Tinulrave

Poslední příspěvek v roce 2018 bude povídka, napsaná teprve nedávno. Jedna z nejnovějších.

Nemá nic společného se Středozemí, nemá nic společného s ničím. Je podivná. Přišla ke mně nečekaně a naráz a nedala pokoj, dokud neskončila na papíře.

Pointa se skrývá, snad však nakonec přece jenom bude dávat smysl...

---

Tinulrave

Místnost je špinavá a strop nízký. Oheň pořádně osvětluje jen jednu stěnu. Z kuřecího vývaru se stále kouří - venku mrzne. Vetchá žena ležící na lůžku má oči zakalené stářím. V kostech jí sídlí chlad.

Ten muž, co postává u krbu, je neklidný. Vlasy má špinavé a plnovous zanedbaný. Škube si nitky z rukávu košile. A jeho oči jako by se nemohly rozhodnout, co je důležitější, stařena na lůžku nebo těžké dubové dveře? Přelétají z jednoho na druhé.

Žena dýchá těžce. Je jí zima. Často jí je teď zima. Stáří už je takové.

Ozve se zamňoukání, smutné a naléhavé, a mourovatá kočka zcela nečekaně vyskočí na lůžko. Líže teď stařeně něžně ruce, tulí se k hubeným bokům. Ta se usměje, jen slabounce, ale muž to viděl.

"Kočka?" zeptá se tiše.

"Kočka." Stařenin hlas je sotva slyšitelný.

"Jak se to stalo?"

"Kdo ví, Ra, kdo ví. Možná jsem chtěla někoho… někoho, koho bych v tomto životě mohla milovat…" A to je ta tragédie, není-liž to tak?

Muž jménem Ra by plakal. Kdyby zbyly slzy.

Zaklepání na dveře. Oba strnou.

To je osud, kdo klepe, kdo se dožaduje vstupu. Venku mrzne. Ra odstoupí od ohně a jde otevřít.

Je to jenom děvčátko, drobné, zachumlané do ovčí vlny. Prsty jí mrazem zmodraly, ale oči planou jasně. Dívka z hor, pokud vyřezávaná hůl v její ruce něco znamená. Nemůže jí být víc než deset. Ra se otočí a jeho zrak se setká se zrakem stařeny. Netřeba slov, oba cítí to samé zoufalství. Je jenom dítě!

Děvčátko zmateně zírá na neznámého před sebou, na špinavou místnost za jeho zády. Nerozumí. "Odpusťte," řekne nakonec. "Poslali mě sem, řekli, že mám přijít. Že dostanu práci."

Dítě. Měl by ji poslat pryč, říct jí, že se spletla, že tu pro ni nic není. Měl by jí dovolit žít ten život, který má před sebou. Celý, celičký život. Měl by zavřít dveře, i když mrzne, až praští. Ale nedokáže se na ni přestat dívat. Nezná její tvář, ale ty oči, ty oči… teď když ví…

"Pozvi mého hosta dál," říká stařena za jeho zády a její šepot je zlomený. Nikdy neměli šanci. Otevře dveře a nechá dívku vejít. Vánici zavře venku.

"Jez." Z misky se stále kouří. Děvče je zmatené a znepokojené, odstrkuje vývar. "Najez se teď," vybízí ji Ra znovu, "mluvit můžeme později."

Stařena opět kašle na lůžku. Ani na okamžik však z děvčátka nespustí oči. Jako by se nemohla vynadívat. Ra zná ten pocit. Příliš dlouho…

Konečně je miska prázdná. Už není cesty zpátky. "Tin," osloví ji tiše, váhavě.

Dívka sebou trhne. "Odkud znáš moje…" Nedomluví. Oči se jí rozšíří, náhlým uvědoměním. Jako by se otvírala okna. Hledí na muže a vidí ho poprvé. Už nevidí zanedbaného cizince, ale docela jinou tvář, která žije už snad jen v její mysli…

Prudce se otočí k lůžku. Stařena pláče. Slzy jako sněhové vločky ve vánici. Nelze je zastavit.

Děvčátko Tin ví, co vidí.

Vrhne se k lůžku. Snad něco říká, snad líbá umírající ženě ruce, ale jen jedno slovo je rozpoznatelné. "Ul, Ul, Ul…"

A Ul stále pláče.

Ra stojí mlčky. On může počkat, on neumírá.

Snad uběhly hodiny, snad dny; oheň už téměř dohořel. Konečně se děvčátko zeptá. "Proč právě takhle? Proč až teď, když už je téměř pozdě? Copak jsme netrpěli dost?" Její společníci nemají odpověď. "A kde je Ve?"

Muž polkne. Bolest. Koho však mučí víc? Je větší láska mezi sourozenci nebo láska mezi mužem a ženou? (Hluboko v srdci ví, že je na něm odpovědět, že Ul neodpoví.) "Tin," řekne a jeho hlas zní jako odsouzení; děvčátko se zachvěje. "Nikdy jsme ho nenašli."

Jako rána do srdce. "Ještě je čas…" odporuje.

"Ne," odvětí Ul, "už není žádný čas. Ne pro mě." Další záchvat kašle rozechvěje její tělo.

A znovu míjejí hodiny.

Mourovatá kočka se stočí stařeně na hrudi a odmítá se pohnout. Bude tam, až za pár okamžiků vydechne naposledy. Ul ji seschlou rukou drbe za ušima. Kočka začne příst a Tin napadne, že to možná vůbec není kočka, ale kocour.

Ta myšlenka je strašná a krásná zároveň.

Ra teď též klečí u lůžka. Ul se k nim pomalu otočí. "Už jsme byli i šťastnější," zašeptá.

Tin by plakala. Kdyby zbyly slzy.

Setkají se na stepi.

Ve je unavený, téměř k smrti. A ztracený. Čeká na východ hvězd, které mu řeknou, jakým směrem jít. Jeho muži na něj kdesi čekají.

Ten muž je jen kočovný pastevec. Má stádo koz a je zabalený v kůži. Tvář ošlehaná stepními větry. Není nikdo, zatímco Ve je princ, vyhnaný ze svého království, bojující za návrat. Vůdce odboje.

Ten muž není důležitý, ten muž… má velmi jasné oči.

Sedí spolu u nízkého ohně a slunce pomalu zapadá, za chvíli se rozloučí. Tak to musí být. Pastevec vypráví staré příběhy, tiše je splétá s večerem. Ve poslouchá, nemůže jinak. Jednoho dne, slibuje si, je bude vyprávět svým dětem.

Muž na něj hledí, jako by se pokoušel vyluštit hádanku.

Ten pocit je vzájemný.

Takový klid už dlouho nepoznal. Jako by seděl s bratrem, kterého nikdy neměl. (Ale jak by mohl Ve vědět, jaké je to mít bratra?)

Hvězdy vycházejí. Čas vstát a rozloučit se.

Už brzy bude mít dost sil, aby svrhl tyrana, zloděje trůnu. Možná to bude jeho konec. Možná vykrvácí před palácem, možná zemře ve stepním písku. Ve neví, co bude. Ale na ty příběhy, na ty nezapomene.

Pastevec rozhrabuje oheň holí.

Vyhnaný princ odchází do noci sám. Teplo nechává za sebou. Dá práci neotočit se.

Jde za svým cílem a žije svůj život. Ale až do smrti ho neopustí pocit, že se měl pastevce s jasnýma očima zeptat na jméno.

"Zabiju tě!" Tin ví, že křičí jako nepříčetná, ale nedokáže jinak. Možná že je - nepříčetná.

Žena se na ni dívá a její tvář je zmatená.

Tin to nevidí.

Vidí jen bojovnici, meč a sekyru a štít, a barvy nepřítele. Vidí svoji vesnici, lidi, které znala celý život, povražděné na ulicích. Jejich krev stejně rudou jako korouhev viníků. Ta žena nepochybně umí bojovat, ví jak zabíjet, její oděv a zbraně nepotřebují vysvětlení. Tin je jenom dcera proutkaře. V životě nedržela v ruce meč. Ale teď svírá nůž a je právě tak nebezpečná jako její nenávist.

Nebudou ji podceňovat!

Kdesi někdo volá čísi jméno, ale Tin neslyší.

"Zabiju tě!" zavřeští znovu. A znovu.

Žena zvedá ruce, snad v obraně, snad v chlácholení. "Co jsem ti udělala? Kdo jsi, pověz?"

Tin se směje. Pro nikoho není nic! Ale tahle žena ji bude znát, než jí vrazí nůž pod žebra… "Jsem Tin!" zasípá. "To Tin tě zabila, pamatuj si to, až budeš umírat!" Nezaváhá.

A oči bojovnice planou jako ohně.

Nůž letí vzduchem, mnohem jistěji, než by ho dívčina slabá ruka kdy dokázala úmyslně vést.

"Tin…" vydechne žena.

Ale nůž už nelze zastavit.

Je to čistá, přesná rána. Přímo do srdce. Tin nikdy nepozvedla zbraň, a přece jako by věděla, jak udeřit. Jako by už kdysi zabila. (Protože to tak je, ví náhle. Její drobné ruce jsou jen stěží bez krve.)

Může se jen bezmocně dívat, jak život odchází.

A vteřinu po vteřině, nádech po nádechu, chápe o něco víc. Padá na kolena, ruce se natahují po umírající ženě. Jen ji tu zadržet, jen na chvíli!

Zdálky kdosi volá a nyní ho Tin slyší. Nestihne to, ví. Nestihne říct ani sbohem. A to je horší než nůž do srdce.

"Ul…" prosí tiše. Ale její bojovnice ji už neslyší.

A, ach bohové, na dlaních má čerstvou krev!

Muž vybíhá z lesa. V ruce tasený meč. Očima přelétne scénu před sebou a v jeho tváři cosi zemře. Přichází pozdě.

Pozdě, jako vždycky.

Vrah stále klečí v mokré trávě a svírá ruce své oběti. "Ve…" zasténá - a muž ji pozná.

"Co jsi to udělala?" Copak už nepoznali všechny hlubiny zoufalství? Jak dlouho, než se nenávratně zlomí?

Kdyby ji probodl mečem, Tin by mu to neměla za zlé. Možná by dokonce poděkovala. "Odpusť mi, odpusť mi, prosím…" Ale nedokáže se odtrnout od mrtvé.

Ve na ni pohlédne a tu bolest, kterou vidí v jeho očích, tu se Tin ani nepokouší pochopit. Je to její vina. Vždycky její…

Muž se otočí a pomalu odchází. Nepokouší se získat tělo své ženy. A jeho záda jsou pro Tin jako rozsudek věčného zatracení. Nezadrží výkřik. "Bratře!"

"Já nejsem tvůj bratr."

"Ne, to ne, Ve, to neříkej! Ty vždycky budeš můj bratr!"

"Právě teď nevím, zda jím chci být."

Tin zaboří ruce do vlasů. Pokud musí prosit, škemrat, tak bude. "Odpusť mi… řekni, že mi odpouštíš! Já tě prosím."

Ve se k ní pomalu otočí. "Ne, Tin, dokud nezemřu, nemyslím, že bych byl schopen ti odpustit." A pak je pryč.

Zlomená Tin, proutkařova dcera, ztracenec bez domova, chce plakat. Ale také chce zlíbat svému bratru nohy, protože jí dal šanci, protože ji nezatratil. Jenom několik málo let - dokud nezemře, dokud nezemřou oba…

Neztratila ho navždy.

Stále svírá Ul v náručí, pokrytá krví. Je sama. (Ul byla silná a krásná, jako vždycky. A zemřela. Jako vždycky.)

V životě jí zbývá už jen jedna věc. Půjde hledat Ra.

Snad ji nebude nenávidět. Snad nalezne víc, než jeho hrob.

Když poprvé pohlédne na svého syna, je to ten nejkrásnější okamžik v jejím životě. Štěstím by plakala.

Je nádherný - její dokonalé dítě, na které tak dlouho čekala.

"Ra," zašeptá, protože to jméno dítěti už od prvního nádechu nezpochybnitelně patří. Cítí ho na patře, cítí ho v duši. Ra…

Ul nevede špatný život, ale teprve nyní, se svým synem v náručí, ví, co jí scházelo. Co naplní její prázdnotu. "Ra," zašeptá znovu a zavře oči.

Tak tohle je láska.

Je to zvláštní dítě. Chytré a milované, ale vážné, tak vážné. Úsměvy vzácné jako zatmění měsíce. Oči dospělejší, než by měl jeho dětský věk dovolovat.

"Jsi šťastný, Ra, miláčku?" ptává se občas.

"Velmi," odpoví vždycky a trochu se usměje. "Maminko," dodá, jako by si nebyl jistý tím slovem. To bolí, Ul neví proč.

Nemysli na to, přikáže si.

Její muž nad synem vrtí hlavou.

A Ra má už zase smutné oči.

Je mu skoro osm, když za ní přijde. Uprostřed noci. "Maminko," zašeptá, bez zaváhání. Vezme ho do náručí a cítí, že se celý třese. "Slib mi, že vždycky budeš moje maminka, dokud budeme žít!"

Ul je zmatená. "Přísahám, poklade můj," zašeptá a hladí ho po vlasech.

"Děkuji… děkuji, Ul…"

Svět se na okamžik přestane otáčet. Ještě nikdy Ra nevyslovil její jméno - a ona náhle ví proč. Tichý výkřik si najde cestu přes blednoucí rty. Ach bože…

"Maminko…" Ra teď pláče. "Teď mě neopouštěj, maminko. Ještě tě potřebuju…"

Sevře ho pevněji. Nikdy ho nepustí! Je její děťátko, její syn… ale je také Ra, který jejím synem nikdy nebyl… A najednou chápe, proč se tak málo usmíval, proč v jeho očích sídlil stín.

Vždycky znal pravdu, celých osm let svého života. Znal ji od okamžiku, kdy poprvé vyslovila jeho jméno… když byl sotva pár minut starý…

Všechno náhle dává smysl! Sevře ho pevněji.

A tíživý pocit jí sedá do žaludku - tohle není její život. Její dítě nikdy nemělo být šanci dítětem. Ten muž, kterého zve manželem, není ten, koho miluje. Ve na ni kdesi čeká. Daleko a sám…

"Odejdeme ještě dneska v noci, miláčku," zašeptá do hebkých, tmavých vlasů.

Slunce se skrývá za šedým závojem smogu. Za nocí není vidět ani měsíc, ani hvězdy, dny zůstávají šedé. Bez naděje.

"Pamatuješ si, jak jsme se poprvé setkali?" zeptá se Ul. Nedívá se na Tin ani na Ra, dívá se na svého muže.

Je to tak vzácné: všichni čtyři spolu, na jednom místě. Téměř šťastní.

Zatímco svět se dusí a umírá ve zplodinách své vlastní arogance.

Tin kašle a Ra má oči zavřené. Od rána nenašel sílu je otevřít.

Pomalu umírají.

A Ul stále čeká na odpověď.

Ve se tiše usmívá. "Samozřejmě, že si pamatuju, jak jsme se setkali. Snažil jsem se ti říct, že jsi krásná jako čistá obloha, a ty jsi odsekla, že jsem čistou oblohu nikdy neviděl…"

"Ne," řekne Ul pomalu, vážně, "pamatuješ si, jak jsme se setkali poprvé?"

"Ach…" Tichý výdech z mužových úst.

Vskutku, ach… Dřív nebo později se někdo musel zeptat. Pamatuješ?

Tin nemůže dýchat. Nedokáže se pohnout. Jejich první setkání - vidí je před sebou jako tenkrát, jasněji než skutečný, umírající svět…

Nebe, tak jasné, tak modré. Les a červené jeřabiny.

Dva malé chlapce, dvojčata. Jsou hladoví a na konci sil. Nikoho nemají. A ona, Tin, mladá vesnická čarodějka, je vezme pod svou střechu. Tehdy si o nich začnou ve vsi šeptat.

Nedbá na to. Miluje svoje nové bratry, dvojčata z lesů.

Poprvé vidí Ul. Je krásná, když se směje. Je krásná, když ji chytí líbat Ve ve stínu za sýpkou. Zasměje se. Všichni se smějí.

Když teď Tin čaruje, čaruje z lásky ke své malé rodině.

Štěstí však překryjí jiné obrazy a Tin je nechce vidět, nechce, nechce… Kamsi je vlečou. Hoří tam oheň a štípe do očí. Není si jistá, čím se provinila. Ve bojuje, Ul se vzpíná v řemenech, Ra mluví klidně, smířeně.

Tin je miluje.

Miluje je, když ji bijí, když ji přivazují, když začne bolest… Dívá se na ně a ví, že se též bojí smrti. To je její poslední kouzlo, její poslední slova. Aby nezemřeli.

Byla tenkrát hloupá. V okamžiku smrti tak přesvědčená, že její zaklínání selhalo…

Tin se zhluboka nadechne. Jedovatý vzduch ji zaštípá v plicích. Kolem ní je opět skutečný svět, téměř mrtvý, bez krásy a bez naděje. Ra dýchá stále namáhavěji a Ul nejspíš stále čeká na odpověď. Podívá se na svou rodinu.

Ul se ptá na první setkání, ale je jen jediné, na co Tin dokáže myslet.

Jak poprvé zemřeli.