahradách. Nebo jeho úplně poslední den?

Ne, to nemůže být. Konec by neměl být tak náhlý.

Zdi se zachvěly pod dopadem dalšího katapultovaného balvanu a od městské brány se ozvalo několik vyděšených výkřiků. A pak hradby vybuchly.

Círdan byl u toho, když beranidlo prorazilo bránu, a byl připravený.

"Zátaras. Rychle," přikázal a poslal k zemi prvního skřeta, který se opovážil proniknout dovnitř.

Elfové trhlinu okamžitě zabarikádovali připravenými kládami a kamením. Ta hrstka skřetů, která se stihla dostat za bránu, byla rychle poslána do Mandosu.

"Zesilte to," přikázal Círdan, Barikáda se zakymácela pod dalším úderem beranidla.

Otočil se k jednomu ze svých pomocníků a uchopil ho za rameno. "Běž a dostaň co nejvíc žen a dětí na lodě! Získáme čas; tady to můžeme ještě chvíli bránit." Elf se rozběhl pryč.

Círdan se obrátil na svého služebníka. "Našel jsi prince?"

"Já… on…"

Círdan zasténal. "Tak běž k paní Lendeirien a odveď ji k molům. Hned!" Služebník zmizel jako vítr.

Ještě chvíli, pomyslel si pán Falasu. Ještě chvíli musíme bránit bránu, abychom všem dali dost času.

V tu chvíli hradby vybuchly.

Vzdálená rána, jiná než všechny předchozí, otřásla pokojem. Lendeirien věděla, co to znamená. Nepřátelé použili ďábelský oheň a vyhodili do vzduchu část hradeb. To nepůjde opravit. Eglarest padl.

Bledou rukou si pročesávala prameny svých tmavých vlasů.

Z města už stoupal kouř.

Není to tak dávno, jen pár dnů, co jsme pozorovali zkázu Brithombaru, pomyslela si.

Do tichého pokoje vpadl elf; klepáním se neobtěžoval. "Paní!" vyhrkl. "Lord Círdan ti přikazuje, abys okamžitě nastoupila na jeho loď. Musíš co nejrychleji do bezpečí! Je to…"

"Zlé? Ano…" Vstala a vzala ze skříně černou vlněnou pláštěnku a zlatý náhrdelník s perlami, první dar od Fingona.

"Tak se hroutí vše, čemu jsme důvěřovali," pronesla tiše. "Řekni mi, co se stalo s hradbami?"

Zatvářil se ztrápeně. "Nevím, odešel jsem odtamtud, když byla brána jen trochu prolomená. Lord Círdan mi přikázal, že tě mám odvést. Museli je vyhodit do…"

Zmlkl, když si všiml, že stojí naprosto nehybně, ruce na zapínání pláštěnky.

"Lord Círdan je u brány?" zeptala se hlasem plným zděšení, "Ale odtamtud byl slyšet ten výbuch! Mohlo se mu něco stát, mohl zemřít! Musíme jít za ním…"

"Ne, paní!" vykřikl elf zděšeně. "Tam už bude spoustu skřetů, tam nesmíš! Lord Círdan bude v pořádku. On je Prvorozený, pán Falathrim. Dokáže se o sebe postarat. Prosím, pojď!"

Z města se začaly ozývat výkřiky. Některé byly ženské.

Lendeirien se na okamžik zamyslela. Za těch šestnáct let ji s Círdanem svázalo pevné přátelství. Představa, že leží mrtvý nebo zraněný u brány, byla téměř nesnesitelná. Na druhou stranu ale věděla, že ať se s ním stalo cokoliv, v žádném případě by mu neudělala radost, kdyby ho šla hledat, místo aby zamířila k lodi, na které má naději se zachránit. Navíc on byl jediný, který by s lodí dokázal proplout tou smrtonosnou pastí, která se stala ze zálivu. Jestli nesevře kormidlo on, neunikne nikdo. Přijde.

"Dobře," přikývla. "Pojďme." Opustili pokoj a zamířili bílými ulicemi k přístavu.

Z ulic za nimi se ozývaly výkřiky, ženské i mužské, a odporné hlasy, které Lendeirien naposledy slyšela téměř před sedmnácti lety - skřetí hlasy. A ještě jeden zvuk se nesl ulicemi - odporný, ponurý nářek, který mrazil v kostech. Elfova tvář byla bledá jako voskové plátno. Vytí.

"Přivedli s sebou vrrky," řekla naprosto plochým hlasem.

Zrychlili.

Mola už nebyla daleko a naštěstí se zdálo, že se k nim ještě žádný nepřítel nedostal.

"Je Ereinion už na lodi?" zeptala se, zatímco jejich podpatky klapaly po dlažbě. Mnohokrát poté si elf vyčítal svoji neschopnost pohotově zalhat.

"On… totiž," vykoktal.

Okamžitě se zastavila, ruce sevřené v pěst. "Kde je?"

"Já… vlastně nevím. Nedokázali jsme ho zatím najít… ale bude v pořádku. Nejdůležitější je dostat tě do bezpečí…"

Lendeirien z očí šlehaly blesky a tváře měla bledé. "To jste přede mnou chtěli zatajit, abych s tebou šla? Že je můj syn v nebezpečí?"

"Třeba není…"

"Zahrady. Je v zahradách! Musím za ním!"

"Ne! To nedovolím! Tam to dávno není bezpečné…"

Jeho slova bušila Lendeirien ve spáncích jako údery do kovadliny. Její Ereinion! Její jediné dítě! Samo ve městě, kterého se zmocnili nepřátelé… A Nielíqui také! Dnes ráno ji opět pověřila jeho sledováním, potřebovala vědět, jestli se už vzpamatovává z otcovi smrti. Poslala snad obě děti na smrt? O koho všeho musí přijít? O manžela? O důvěrnici? O přítele? O syna?

"Musím jít," zamumlala.

Elf ji velmi neuváženě chytil za ruku a pokusil se ji zastavit. Prudce ho udeřila do tváře. "Pusť, Sindo!" zasyčela. "Pusť! Mám jenom jedno dítě!"

A rozběhla se pryč.

"Ne, paní! Stůj!" vykřikl a vyrazil za ní. Byla ale rychlá jako vítr.

Černé vlasy za ní vlály a ona si nevšímala nikoho a ničeho. Náhlý náraz ji dokonale zbavil rovnováhy a ona skončila na studené dlažbě. Něčí tělo ji přimáčklo k zemi a stříbrné vlasy ji udeřily do obličeje. "Co si myslíš, že děláš?" zasyčel Círdan hlasem, který se tomu jeho vůbec nepodobal.

"Ne! Pusť mě!" zasténala. "Můj syn…"

"Pitomá, noldorská…" Nedokončil urážku. "Ereiniona hledá pět elfů! Jestli ho nenajdou, nenajdeme ho už nikdy. Nebo si snad myslíš, že je ještě tam, kde jsi ho nechala? K čemu bys tam byla? Jenom by ses nechala zabít!"

Zasténala.

"Můj pane!" vykřikl služebník, který právě udýchaně přibíhal.

"Kliď se mi z očí! K čemu mi jsi, když nedokážeš splnit ani nejjednodušší úkol?" Pak uvolnil své sevření. "Vstaň," přikázal.

Pokusila se, ale nepovedlo se. Při pádu si pochroumala levý kotník. Círdan téměř zavrčel.

"Ty!" vyštěkl na elfa, který se snažil nenápadně zmizet, jak mu bylo před chvílí řečeno. "Pomoz mi dostat ji k lodi." Společnými silami postavili Lendeirien na nohy.

Teprve teď, když oba stáli, všimla si Lendeirien, že je Círdan zraněný. Kromě šrámu na tváři tu bylo ještě rozšklebené zranění na paži a hluboká rána v boku, zřejmě od válečné sekyry. Byla narychlo zakrytá, ale skrz obvazy prosakovala krev. Vyděsila se.

"Jsi zraněný! Je to vážné? Můžeš chodit?"

"Shodili mi hradby téměř na hlavu, co čekáš? A ano, můžu a musím." Při tom se trochu zakymácel. "Skřeti jsou už jen pár ulic odtud. Mají s sebou vrrky a bojím se, že přišel i balrog. Rychle!"

Oba muži vyrazili dolů ulicí vedoucí k moři a Lendeirien vlekli s sebou.

Ereinion se pokoušel vzpamatovat se. Neomdlel, ale výbuch, který doslova otřásl zahradami, ho na několik minut připravil o všechny smysly. První se mu vrátil čich a sluch, takže cítil kouř a pálící se cosi, co nedokázal pojmenovat, a slyšel vyděšené výkřiky bolesti. Teď se mu vracel i zrak. Ležel na zemi a kolem se válely popadané sochy a nádoby s květinami. Východní část terasovitých zahrad, ta, která byla nejblíž bráně, se úplně propadla. Museli vyhodit hradby do povětří, pomyslel si, když se opatrně zvedal. Nezdálo se, že by byl zraněný, dokud di nenahmatal lepkavou krev na čele. Zvláštní, vůbec ho to nebolelo. Jak dlouho nevnímal?

Rozhlédl se kolem. Kouř povážlivě zhoustl - většina domů ve městě už musela hořet.

Chtěl pryč! Ale kam? K lodím, napověděl mu hlásek v hlavě. Podle zvuků nesoucích se nad městem ovládli nepřátelé už většinu Eglarestu.

Pročesal očima keře kolem sebe, a pak k jednomu zamířil. Drobná dívka se krčila na zemi, dlaně na uších a oči vytřeštěné. Tušil, že ji tady najde.

"Nielíqui," řekl. "Zase jsi špehovala."

Nepohnula se. To bylo neobvyklé.

Zkusil to jinak. "Dobyli město. Musíme rychle jít. Brzo nás tu najdou nepřátelé."

"Nech mě tady," zamumlala a skrčila se tak, že vypadal jako bledý uzlíček.

"No tak! Vstaň!" Cítil, jak se ho zmocňuje panika.

Trochu uvolnila pozici a váhavě se vyškrábala na nohy.

Zahradami se rozlehl odporný výkřik. Zněl trochu jako lidský a trochu jako skřehot vran. Za ním následovala série kleteb v ohavném jazyce. Ereinion zvedl hlavu.

Na druhém konci zahrady stáli dva skřeti. Vysocí byli asi jako on a z téměř zvířecích tlam jim kapaly sliny. V rukou drželi černé, zakřivené šavle. Dělilo je necelých tři sta stop.

V jediném okamžiku tasil princ svůj nový meč, pak si ale uvědomil, že proti dvěma skřetům nemá šanci. Jejich jedinou možností byl útěk. Schoval meč do pochvy a zakřičel na Nielíqui: "Rychle! Uteč!"

Nepohnula se. Stvůry se blížily.

Snad nemá jeden z nich luk, pomyslel si. Zatřásl hrubě dívkou. Byla jako náměsíčná. Docházel jim čas a smrt se blížila.

Bez jediného dalšího slova uchopil Nielíqui kolem pasu a přehodil si ji přes rameno. Pak se rozběhl pryč. Skřeti se pustili za ním.

Dívka ze sebe setřásla strnulost. Začala se v Ereinionově náručí kroutit a bušila ho pěstmi do zad. "Pusť mě, Noldo!" křičela. "Nech mě jít! Nech mě!" Byl ale silnější, než vypadal, a jeho stisk byl pevný. Nepustil ji. Rozplakala se. "Nech mě, nech mě… Ereinione…" Bylo to poprvé, co mu řekla jménem.

"Ne," procedil skrz zuby, zatímco s ní běžel ulicí. Byla lehoučká a její hebké vlasy mu klouzaly po paži. "Ne, nepustím tě." Zdálo se, že se jim podařilo skřety setřást.

Náhle něco v bezprostřední blízkosti hrozivě zavylo a z jedné střechy seskočil na ulici vrrk. Potvora byla vyšší než Ereinion, mohutná, a tesáky byly dlouhé jako polovina jeho paže. Ereinion okamžitě odhodil Nielíqui pryč a znovu tasil meč. Odletěla a narazila do mramorové stěny nejbližšího domu. Šelma zavrčela a bez varování skočila. Princ ťal mečem a v příštím okamžiku už ležel na zemi a z paže mu vystřelovala pronikavá bolest. Slyšel, jak Nielíqui vykřikla. Zvedl se na kolena a znovu sekl po šedém stínu, který se nad ním tyčil. Vrrk zavyl. Udeřil znova. Další bolest, tentokrát ve stehně, jak se mu do něj zaryly dlouhé drápy. Další úder. Zavytí plné bolesti. A ještě jeden a poslední. Pak se skácel na dlažbu a nechal svět odplouvat pryč.

Pak uslyšel Nielíqui plakat. Zburcoval všechny své síly, otevřel oči a vstal. Ruku měl ošklivě rozervanou a na stehně tři hluboké rány. Potvora ležela mrtvá vedle něj. Nejasně si uvědomoval, že právě sám zabil vrrka, ale náhle to nebylo důležité. Schoval meč a dopotácel se k Nielíqui. Stála, slzy rozmazané po tvářích.

"Princi…" stačila říct, než ji znovu uchopil do náruče. "Ne! Jsi zraněný!" zaprotestovala, ale on ji neposlouchal ani v nejmenším. Běžel ulicí a zanechával za sebou krvavou stopu.

Ve chvíli, kdy dorazili k lodím, hořelo už město jasným plamenem.

Už měli dávno vyplout. Všichni, kterým se podařilo utéct, byli na lodích a ty byly připraveny. Skřeti už pronikli až k molům a sindarští bojovníci se je snažili držet co nejdál od lodí, aby nezničili i tuhle křehkou šanci k úniku. První musela plout Círdanova loď a ostatní ji měly následovat; Círdan jediný dokázal proplout mezi skalami vyhozenými do vzduchu. Ale Pánova loď dosud nevyplula. Protože princ nebyl na palubě.

Lendeirien naříkala a bojovala se svými strážci. Křičela, že se zabije, pokud jí nedovolí jít hledat syna.

Círdan k ní přišel a smrtelně vážně jí pohrozil, že pokud nepřestane, dá ji přivázat ke stožáru. Žádný z elfů hledajících prince neuspěl.

A potom se Ereinion konečně objevil. Vypotácel se z kouře a přes rameno měl přehozenou Nielíqui. Na hlavě měl krev, pravou ruku měl rozdrásanou a nohu potrhanou. Dívka byla nezraněná. Oba byli smrtelně bledí.

Klesli na palubu jako bez ducha, ruce stále spojené. Loď vyplula a za ní všechny ostatní. Z břehu za nimi letěl rozzuřený jekot skřetů.

Lendeirien klesla na kolena a neovladatelně vzlykala.

Leželi vedle sebe na dřevěné palubě, držíce se za ruce, a pozorovali nebe. Byl večer. Ereinion věděl, že ještě není vyhráno, že se musí dostat na moře, což se mnoha lodím nepovede, ale přesto cítil zvláštní klid. Viděl Círdana u kormidla, jeho pevně sevřené ruce a zbělelé klouby, jeho zkrvavený bok a soustředěním zkřivenou tvář. Jedině on, Pán a Stavitel lodí, mohl nyní zachránit zbytek svého lidu.

Jen jednou jeho soustředění povolilo: když zabodl svůj nyní kovově šedý pohled do Ereiniona a prohlásil smrtelně vážně: "S tebou si to ještě vyřídím!"

"Prosím ne," zamumlal Ereinion, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno.

Na nebi vycházely hvězdy.

Cítil Nielíquinu drobnou ruku ve své a její vlasy na nezraněné paži. Věděl, že to cítí taky. Přitulila se k němu a zamumlala: "Děkuji, Noldo."

Neodpověděl.

Pohlédla nahoru ke hvězdám a tiše zarecitovala:

"Prstem setřu nejjasnější z hvězd

A tobě v čelo ji znamenám…"

Nechápal, co říká, ale znělo to krásně. Pohladil ji po vlasech a pak zavřel oči.

Ze zkázy nakonec vyvázlo jedenáct lodí. Jedenáct lodí poté zamířilo do svého nového domova. Na Balar.

Cítil pohled své matky v zádech, když poklekal před Círdanem na jedno koleno. Byl to svým způsobem paradox, že to byl právě Círdan, Sinda, kdo korunoval nového noldorského Velekrále, ale nikdo jiný už nezbyl. Sklonil hlavu a pevně pronášel slova své přísahy.

Kdovíproč si vzpomněl na Eglarest. Bylo to již čtyřicet let, co propluli ohněm a usídlili se na nehostinném ostrově Balaru. První roky byly klidné. Válka se jich nedotýkala. Poté přišli k Ústí Sirionu uprchlíci ze zničeného Doriathu a malá princezna Elwing potřebovala jejich pomoc. A teď uprchlíci z Gondolinu. Město, které bylo po několik století utajováno, padlo. A s nimi přišly nové zprávy.

Velekrál byl mrtev.

Jeho strýc Turgon byl mrtev.

Noldor měli nového Velekrále. Jeho.

Válka si ho vyžádala zpět.

Koruna byla prostá, vyrobená narychlo. Na Balaru nebyly drahé kameny.

Přesto se mu zdála až nesnesitelně těžká, když mu ji Círdan kladl na hlavu. Postavil se a rozhlédl se po shromážděných elfech.

"Buď zdráv, Velekráli," řekl Círdan. "Jaké je tvé jméno?"

Ereinion se nadechl. Ne, už ne Ereinion. Ereinion bylo jeho dětství. To je pryč, spálili ho na prach. Byl čas na nové jméno. Jméno, kterým ho nyní nazývali někteří z jeho lidu.

"Jmenuji se Gil-galad," pronesl pevně. "Gil-galad, syn krále Fingona a paní Lendeirien." Gil-galad, Zářící hvězda.

Shromáždění pokleklo. Gil-galad je přejel očima. Malá princezna Elwing. Jeho krásná sestřenice Idril se svým smrtelným manželem. Jejich sedmiletý, zlatovlasý syn Eärendil. Lord Círdan. Jeho matka. Všichni.

Jako poslední poklekla Nielíqui. Stříbrné vlasy se jí třpytily ve slunci a bledé tváře zalévala matná červeň. Pohlédl jí do očí a v těch očích byly hvězdy.