Lež (povídka inspirovaná Silmarillionem)
Jelikož se ozval hlas volající po povídce a jelikož jsem si dala předsevzetí, že se, aby to tu dočista nezemřelo, pokusím zveřejňovat dva články měsíčně (hleďme, kdo plní své předsevzetí 30. 9. po jedenácté večer!), nastal čas zahrabat v archivu, tentokrát v tom prozaickém.
Dnešní povídka byla svého času mojí úplně první trpasličí povídkou (a zůstala jednou z mála). Vypráví o následcích dobře známé události z poněkud netradičního úhlu pohledu.
Lež
Cárdin to cítil. Cítil to jako ještě nikdy ve svém životě. Les ho nenáviděl.
Les si přál jeho smrt.
Všechno v něm si přálo jeho smrt.
Ještě nikdy se tak nebál.
Přikrčil se k zemi a zavřel oči. Země ho také nenáviděla. Musel se odtud dostat. Musel se dostat z lesa, jinak zemře.
Zemře.
Jakou má vlastně naději?
Větve ho neskrývaly; právě naopak - jako by ho odhalovaly pronásledovatelům svým neustálým pohybem a listí mu zrádně šustilo pod nohama. Na východ, opakoval si, na východ.
Na východ k řece Aros, a pak dál, přes pláně. Domů.
Dostane se tak daleko? Nevěděl. Neměl žádnou jistotu, jen ten strašlivý strach. A svědomí. Přál si umlčet ho, ale nešlo to. Nešlo.
Opatrně se vydal na další cestu lesem. Našlapoval, jak nejtišeji dovedl s hořkým vědomím, že to zdaleka není dostačující. Hvozd zesiloval zvuk jeho kroků. Nerozuměl lesu.
Rozuměl kameni a kovu a řeči plamenů. Rozuměl úderům kladiv a dýmání měchů. Samozřejmě ne tak jako královi řemeslníci, na to byl příliš mladý, ale rozuměl jim. Mohl jim důvěřovat.
Les mu připadal hrozivý.
Stmívalo se a viditelnost se rychle zhoršovala; on ale musel jít dál. Z šera před sebou uslyšel tiché šumění. Řeka! Ne Aros, tak daleko ještě nedošel, ale možná jeden z jeho přítoků? Náhle se před ním vynořil z večerní mlhy, spíš větší potok než opravdová řeka, ale Cárdin pocítil slabou naději. Byla to aspoň nějaká změna v tom pochmurném lese.
Cárdin byl mladý.
Mladý i podle počítání svého vlastního lidu. Čtyřicet pět let.
Nechtěl ještě zemřít.
Nechtěl.
Bál se smrti. Bál se soudu. Bál se pohlédnout do tváře Mahalovi, svému Tvůrci. Bál se, že se ho zeptá: Co jsi to udělal, nehodné dítě? Co by mu odpověděl?
Nevím, nebyl jsem sám sebou. Nebo byl? Pořád před sebou viděl krev. Tu strašlivou krev. Nebyla to jeho ruka, která zasadila smrtelnou ránu, ale i jeho nůž byl potřísněn tou krví. Vyzíval vzpomínku, ať odejde, ale neodcházela.
Zavraždili jste ho, ozval se hlas jeho svědomí. Nebo to snad byl hlas Mahalův?
Vnitřnosti se mu zkroutily do uzlu při zvuku toho prohlášení. Ale copak měl právo takhle nás urážet? odporoval slabě.
A odkdy odpovídáš na urážku krví? Takovou krví? Ani váš nárok nebyl spravedlivý, a ty to víš. Vlastně to ani nebyl nárok, jenom rouška zakrývající vaši žádostivost, váš pravý úmysl…
Ne, určitě to musel být hlas jeho svědomí. Nic jiného.
Krev. Výkřik. Zoufalý pokus o sebeobranu. Uhasínající oči. Ty neskutečně zářivé oči, které pomalu uhasínaly, dokud se téměř pokojně nezavřely. Stříbrné vlasy rozsypané po podlaze kovárny. I po smrti byl tím nejkrásnějším, co Cárdin kdy viděl. Záviděl mu.
Ne, chtěl vykřiknout. Já to nebyl!
Byl. Jenom jsi nebyl sám.
Začal se rozhlížet kolem. Cokoliv, jen když se rozptýlí. Musí co nejrychleji překonat tuhle říčku a pokračovat v cestě. Není tu někde mělčina? Nebo spadlý kmen?
Náhle se za ním ozval tlumený výkřik, výkřik plný bolesti a nenávisti. Těžko říct, jestli to byl mužský nebo ženský hlas.
"Naugrim!"
Nenáviděl to slovo, nenáviděl ten jazyk. Znamenalo jediné - dostihli ho.
Nechtěl zemřít, ještě ne.
Bez jakékoliv další myšlenky udělal to jediné možné. Vrhl se z nízkého břehu do lesní říčky.
Zasvištěla tětiva a do nohy se mu zakousla strašlivá bolest.
Nechtěl zemřít.
Ještě ne.
Studená voda ho objala a hladina se za ním zavřela.
Itchyz otevřel oči a zamžoural do mdlého slunce. Bylo ráno. Přežil další noc. Dnes musí dosáhnout Arosu. Dnes dosáhne Arosu.
Složitější myšlenky si Itchyz nedovolil. Znamenaly by smrt.
Vstal a vydal se na cestu. Byl tichý. Dovedl být tichý, tišší než většina trpaslíků. To byl jeden z důvodů, proč ještě žil.
Dovedl být rychlý a bezohledný. To byly další důvody.
Itchyz nenáviděl les a jeho zvuky. Byly jeho nepřáteli. Nenáviděl jeho řeky, stromy i tvory, kteří v něm žili.
Nejvíc ale nenáviděl elfy.
Nadřazené, pyšné, smrtící.
Nehodlal jim umřít pro radost. Nikdy ho nedostanou!
Nevítané myšlenky se přece jenom dostavily. Patnáct jich přišlo do Menegrothu na pozvání lesního krále a patnáct jich odtamtud o několik měsíců později prchalo. A teď zbyl jenom on sám. Některé viděl zemřít, o jiných věděl, že jsou mrtví. O některých neslyšel vůbec nic od chvíle, kdy se rozdělili. Viděl, jak zabili Hairna. To bolelo. Byl jejich vůdcem, nejzručnějším z nich, a Itchyzovým bratrancem. Byl ale příliš nápadný. Světlo prosvítalo skrze jeho vak. Světlo toho ďábelsky krásného kamene, pro který se to všechno stalo. Zabili ho a Nauglamír s Kamenem mu vyrvali z rukou. Nikdy neměli šanci vynést tu věc z Doriathu. Ale Itchyz tu nezemře.
On ne.
Přežije a bude mít svou pomstu.
Nelitoval ničeho.
Byla to sice vražda, ale přesto nelitoval.
Přišel na břeh nevelké lesní říčky. Musí být už blízko Arosu! Netrvalo dlouho a našel místo, kde ji mohl přebrodit.
Toho odpoledne našel Druhého. Druhého trpaslíka. Ležel na mýtině, nedaleko břehu. Poznal ho. Byl to jeden z nejmladších členů jejich skupiny.
Upřel na něj velké, zoufalé oči. "Itchyz," zašeptal, když poznal jednoho ze svých mistrů. "Ty taky žiješ! Nejsem sám!"
"Ne," zavrčel Itchyz, který se vzpomínáním na jméno mladého trpaslíka nezdržoval. "Co tady děláš? Chceš, aby tě elfové stáhli z kůže? Musíme jít okamžitě dál! Aros není daleko…"
"Nemůžu," zasténal Cárdin. "Střelili mě do nohy. Utekl jsem jenom skokem do řeky."
Itchyz zaklel. Na okamžik měl obrovskou chuť pokračovat v cestě a nechat toho mladého hlupáka jeho osudu. Ale neudělal to. Byli přece jenom ještě dva. Nechtěl být znovu sám.
Shodil ze zad vak a podal ho Cárdinovi. "Zakousni se!" přikázal mu. "A opovaž se křičet!"
Pak zlomil šíp a vytáhl ho ven. Nevypadal otráveně. Cárdinova tvář byla smrtelně bledá, když mu obvazoval ránu tím, co bylo po ruce. Vydali se na cestu.
Bylo to pomalé.
Zraněný se o něj opíral a šli, co noha nohu mine. Ale šli. Museli, protože chtěli žít.
Na východ…
Putovali celý den. Bolest v noze mu nedovolovala jasně myslet. Stále častěji se mu do mysli vtíraly nevítané vzpomínky - vzpomínky na krev a výkřik.
Cárdin se zapotácel.
Itchyz ho zachytil. "Slyšíš? Řeka. To musí být Aros! Dokážeme to! Dokážeme!"
"Dokážeme…" zopakoval Cárdin drkotajícími zuby.
"Teď to nevzdávej."
Ne, nevzdá se. Nechce zemřít. Chce žít.
Větve stromů jim zahrazovaly cestu. Cítil, že musí něco říct.
"Zabili jsme ho."
Mistr se na něho podíval téměř s nenávistí.
"Byla to vražda."
Itchyz promluvil velmi tiše. "Nelituji toho."
Šumění velké řeky už nebylo daleko. Dokáží to! Náhle se Itchyz zastavil a ztuhl. "Elf!" zašeptal. "Rychle! Musíme se schovat! Je blízko…"
Cárdin se rozhlédl kolem. "Jak to víš?" Neviděl ani neslyšel nic podezřelého.
"Prostě to vím. Cítím, že je někde blízko. Dělej, nebo tě tu nechám!"
Byla tam závěj spadaného listí. Zalezli do ní a krčili se tam jako dvě vyděšené myši. Les byl zahalený v mlžném oparu. Ze stromů padalo listí.
Padalo tiše v půvabných spirálách.
A Cárdin si pomyslel, že to není v pořádku. Proč listy opouštěly své stromy? Vždyť přece nebyl podzim…
Oči. Jasné, zelené oči pomalu, pomaličku uhasínající. Listí snášející se ze stromů… Odešel snad s těma očima život i z lesa?
Uslyšeli tiché kroky. Kroky smrti. Do jejich zorného pole vběhl elf a rozhlédl se. Jeho bystré oči pročesávaly okolí. Měl plavé vlasy a v rukou svíral luk se založeným šípem. Znovu se rozhlížel.
Neodvažovali se ani dýchat. Báli se i svých bušících srdcí.
Náhle elf klesl na kolena a začal usedavě plakat. Jen tak, bez výstrahy. Slzy mu volně proudily po tvářích a mezi dlouhými prsty. Plakal dlouho.
Cárdin ho pozoroval a srdce ho bolelo. Elf plakal kvůli nim. Kvůli němu.
Nikdy ho nenapadlo, že by někdo mohl lesního krále milovat. Že by ho někdo mohl upřímně oplakávat. Jemu vždy připadal chladný a nadřazený. Ale elf plakal a prameny vlasů mu splývaly podél tváře. Kolik jako on tu asi bylo? Stovky? Tisíce?
Pláč ustal a elf zvedl hlavu. Oči měl zarudlé, ale slzy zmizely.
Řekl něco, čemu Cárdin nerozuměl, ale jeho hlas byl plný nenávistí. Jen jedno slovo mu dávalo smysl. Naugrim.
Pak se zvedl a tiše zmizel v lese.
Oba trpaslíci se ještě dlouho poté krčili a neodvažovali se pohnout, nikdo ale už nepřišel. Byli v lese sami.
Toho večera dosáhli Arosu.
Slunce zapadalo a východ temněl. Za pláněmi Estoladu a za zemí Ossiriandu, tak strašně daleko, se proti černému nebi zdvihaly Modré hory. Aros hučel mezi stromy.
Leželi nedaleko od jeho východního břehu, na trávě mezi kameny. Odpočívali. Žili.
Do Modrých hor to bylo ještě téměř dvě stě padesát mil a Cárdin byl zraněný, ale žili. Překonali Aros a unikli z Doriathu. Vrátí se domů!
Odpočívali, dokud slunce úplně nezapadlo a nenastala tma. Na východě, za masivem hor, vycházel měsíc.
Itchyz vstal a mlčky ošetřoval svému druhovi nohu. Bolelo to, ale Cárdin na to nedbal. "Vracíme se domů," šeptal blaženě.
Itchyz vzhlédl a jeho tvář byla zachmuřená. "Vracíme se sami."
Cárdin sklonil hlavu. "Je mi to tak líto. Byli to naši příbuzní. Přátelé. Co jen budeme dělat?"
"Pomstíme se."
V Cárdinově tváři se zračilo překvapení. "Pomstíme? Ale mistře Itchyzi, jsme jenom dva! A doma nikdo nebude riskovat. Nebyli jsme v právu, jenom jsme si to namlouvali! Byla to vražda…"
Itchyzovy oči byly jako dva nože. "Ano, byla. Ale na to zapomeneš. Zapomeneme."
Cárdin si nemyslel, že by mohl zapomenout.
"Spravedlivý hněv," mumlal Itchyz, "to je to, co nám dá naši pomstu!"
Cárdin nerozuměl.
Itchyz se k němu otočil. "Elfí král nám odmítl zaplatit za práci. Když jsme se dovolávali svých práv, dal pobít naše druhy, skvělé řemeslníky. My jediní jsme unikli a vracíme se domů se svým svědectvím."
"Tak to ale neby…"
"Bylo. Koho zajímá pravda? Tohle je verze, kterou potřebujeme k dosažení pomsty."
"Ale…"
"Copak ty je nechceš pomstít? Hairna, našeho vůdce? Nebo svého bratra?"
Cárdin cítil slzy v očích. "Co… co mám dělat?"
"Potvrdíš, co řeknu. Zapomeneš," tady se Itchyz na okamžik odmlčel, "zapomeneš na pravdu."
Cárdin se zadíval na vycházející měsíc. Vrátí se domů, do kamenných síní, kterým může důvěřovat. Ale co těch třináct, kteří se už nikdy domů nevrátí? Nedluží jim to - tuhle… nepravdu?
Nakonec pomalu přikývl.
"Správně," řekl Itchyz. "Odpočineme si a pak se vydáme na cestu."
Schoulili se v trávě a Cárdin pozoroval stoupající měsíc. Zapomeň, přikazoval sám sobě. Zapomeň.
Ale věděl, že už nikdy nebude moci zapomenout na elfa, plačícího mezi padajícím listím.
Myslím že smysl existence tohohle blogu je značně nezanedbatelný. Vím že máš převeliké archivy a byla by škoda všechno v nich nechat! A promiň že jsem nebyla schopná to napsat dřív, třeba u minulýho článku dát najevo nějaký názor, žejo :) Tak tedy pokračuj ve zveřejňování, prosím!.
OdpovědětVymazatA Povídka? Je to naprosto výborný. Zase jeden zcela neotřelej příběh...Dík!
Mimochodem ta jména jsou smyšlená nebo jsi je někde našla?
Kdybys tento blog nepsala, byli bychom nuceni požadovat papírové občasníky, nebo dokonce pravidelné periodikum s Tvými povídkami. Nebo dokonce sbírku.
OdpovědětVymazatTo, že nemáme čas komentovat neznamená, že nečteme a to, že někdy není ani čas číst neznamená, že nemáme zájem.
Čili podtrženo a sečteno - díky za povídku. (Pardon, nějak jsem se rozvášnil.:-)
Milá Aredhel, Tvoje povídky či básně pozorně a s velkým požitkem čtu - a to i několikrát za sebou, jako když si hobiti užívají dalších a dalších snídaní a večeří! Nějak už nedokážu oddělit Tvé texty od díla pana Tolkiena - tak nádhernou a hlubokou drobnokresbou jeho svět obohacuješ, že se mi Tvá díla stávají součástí Středozemě.
OdpovědětVymazatOmlouvám se za ten patetický obdiv, ale prostě píšeš fakt nádherně.
Těším se na každou další návštěvu Ardy s nejspíš rodilou průvodkyní.
[1]: Děkuju. :) Tvoje slova mě potěší i půl roku po napsání... A snažím se zveřejňovat, snažím...
OdpovědětVymazatJména jsem si tentokrát vymyslela - nic promyšleného, jen jsem se snažila, aby zněla "trpaslicky". A díky strašně moc!!! Snažím se o neobvyklé pohledy. :)[2]: Periodika? Nebo dokonce sbírku? Hmm, to se mi zamlouvá... ;)
Každopádně, opravdu děkuji, Neklane. Vždycky když svůj čas obětuješ na komentář pro mě, udělá mi to ohromnou radost. (Jen bych si přála, abych na ně odpovídala včas...)[3]: Šmankote, šmankote, děkuju strašlivě moc!!! Nemám slov... Co říct na takovouhle (nezaslouženou) chválu?? Drozde, to je pro mě ohromná věc, protože stát se "součástí Středozemě" je jako vzdálený sen, a být srovnávaná s profesorem, to už je vůbec pocta... takže děkuju a jsem moc ráda, že ti můžu dělat radost. :)