Zákon akce a reakce

Trochu se mi to pravidlo "dvakrát měsíčně" sype pod rukama - nevím, co je to s koncem listopadu, že všechno musí být hotové zrovna teď.

Dneska zveřejňuju něco, co v mém archivu leželo opravdu dlouho a z dobrého důvodu. Něco podobného tu ještě nebylo. Je to první povídka z čehosi, čemu říkám "moje fyzikální série". Ehm, cože? Ne, nejsem šílený fyzik, jedná se původně o seminárky do školy. Ve formě povídek a polofilozofických podivností. Náš učitel fyziky na gymplu byl divný. Hodně. Nutil nás něco podobného psát každý půlrok.

Série má čtyři části. Dlouho jsem se rozmýšlela, zda je pouštět do světa, ale nakonec jsem usoudila, že první tři povídky nejsou úplně špatné (čtvrtá nestojí za mnoho, tak uvidíme, jaký bude její osud) a že by mohly být zajímavým ozvláštněním v porovnání s vším tím Tolkienem. Fyzika, jej!!!

Dnešní povídka je ta úplně první, napsaná před léty letoucími, krátká a nenáročná. A ani trochu historická, nějaká fakta v tom rozhodně nehledejte...

---

Zákon akce a reakce

Toho dne si Isaac napsal na kus papíru tuto větu: Vzájemná působení dvou těles jsou vždy stejně velká a míří na opačné strany. Papír šel z ruky do ruky a mladík se nestačil divit. Anglie byla nadšena. Zástupy významných vědců mu potřásaly rukou a prorokovaly mu zářnou budoucnost. "Takový chytrý mládenec!" říkali. "Jakže se jmenuje? Ach ano, Newton. Isaac Newton. O tom ještě uslyšíme. Dejte na má slova." Pokaždé, když slyšel podobné výroky, musel se červenat. Byl sice velmi chytrý, ale za tento svůj objev vděčil především náhodě.
Toho dne se chystal jít do krčmy. Otec mu řekl, že by měl raději zůstat doma a studovat, ale Isaac se rozhodl neposlouchat ho. "Stojí mi to vůbec za to, ta tvá neposlušnost a nevychovanost!" hřímal otec zpoza stolu, a co chvíli bouchl pěstí do pracovní desky, aby svým slovům přidal na důrazu. "Stane se z tebe příživník a budižkničemu, nebudeš-li se pilně učit, a ty to víš! Moc dobře víš!" Další pádná rána, při které sklenka s whisky a ledem poskočila. Vystrašená služebná vklouzla potichu do místnosti, rychle přiložila a snažila se opět nenápadně zmizet. "Jak tohle vůbec můžeš dělat své matce a mně! No dobře, jdi si, ale pamatuj, že až se vrátíš, budu po tobě chtít vědět, co ses naučil. Jestli to však nebude stát za to..." Otec nechal pro větší efekt větu nedokončenou. Isaac s obtížemi zachovával ten nejneutrálnější výraz, jakého byl schopen. "Možná," pomyslel si, "bych přece jenom měl jít na přednášku." Tuto myšlenku však zapudil, když s ulehčením opouštěl otcovu pracovnu. (A snažil se ignorovat vyděšenou služebnou, čekající až výbuch skončí.) Mocnými skoky zdolal schody a vrazil do svého pokoje. Urovnal si paruku, nasadil čapku a prohlédl se v zrcadle. Humpfrey říkal, že mají přijít v devět. Už je nejvyšší čas. Dneska tam možná bude i Elizabeth...

Povzdech si a vyšel z pokoje. "Hannah!" zavolal. "Měli bychom jít, abychom si užili trochu zábavy!"

"Už běžím." ozval se z vedlejších dveří dívčí hlas. Uběhlo však pět minut a dveře zůstávaly pořád zavřené; sestřina slova se očividně nezakládala na pravdě. "Hannah!" zavolal Isaac znovu, teď už podrážděně. "Už jdu, už jdu. Nebuď přece tak netrpělivý." Za pár minut Hannah skutečně vyšla ze dveří. Měla na sobě jednoduché šaty, plavé vlasy svázané do drdolu a na hlavě rozkošný čepeček. "Nemůžu přece jít do společnosti a vypadat jako strašák do zelí," řekla s pohoršeným výrazem v odpověď na bratrovo zdvižené obočí. Chopila se nabízeného rámě a vykročila do větrné noci. Elegantně cupitala ulicemi a obcházela kaluže tak, že byl on nucen jimi projít.
Večer byl chladný a deštivý a za těch deset minut cesty oba notně promrzli. Hospoda U Zlatého humra je přivítala hlukem a přívětivým čtvercem světla linoucího se zpoza otevřených dveří. Hannah na okamžik zaváhala, jako by se jí nechtělo vcházet do toho hluku a kouře, ale nakonec se vydala za bratrem, který se zkušeně proplétal mezi množstvím všelijakých lidí. Byla to její první návštěva tohoto okouzlujícího místa, a tak byla trochu nervózní. Isaac tu byl naproti tomu jako doma. Brzo se již poplácával po zádech se svými přáteli. Smáli se, žertovali a vyprávěli si, co všechno prožili za tu dobu, co se neviděli (dva až tři dny). Co chvíli se z jejich hloučku ozval výkřik jako "No nepovídej!" nebo "Nepřeháníš trochu?". Tady to byl Isaacův svět. Patřil sem a ne do omšelých lavic zčernalých časem, kde by musel poslouchat moudra vyschlých starých mužů, které ho buď nezajímaly, nebo už je znal.
Hannah se rozhlédla okolo a snažila se očima proniknout skrz dým stoupající ze špatně hořícího ohně, kotle, který se nad ním vařil, čadících olejových lampiček a množství dýmek. Došla k nejbližší lavici, usadila se a zadívala se směrem k Isaacově skupince. Její bratr co chvíli nenápadně pokukoval po hloučku rozesmátých dívek, sedících pět metrů od něj. Hannah si je se zájmem prohlížela. "Dá si slečinka něco?" zeptal se jakýsi nakřáplý hlas. Stál nad ní špinavý hostinský a zubil se od ucha k uchu.
"Misku polévky, jestli bych mohla prosit."
"Jistě, jistě, velevážená, hned to bude." odpověděl a odkulhal se pryč.
"Můžu si přisednout?" Hannah byla podruhé vyrušena ze svého rozjímání. Nad ní stála mile vypadající, ale ne příliš hezká dívka. "Já jsem Catty." představila se trochu ostýchavě. "A ty jsi Hannah, Hannah Newtonová. Isaacova sestra. Páni, tolik jsem toho o tobě slyšela!" Takže Isaac o ní vykládá? Zdálo se jí, že když dívka vyslovila bratrovo jméno, měl její hlas zvláštní odstín.
"Znáš se s ním dobře?" zeptala se.
"Ani ne," vzdychla Catty posmutněle. "Jen trochu. Líbí se mu Elizabeth, a po mě se ani nepodívá." Vzdychla.
"Která je Elizabeth?"
"Támhle, vidíš? Ta v červených šatech s bílou krajkou. Je hezká."
Hannah se otočila a prohlédla si půvabnou vysokou tmavovlásku s jiskrnýma očima a povýšeným výrazem.
Opravdu hezká...až trochu moc.
Elizabeth se smála. V úsměvu se jí blýskaly perličkově bílé zuby za rudými rtíky. Teď pohodila tmavými vlasy a ty rozvířily částečky různobarevného prachu, který okamžitě vytvořil kolem její hlavy pableskující svatozář. Plameny svíček, které ji ozařovaly, se chvěly. Isaac od ní nemohl odtrhnout oči.
"Hej chlape! Na co zíráš?" Jeden z jeho kamarádů do něho strčil a Isaac se neochotně probral.
"Na by zíral," zabručel další. "Pořád na to samý, na Eliz Smithovou."
"Cože, na Elizabeth?" Henry Thompson se zamračeně otočil a rozzlobeně si Isaaca měřil. "Je to pravda?"
Ten vystrčil bojovně bradu. "I kdyby, co na tom?" Vzápětí se mu zatočila hlava po prudké ráně do zubů, ztratil rovnováhu a spadl na nejbližší stůl, do nejbližší pochybné polévky.
"Jak můžeš koukat na mou snoubenku?! Jen počkej ty jeden..." Henrymu se zřejmě nedostávalo slov.
"Snoubenka?" opakoval Isaac slabě a zmateně. "Ale jak..."
"...bastarde!" Henrymu se konečně podařilo dokončit větu a už zase řval, div si hlasivky nestrhal. "Za to zaplatíš, že si to budeš pamatovat do konce života!"
"Ale..." stačil Isaac namítnout, než přiletěla další rána. Stůl, na kterém ležel, se převrhl a on skončil v jeho troskách. Několik děvčat sborově zaječelo; Isaac měl dojem, že zaslechl i Hannah. Cítil, jak se v něm vzmáhá vztek. To je nespravedlnost, to si nenechá líbit! Zvlášť ne, když je kolem tolik holek. Namáhavě se vztyčil a setřel si pramínek krve, tekoucí mu z nosu. Než mohl Henry překonat své překvapení z bleskové změny, okusil dvě pádné a dobře mířené rány přímo do obličeje. Před očima se mu zatmělo a on se marně snažil nalézt pevný bod, kterého by se přidržel. Nechtěl zůstat tomu Newtonovic výrostkovi nic dlužen...
"Dost, dost! Pánové, prosím vás, to stačí! Chytněte je někdo!" kvičel polekaný hostinský. Jeho žádosti však bylo okamžitě vyhověno. Malátným mladíkům byly zkrouceny ruce za zády, takže se na sebe mohli jenom koukat. "Tolik rozbitého nádobí!" zalamentoval hostinský neadresně a začal sbírat střepy.
"Poslyš, Henry," řekl Isaac, když ho spolužák pustil, "co to do tebe vjelo? Vůbec jsem nevěděl, že jsi... však ty víš co."
Henry, který se právě snažil dostat polévku z kabátu, prohlásil, jak nejhrději dokázal: "Se slečnou Smithovou jsem se zasnoubil minulou středu." A pak se zoufalým výrazem člověka, který se snaží zůstat nad věcí, vyšel z hostince. Ani Isaac se toho dne u Humra dlouho nezdržel.
Větrnou nocí se potácely dvě postavy. Ta menší, očividně dívčí, podpírala tu větší. "Víš, že jsi v pěkném maléru," ujišťovala se Hannah. "Až tě otec takhle zřízeného uvidí, určitě po tobě bude chtít vědět, co ses naučil."
"Vím, vím," hekl Isaac unaveně, v mysli se mu však již začínal rodit spásný nápad.

Isaac seděl u stolu, pozoroval Hannah, válející se na jeho posteli, a škrábal se perem na bradě. Matka mu sice asi stokrát říkala, aby to nedělal, ale on na to nedbal. Zrovna teď to vážně potřeboval. Musel co nejdříve vyjádřit myšlenku, že žádný čin nezůstane bez stejně velké odplaty. "Ne, takhle ne" pomyslel si. "Ale co třeba: Vzájemná působení dvou věcí... ne, věcí ne... těles, jsou vždy stejná..." Uslyšel těžké otcovy kroky, jak jsou nahoru po rozvrzaných schodech. "Sakra... ne stejná, ale stejně velká, to je ono... a míří na opačné, opravdu opačné? asi ano...strany" Dveře se otevřely a otec vstoupil.
"Tak ukaž, ty povaleči." řekl a přísně si Isaaca měřil. Ten mu podstrčil papír s hotovou větou: Vzájemná působení dvou těles jsou vždy stejně velká a míří na opačné strany. Otec párkrát zamrkal a pak vydechl.
"Tedy, je to chytré a hezky napsané. Co to je?"
"Zákon akce a reakce." zalhal Isaac bleskově. Když otec uznale zabručel, neudržela už v sobě Hannah hysterické zahihňání. I Isaac se musel pousmát, když si vzpomněl na skleničku s whisky, poskakující po otcově stole. Až do této chvíle netušil, na co všechno se jeho "zákon" vztahuje.