Vlče a lovec (povídka inspirovaná Silmarillionem)

Z hlubinných hlubin archivu (přelom roku 2014/2015? pamatuji si, že jsem minimálně část psala na lavičce na Tolkienconu) se vynořuje další povídka, tentokrát valinorská. 

Živě si pamatuji, že tohle byla první povídka, při které jsem si plně uvědomila, jak náročné je popisovat Valinor, aby člověku neuniklo žádné to slunce a měsíc (a dokonce i hvězdy), a aby všechny denní doby byly popsány termíny Stromů. Je to poměrně velký zásah do toho, jak člověk běžně uvažuje o dni a noci, a vůbec nenaskakuje automaticky.

Také si pamatuji, že tohle byla dlouho jedna z mých oblíbených povídek, tak doufám, že aspoň částečně obstojí i po těch cca 11 letech.

Vlče a lovec

Byla tak malá, že ji mezi podrostem téměř nebylo vidět. Les byl plný sladkého zlatého světla a ptačí hlasy se proplétaly s větvemi stromů. Byla třetí hodina vlády Laurelinu. Drobné, hbité tělo malého děvčete proklouzlo mezi dvěma keři a velké šedé oči vykoukly mezi nízko položenými větvemi, rozšířené vzrušením. Írissë napjala svůj dětský luk a paže si jí nepatrně třásly. Zajíc zastříhal ušima, jinak se však v celém lese nic nepohnulo. Šedé oči se nepatrně přimhouřily, když se děvčátko, ponořené do naprostého soustředění, připravovalo vypustit šíp na svoji úplně první kořist.

Náhle lesem zaduněla kopyta a zajíc byl v mžiku pryč. Írissë sebou škubla a zmizela mezi keři. Koutkem oka zachytila záblesk koňské srsti, a pak ještě jeden. Lovci, blesklo jí hlavou. Nedokázala říct, kolik. Nedokázala ani vysvětlit, proč tak rychle hodila luk na záda a rozběhla se lesem pryč. Nic jí přece nehrozilo. Nebo ano?

Jak běžela, uslyšela zvuk kopyt přibližujících se zprava, a to ji vyděsilo. Změnila směr, ale výkřik, jásavý lovecký výkřik z druhé strany, ji zarazil. Rychle se rozhlédla kolem. Oči jí ulpěly na nedalekém keři, zamířila k němu a zmizela jako bílá užovka. Odpočinek však netrval dlouho. Uslyšela měkké šlápoty nějaké velké šelmy a za okamžik už zvíře čmuchalo u jejího keře, mnohem blíž, než bylo příjemné.

Neměla na výběr – musela prolézt skrz a pokusit se uprchnout jinudy. Několik sekund poslouchala, ale kromě zvířecího dechu neslyšela vůbec nic. Proplazila se tedy mezi větvemi, nedbajíc na svoje bílé šaty, a obratně se prosmýkla z trnité spleti ven. Přivítalo ji oslnivě zlaté světlo Laurelinu, které ji na okamžik připravilo o zrak, a hlasitý posměšný smích. Zděšeně zvedla hlavu.

Byli čtyři. Odlesky světla tančily na lesklých srstech koní a tváře mužů se ztrácely kdesi ve výši nad hlavou drobného děvčátka. Byla obklíčena. Kdyby se alespoň nesmáli, pomyslela si hořce. Kdyby mě nechytili tak lehce.

Byli to čtyři mladí elfové – dospělí nejspíš jen docela krátce. Dva černovlasí, jeden s kadeřemi jako plameny a poslední s vlasy zlatými jako světlo Laurelinu. Kdyby Írissë viděla jenom jeho vlasy, byla by přísahala, že patří Vanyovi, ale elfův obličej byl čistě noldorský – jedna z nejpohlednějších, ale také nejtvrdších tváří, které kdy spatřila. Zachvěla se a oni se znovu zasmáli.

„Copak jsme to chytili?“ zeptal se jeden z těch černovlasých. Na bledé, znepokojivé tváři měl zlomyslný úšklebek. Zdálo se jí, že ho už někdy viděla.

„Něco hodně nebezpečného, o tom není pochyb,“ zasmál se ten se světlými vlasy. „Netušil jsem, že se nám po lesích prohánějí takovéhle potvůrky!“ Přes hlavu dítěte se přelila další vlna smíchu.

Írissë zasyčela ponížením. Očima hledala mezírku, kterou by mohla uniknout, zatímco se jí v hlavě rodilo podezření, že už ty elfy někde potkala. „Víte vůbec, kdo jsem?“ zeptala se co možná nejvýhružněji, aby získala čas.

Smích. „Ne,“ odpověděl prostě ten rudovlasý; zdál se z nich být nejstarší. „Víš, kdo jsme my?“

Něco ve způsobu, jakým se zeptal, něco ve zvuku té otázky, zahučelo děvčeti v hlavě a ona si náhle vzpomněla. Jedna z dědečkových hostin před několika lety – tam je viděla! Tehdy jí otec řekl, aby je radši neprovokovala, že mluvit bude jen on a strýček Arafinwë. Bála se k nim jenom přiblížit. „Fëanáro a jeho synové,“ nesl se síní šepot a ona cítila, že se třese, aniž by věděla proč. Vzpomněla si na výraz svého strýce, když procházel sálem. V jeho očích byl led i oheň zároveň: mrazivě pozorovaly vše kolem a přece hrozilo, že z nich kdykoliv vyšlehne plamen. Jeho synové šli těsně za ním, tváře pyšné a ostražité, ačkoliv ne tak tvrdé jako byla ta jejich otce. Tehdy jich ale bylo víc, tím si byla jistá. Nevěděla kolik a nedokázala přiřadit tváře ke jménům (nebyl ten rudovlasý Nelyafinwë?), ačkoliv se snažila. Místo toho se jí opět vybavila Fëanárova tvrdá tvář, když procházel trůnním sálem. Tvář, která jako zázrakem zjemněla, když spatřil jejího dědečka, sedícího na trůnu. Nepoklekl jako všichni ostatní, ale došel až k němu a objal ho – a Finwë se nebránil...

Írissë zamrkala a vynořila se ze vzpomínek. „Fëanárovci,“ vydechla.

„Velmi dobře,“ pochválil ji ten, který promluvil první. „Nyní si všimla té podoby – měl rysy svého otce. „Možná bychom si zasloužili trochu tvé úcty, ať už se jmenuješ, jak chceš.“

„Já vím, kdo to je.“ Tlumený hlas přerušil Írissino plánované nesouhlasné zasyčení. To promluvil čtvrtý z nich, který do té doby mlčel; vlasy měl havraní jako bratr, ale jeho pleť měla o nepatrný odstín tmavší barvu, než bylo obvyklé. Je možné, že ji doopravdy poznal? Že ji tenkrát vůbec vzal na vědomí, když procházeli sálem pozdravit krále? „To je ta Nolofinwëho žába.“

Tři páry očí na ni teď hleděly téměř fascinovaně, jako by čekaly, že to popře; a jejich úšklebky se jaksi změnily. Jenom jeden pár očí se skryl za dlouhými řasami. Nelyafinwë Maitimo: byla si skoro jistá, že se tak rudovlasý elf jmenuje. Samozřejmě, věděl to – musel si všimnout té podoby. Často jí říkali, že je ženskou verzí Findekána. Findekána, který často u rodinného stolu prohlašoval, že Maitimo není ani trochu jako jeho otec, ačkoliv nikdy nepřiznal, že by s ním třeba jenom promluvil. Findekána, který mizel do lesů na celé dlouhé hodiny, někdy i dny, a potom vyprávěl o dobrodružstvích, která prostě nemohl prožít sám. Findekána, který se jediný z Nolofingů usmál, když Fëanárovci vcházeli do síně... Samozřejmě, že to Nelyafinwë Maitimo věděl! Proč ale bratrům nic neřekl? A kde si jí všiml ten černovlasý, že ji teď poznal?

Stále na ni fascinovaně a trochu posměšně zírali. „Dcera!“ vyplivla ze sebe v reakci na tu žábu.

„Já nevěděl, že má Nolofinwë dceru!“ podivil se ten, který byl tak podobný Fëanárovi.

„Ty toho nevíš, Curufinwë,“ posmíval se ten plavovlasý. Curufinwë. Dokonce i jméno měl stejné jako otec. Írissë to připadalo podivné. Curufinwë se zatvářil nepřístupně, jako by se ho zpochybňování jeho vědomostí hluboce dotklo. Krátce ze zasmál.

„Nolofinwëho dcera,“ zopakoval plavovlasý Fëanárovec tiše a upřeně se na ni díval. Jako na nějakou vzácnou zvěř, kterou zahnal do kouta.

„Správně,“ zavrčela Írissë. „A ty jsi kdo?“

Naklonil hlavu na stranu. „Tyelkormo.“ Tyelkormo? To muselo být jeho mateřské jméno. Írissë věděla, že Fëanáro dal všem svým synům jméno Finwë s různými předponami, aby bylo naprosto jasné, kdo jsou skuteční, legitimní dědici noldorského krále. Neměli by na to být Fëanárovci hrdí? Proč jí tedy Tyelkormo řekl své mateřské jméno? Byla zmatená.

Elf mezitím pokračoval v představování. „To jsou mí bratři,“ řekl s úšklebkem, „vesměs mladší, někdy starší. Maitimo, Carnistir a konečně, náš malý, moudrý Curufinwë.“ Mateřská jména – všechna, až na toho, který se tolik podobal otci. Proč? Curufinwë vrhl po bratrovi pohled, který mu za jeho slova jasně sliboval pomalou smrt se spoustou utrpení. Írissë se zachvěla: strašně se podobal Fëanárovi!

Rozhlédla se opatrně kolem, stále hledajíc příležitost k útěku. „Jsem ráda, že jste mi neřekli svoje otcovská jména,“ poznamenala posměšně. „Čtyřikrát obměněný Finwë není ani snadný na zapamatování, ani originální.“

Posměšné úšklebky Fëanárovců okamžitě ztuhly. Carnistir zavrčel, jinak se tomu prostě říct nedalo, a Maitimovy zelené oči se přimhouřily. „Jsi příliš malá, než abys nás mohla takhle urážet,“ odvětil ledově. Curufinwë se nepohnul, ale v jeho očích se na okamžik odrazilo něco velmi nebezpečného, a Tyelkormo se na ni díval s nevyzpytatelným úsměvem, jako by ji vyzýval, ať řekne ještě něco.

Možná si to měla líp rozmyslet, ale přesně v tu chvíli se v kruhu, který tvořila těla jejich koní, objevila mezírka – slabé místo, kterým mohla uniknout. Řekla to bez rozmýšlení, v podvědomé naději, že budou příliš zaraženi na nějakou reakci. „Nikdo není příliš malý na to, aby si uvědomil, že váš otec byl i v době vašeho narození příliš zaujatý svými drahokamy, takže vám nedokázal dát jiné jméno než Finwë.“ A vrhla se do mezery.

Mohlo to vyjít. Mohlo. Stihla by prolétnout skrz, dřív než by ohromení Fëanárovců přešlo v hněv. Utekla by. Měla rychlé nohy a některými keři se koně dostat nemohou. Vyšlo by to... kdyby v tu vteřinu nezaslechla děsivě povědomé zafunění, které okamžitě přešlo v zavrčení, a v plném trysku nenarazila do něčeho žlutého, měkkého a obrovského, co ji okamžitě poslalo k zemi... Těsně předtím, než doopravdy dopadla, ji ale uchopily silné ruce a zvedly ji ze země do výše koňského kohoutku. Vykřikla a pokusila se kousat, ale neuspěla. Pomalu si opět začínala uvědomovat své okolí.

Byl to Tyelkormo. Zlatovlasý elf ji bez viditelné námahy držel ve vzduchu – napůl sedící, napůl visící na jeho koni. Neusmíval se ani v nejmenším. Všechny posměšky utichly, zůstalo jen hluboké, mrazivé ticho, které Írissë způsobilo nepříjemné chvění podél páteře. Čtyři ledové páry očí ji pozorovaly bez jediné stopy humoru, ve čtyřech pohledných tvářích byl jasně vytepán hněv. Páté oči, které ji pozorovaly, nebyly tak studené. Patřily obrovskému, pískově zbarvenému psu s dlouhou srstí; tomu samému, kterého slyšela čmuchat před keřem, tomu, který tak jednoduše zmařil její útěk. Fascinovaně na něj zírala. Byl obrovský. Jeho hlava dosahoval do poloviny šíje Tyelkormova koně a Írissë se přesto zdálo, že je to vlastně ještě štěně. To musí být jeden z Oromëho psů, pomyslela si ohromeně.

Pes vstal, za neustálého tlumeného vrčení došel až ke koni, na kterém byla držena v tak nedůstojném postavení, a začal ji systematicky očmuchávat. „Fůj, Huane,“ řekl Curufinwë tiše, ale přesto tak, že ho bylo dobře slyšet, a z jeho hlasu odkapával chladný posměch. „Přece bys nesežral Nolofinga, ještě by ti bylo špatně!“

Maitimo a Carnistir se krátce a ledově zasmáli a dívka viděla, jak se Tyelkormo posměšně ušklíbl. „Sedni, Huane,“ poručil, ne nelaskavě, a ohromné zvíře si poslušně keclo na zadek.

Všichni Fëanárovci se opět otočili k Írissë a ta se proti své vůli zachvěla. Jejich tváře byly rozhněvané a pohledy ledové. Dokonce i Maitimovy oči, které ještě před několika okamžiky pobaveně jiskřily, se změnily – byly teď jako dva zelené smaragdy, tvrdé a studené. To dívku vyděsilo: podvědomě právě na tohoto Fëanárova syna spoléhala, aniž by věděla proč. Findekáno, zašeptal hlásek kdesi uvnitř její hlavy, Nelyafinwë Maitimo by určitě nedovolil, aby mi doopravdy ublížili... Pravda byla ovšem taková, že se ho teď bála stejně jako těch ostatních.

„Pokusila ses utéct,“ zavrčel Carnistir, „a myslela, že ti to projde. Jsi arogantní a hloupá, stejně jako jsi malá.“

„Možná rodinný rys?“ navrhl Curufinwë tiše. Další sprcha ledového smíchu. Tento Fëanárův syn měl očividně talent ubližovat slovy, aniž by potřeboval zvýšit hlas.

Írissë cítila, že jí v očích pálí slzy, a to ji rozzuřilo. Zoufale se zakroutila v Tyelkormově sevření a odhodlaně se mu zakousla do paže. Odpovědí jí byl krátký nevěřícný výkřik bolesti a prudký pohlavek. Ucítila v ústech krev, jestli svoji nebo Tyelkormovu nedokázala říct, a povolila sevření. Okamžitě obdržela další pohlavek, tentokrát ne tak bolestivý, ale o nic méně výmluvný. „Mrcho,“ zasyčel elf nad její hlavou.

Jeho bratři celou scénu fascinovaně pozorovali. „Kouše,“ poznamenal Maitimo polohlasem a Írissë nemohla vidět krátký záblesk uznání, který na okamžik oživil jeho studené oči. „Nebij ji, Tyelko, nechceš to vysvětlovat Nolofinwëmu.“

„Takhle se chová ke svým princům, právoplatným dědicům a legitimním potomkům noldorského krále?“ Carnistir se nahnul v sedle dopředu a několik černých kadeří mu spadlo přes oči. „Zasloužila by si trest.“ Nikdo nic nenamítal.

Legitimním potomkům? Írissë věděla, co tím Carnistir myslel, a hněv se přes ni přelil jako vlna. „Pusť mě,“ zavrčela na Tyelkorma. „Pusť mě, nebo tě kousnu tak, že budeš až do skonání Ardy nosit stopy mých zubů!“

„Cože?“ vrátil jí nevěřícné zasyčení. „Zdá se mi, že si o sobě moc myslíš, možná by neškodilo připomenout ti, kde je tvoje místo.“ Bratři se zasmáli, Curufinwë o něco rychleji než ostatní. Írissë nepochopila, dokud nebylo pozdě.

Tyelkormo otočil jediným pohybem nohou svého koně ven z kruhu a v příštím okamžiku už dítě letělo přímo do velké kaluže bahna, která tam zbyla po nedávných deštích. Bláto se rozstříklo všude kolem a Írissë cítila, jak ulpívá na jejích šatech a kůži. S každým pohybem se situace jen zhoršovala. A všude kolem zněl smích.

Vzápětí bahno rozstříkla kopyta, jak se kolem tryskem prohnali čtyři koně. Poslední, co Írissë slyšela, než ten zvuk odezněl v lesích, bylo Tyelkormovo volání: „Na tohle nezapomeň, Írissë Nolofinwiel! Žaluj si doma, jestli ti to hrdost dovolí, ale už se nikdy neposmívej Fëanárovým synům!“

Dívka pomalu zvedla obličej z bahna. Ne, na tohle nezapomene. Zvlášť Tyelkormovi to nezapomene nikdy.

Z šedého nebe padal mírný déšť a kapky se rozstřikovaly na listech stromů. Les byl oděný ve svěží zelené. Na zemi, mezi mokrými listy a chuchvalci vodní páry, ležela bez hnutí mladá žena. Nevšímala si kapek, které jí dopadaly na tvář; oči měla široce rozevřené a zdálo se, že soustředěně naslouchá. Byla vysoká a sličná, s havraními vlasy a bledou pletí, oblečená byla v bílé.

Kdesi zpovzdálí zařehtal kůň. S vlčím úsměvem se dívka převrátila ze zad na břicho, tišší než stín, neviditelná mezi větvemi ztěžklými vodou. Bylo opět ticho, jen slabé zapraskání větvičky jí prozradilo, že není v lese sama. Chladné prsty se sevřely kolem hroudy ztvrdlé hlíny. Čekala.

Bílá nebyla nejpraktičtější barvou k polehávání v mokrém lese, ale Írissë na to nedbala. Musela to být bílá, bílá znamenala vzpomínku, bílá znamenala pomstu. Doma to vyčistím, pomyslela si. Je to jenom trochu bahna.

Měla úkol, musela být bdělá.

To nejnepatrnější zapraskání přitáhlo její pozornost. Natáhla blátem potřísněnou paži a poodhrnula mokrý, zelený závěs. Srna, kterou předtím spíš jen tušila v listoví, teď vyšla ven z mlází, takže ji dívka viděla jasně. Stála a pásla se, hlavu skloněnou, na místě, kde byla snadným terčem téměř pro kohokoliv. Írissë přimhouřila oči a hrouda hlíny v její dlani náhle ztěžkla. Zrakem pročesávala tichou zeleň lesa.

Kůň už znovu nezařehtal, ale ona věděla, že je někde docela blízko za zelenou clonou, trpělivě čeká na svého pána. Bylo pozdní odpoledne.

Konečně ho uviděla! Byl tišší než stín, ale ona už věděla po čem se dívat, nemohl jí uniknout. Oblečený byl v zelené, která dobře splývala s okolním lesem, a na hlavě měl kápi, skrývající jeho světlé vlasy. Jeho luk byl dosud skloněný k zemi a postoj naprosto uvolněný, ale Írissë věděla, jak rychle to dokáže změnit. Byl smrtící. Teď pozoroval srnu a ona pozorovala jeho.

Chvíli se nic nehýbalo. Pak náhle napjal svůj luk a bez jediného zaváhání zamířil. Teď! pomyslela si. Hrouda hlíny opustila její dlaň a udeřila srnu přímo do zadku. Zvíře nezaváhalo ani na okamžik a vrhlo se do lesa, nepříliš daleko od Írissë. Do zvuku srnčího úprku zadrnčela tětiva, ale Tyelkormův šíp už nemohl zasáhnout cíl, to věděla. Bleskově popadla svůj vlastní luk, který si předtím připravila přesně tam, kde ho potřebovala, a v mžiku vystřelila. Prchající srna nebyla daleko a právě teď poskytovala výborný cíl.

Írissë se nezdržovala zjišťováním, zda zasáhla (ale bolestivé zafrkání jí napovědělo, že ano), a vrhla se ze svého vyleženého místa do mělké prohlubně pokryté lesním humusem. Právě včas. Tyelkormův druhý šíp se zabodl do země přesně tam, kde ještě před okamžikem ležela. Lesem zněl jeho rozhněvaný výkřik.

Dívka prudce vydechla, popadla luk, vymrštila se na nohy a rozběhla se k místu, kde ležela srna. Letěla mokrými větvemi jako bledý stín. Tyelkormo doběhl druhý. Sklonil se nad srnou, které dosud trčel z boku dívčin šíp, a mlčky ji zkoumal.

„Kořist patří tomu, kdo ji skolil,“ ozvalo se posměšné zasyčení z větví rozložitého buku nad ním a vzápětí se mu na hlavu snesla plná náruč mokrého listí a větví.

Tyelkormovy šedo-zelené oči se přimhouřily. „Mohl bych tě snadno sestřelit dolů,“ řekl chladně.

„Proč radši nejdeš ulovit další srnu, aby měl tvůj otec dnes večer na stole maso? Ach ano, ty nemůžeš! Laurelin už zhasíná a brzy bude noc. To mě moc mrzí!“ Írissë se zasmála a Tyelkormo zatnul zuby.

„Nestojíš za šíp,“ zamumlal a hodil si luk na záda.

„Velký lovec Tyelkormo!“ ozvalo se z větví zle. „Kdy jsi naposledy přinesl domů úlovek? Co se stalo s tvými schopnostmi?“

Tyelkormo rozhněvaně zavrčel, otočil se a odcházel bez jediného pohledu zpět. Pěsti měl zaťaté. Ze stromu za ním ho pronásledoval dívčin smích.

Když Fëanárovec zmizel v lese, sjela Írissë hbitě ze stromu a podívala se na srnu. Věděla, že ji nemůže vzít celou, protože neměla koně. Kůň byl nápadný. Každý den Tyelkormo doufal, že bude v lesích sám a jeho lov bude úspěšný, každý den byl zklamán. Írissë si škodolibě užívala jeho výraz hněvu a nevíry pokaždé, když si uvědomil, že ho přízrak v bílých šatech nepřestane pronásledovat a kazit jeho oblíbenou kratochvíli. Ne, koně nemohla potřebovat. Musela domů pěšky a cesta byla ještě dlouhá. Přiklekla k srně, dlouhým nožem začala odřezávat velké kusy masa a skládat je do plátěné brašny, nyní notně zamazané od bahna. Zbytek mršiny zahrabala do nevelké prohlubně opodál.

Do Tirionu dorazila tři hodiny po míšení světel. Přivítal ji otcův nevěřící a matčin starostlivý pohled. Nolofinwëho oči však pobaveně zajiskřily, když viděl, v jakém stavu se jeho dcera nachází. „Já vážně nevím, co v těch lesích děláš,“ poznamenal. „Takový skvělý lovec, dokážeš skolit jakékoliv zvíře jediným šípem, a přesto pokaždé vypadáš, jako by ses úmyslně vyválela v bahně!“ A Írissë se rozpustile zasmála, než svého otce objala.

Příštího dne vzal Tyelkormo na lov Huana a Írissë zůstala doma. Cvičila skladbu quenijské poezie, jako správná noldorská princezna, a tkala se svou krásnou sestřenicí Artanis. Proti Huanovi neměla šanci.

Začalo to jako každý jiný den její pomsty. Bylo hezky, žádný mrak nezastiňoval záři Laurelinu, a Írissë byla daleko od domova. Tentokrát byla nucena vzít si koně, protože Tyelkormovou novou taktikou, jak se jí zbavit, očividně bylo jet co nejdál a doufat, že ho nebude následovat. Nehleděl na to, jak pozdě se vrátí domů, jenom když se zbaví toho bledého strašidla, co ho pronásledovalo. Musela se smát jeho naivitě.

Přesto se jí nelíbilo mít sebou koně. Jakmile budu mít jistotu, že se Tyelkormo zastavil, pošlu ho pryč, umínila si. Jeli na sever od Tirionu, k úpatí Pelóri, kde byly svahy porostlé borovicovými lesy a zvrásněné mnoha hlubokými roklemi. Zlatá záře dopadala na suché jehličí a celý les dýchal teplem a klidem. Írissë zarazila koně a zkoumala měkkou půdu. Stopy – tady jezdec sesedl a šel dál pěšky, jeho zvíře nebude daleko. Tiše promluvila ke svému vlastnímu koni, přikázala mu, aby zamířil zpět k jihu, než ho opět zavolá. Hřebec poslušně odcválal mezi stromy a dívka se nedočkavě otočila k prozářenému lesu. Měla před sebou celý den.

Světlo mezi stromy bylo zlaté, blýskalo se na letkách ptáků, prohánějících se mezi větvemi, a třpytilo se na hladině řeky, bouřící hluboko pod ním v kamenité úžlabině. Zde, v kraji roklin a zrádných proláklin, se zvedala zalesněná úpatí Pelóri a vysoko nad ním ve světle Laurelinu mrazivě studily jejich zasněžené vrcholky. Tyelkormo nespěchal.

Šel lesem, luk připravený k výstřelu, a jeho rty se usmívaly. Znal tento kraj. Nepochyboval, že i kdyby ho sem Írissë sledovala, snadno by jí utekl. Bylo sotva poledne a on měl před sebou ještě několik zlatých hodin.

Trvalo dlouho, než vystopoval jelena; Laurelin už začínal pohasínat a do kraje se vkrádal podvečer. Sledoval jeho stopu lesem plným roklin a zrádných proláklin, jistý jako Manwëho sokol a tichý jako lesní hraboš. Viděl ho, nebyl daleko. Když konečně založil šíp a napjal tětivu, prsty se mu třásly – byl v lese sám.

Ne, nebyl. V okamžiku, kdy vypustil šíp, se odkudsi zleva ozval slabý výkřik bolesti. Jelen zvedl poplašeně hlavu, ale bylo pozdě – střela ho zasáhla pod lopatku. Tyelkormo si umírajícího zvířete nevšímal. Přikrčil se k zemi a obezřetně pozoroval místo, odkud slyšel ten nepochybně ženský výkřik. Nic se nepohnulo. Mohla to být lest. Mohla, ale jeho šíp tentokrát zasáhl svůj cíl. Ne... Írissë se něco stalo.

Po páteři mu přejelo zamrazení, když si vzpomněl na skryté úžlabiny ve zdánlivě rovném povrchu, neviditelné pro nezkušeného pozorovatele. Ale pořád bylo takové divné ticho a Tyelkormovy instinkty mluvily o lsti a nenávisti. Zapískal na svého koně, popásajícího se někde v okolí, a rychle doběhl k mrtvému jelenovi. Byla to dobrá, čistá rána a mladý elf pocítil samolibé zadostiučinění. Přehodil mršinu přes zadek svého hřebce a pečlivě ji připevnil několika řemeny. Pak se otočil směrem, kterým tušil zraněnou dívku.

Došel ke zpola suchému trnitému keři a poodhrnul jeho šlahouny. Klečela ve zvláštní, skrčené poloze na zemi a jednu nohu měla nataženou v nepřirozeném úhlu; ani nebyla moc špinavá. Nezvedla oči, ačkoliv si musela být vědoma jeho přítomnosti, a clona hustých černých vlasů jí zakrývala většinu obličeje. Nejspíš vyvrknutý kotník, pomyslel si, když opět nechával šlahouny klesnout.

Jen malý kousek od místa, kde stál, les řídl. Tyelkormo zamířil k nepříliš velké, po dni vyhřáté skále, pustil koně a usadil se na ni. Pohasínající paprsky Laurelinu příjemně hřály a na krajinu padalo zvláštní tlumené světlo – nastávalo míšení.

Elf sáhl do příruční brašny, vytáhl chleba a nasolené maso, zabalené v lněném plátnu. Od každého kus odlomil a položil stranou na skálu, než sám začal jíst. Návnada pro plaché, divoké zvíře. Šedý kámen byl zrnitý a hřál.

Tyelkormo se opřel a líně přimhouřil oči. Přijde, pomyslel si, musí mít hlad. Je možná divoká, lstivá a nedůvěřivá, ale dneska určitě nic nejedla. Zlaté světlo se převalovalo mezi stromy a pomalu uhasínalo, mizelo ve stříbrných studnicích noci. Jak ulovit plaché, nebezpečné zvíře? prolétlo mu myslí. Lovec si musí získat jeho důvěru, nechat ho přijít až úplně k sobě, docela blizoučko. Vyčkat, dokud se svaly připravené k útěku neuvolní, dokud z očí nezmizí plamen nedůvěry – pak teprve udeřit. Elf se mimoděk pousmál. Nastala hodina míšení Světel. Les byl tichý, světlo bylo tiché a noční ptáci ještě neopustili svá hnízda; elf na skále byl oděný ve zlaté a stříbrné záři a ze stínu posledních keřů ho pozorovala jeho kořist. A minuty ubíhaly. S prvním čistým paprskem stříbrného světla se Tyelkormo zachvěl; to se kdesi hluboko v jeho duši ozvaly pudy, vzpomínka prvních z jeho rodu na slabé stříbřité světlo, které spatřili, když poprvé otevřeli oči. Jak ochočit plaché, nebezpečné zvíře? pomyslel si, a pak se velmi pomalu otočil. Maso i chleba byly pryč.

Chvíli seděl tiše, potom promluvil: „Je pozdě, Írissë, a jsme daleko od domova. Kde máš koně? Můžeš na něm jet zpátky?“ U paty skály se pohnulo cosi bílého. Nastávala noc.

„Máš vyvrknutý kotník?“ zeptal se Tyelkormo tiše. Z druhé strany šedého kamene na něj hleděla bledá dívčí tvář, ve které plály šedé oči. Elfa přepadl zvláštní, tíživý pocit, najednou si připadal téměř osamělý. To bylo něco nového.

Írissë se nadechla a zase vydechla. „Poslala jsem svého koně pryč,“ řekla tichým hlasem, „ale moje noha je skoro v pořádku. Dojdu domů pěšky.“

„Opravdu?“ zeptal se Tyelkormo skepticky a přimhouřil oči. Vzápětí se vymrštil na nohy, sklouzl ze skály a dřív, než se dívka stačila vzpamatovat, ji držel za zápěstí. Oči se jí vyděšeně rozšířily, když sebou její ruce trhly ve snaze se vysvobodit, ale zraněná noha ji zradila: Írissë tichounce zaúpěla a svezla se k zemi.

„Dojdeš domů sama,“ řekl posměšně. „To určitě.“

„Pusť mě!“ Kroutila sebou jako užovka, ale s vahou jen na jedné noze neměla šanci se vysvobodit. „Tyelkormo, nech mě na...“

„Írissë,“ přerušil ji přísně a dívka skutečně zmlkla. „Podívej se na sebe – uděláš sotva pět kroků. Kotník ti natéká. Vezmu tě domů s sebou.“

Zavrčela a odhalila bílé zuby, skoro jako rozezlené vlče. „Nikdy s tebou neuzavřu příměří!“

„Příměří? Dal jsem ti půlku své večeře a tys ji snědla. Bylo to snad ze zlomyslnosti? Nebo si jenom nechceš přiznat, že ti nevadilo, že je ode mě, když jsi měla hlad?“ Hrdě pohodil hlavou a jeho krásné vlasy se zatřpytily v sílící stříbrné záři. „Přestaň se vztekat, nejsi už malé děcko, a přijmi pomoc, když ti ji někdo nabízí!“

Nastalo zmatené, zaražené ticho, rušené jen houkáním prvních sov. „Dobře,“ špitla elfka konečně, „dobře.“

Jeli a kolem nich uháněla stříbrná noc, noc plná hlasů a šelestu křídel bloudivých můr, tichá noc, ve které listy stromů v lese svítí vlastním světlem. Seděla na koni před Tyelkormem a obdivovala silné zvíře, které uneslo nejen ji a Fëanárovce, ale i zastřeleného jelena. Jeli dlouho. Nemluvili, ale nebylo to zaražené, nepříjemné ticho; spíše takové, které vyzývá ke spánku nebo tichému zpěvu. Po nějaké době se Írissë rozhodla dočasně zapomenout na zášť, a opřela se o Tyelkorma. Nic nenamítal. Dávno vyjeli ze stínu Pelóri; jejich obrysy zůstaly daleko za nimi, černé proti temně stříbrnému nebi. Bylo pozdě.

Když se daleko před nimi konečně objevilo světlo, byla už dívka napůl v říši spánku.

Fëanárův dům stál osaměle v kopcích západně od Tirionu; byly tam obytné budovy i kovárny. Jejich pán neschvaloval přílišnou společnost ostatních. Stejně tak neschvaloval své nevlastní bratry a sestry – to byly hlavní důvody, proč se přesunul i s rodinou z Tirionu na venkov. K velkému zármutku svého otce a ke srovnatelně velké úlevě svých bratrů.

V oknech stále svítila světla, když Tyelkormův kůň vklusal na přední dvůr. Írissë se zachvěla: Fëanáro věděl, kdo je (stejně jako nejspíš věděl, kdo může za nedostatek masa na jeho stole), a rozhodně neměl sklony být přátelský k dětem svého nevlastního bratra. Když Tyelkormo zastavil koně, opatrně se rozhlédl kolem.

Ve stínu pootevřených dveří stál černovlasý mladík, kterého neznala, a domlouval dvěma rudovlasým, naprosto identickým chlapcům: „Ne, Ambarussar, poslouchejte mě! Jděte spát teď – víte, jak se bude otec zlobit, když zjistí, že ještě nejste v posteli?“

„Stejně se vůbec nestará!“ postěžoval si hlasitě jeden z chlapců.

„Nikdy nám nechodí dávat dobrou noc. Jenom ty se staráš,“ zakňouralo druhé dvojče.

Mladík se k nim sklonil. „Běžte do postele. Pošlu ho za vámi, pokud nebude příliš... zaměstnaný.“ Dvojčata neochotně zmizela v domě a elf se narovnal s unaveným výrazem ve tváři. Za jeho zády zařehtal kůň. Otočil se a s překvapeným úsměvem zvolal: „Tyelkormo, vracíš se pozdě!“ Pak si všiml Írissë, choulící se na koni. Zvedl obočí.

„Aj, Makalaurë, měl jsem náročný lov.“ Tyelkormo se zasmál. „Dovol mi představit ti Nolofinwëho Írissë, postrach všech lesů. Věřím, že jsi ještě neměl to potěšení setkat se s ní osobně.“

Dívka nedůvěřivě pozorovala Fëanárovce, který se k nim blížil – nesetkali se ještě, a tak nevěděla, co očekávat. Druhý Fëanárův syn se však příjemně usmíval a vůbec se netvářil chladně nebo úskočně. To ji překvapilo. „Vítám tě, sestřenko,“ řekl a jeho hlas rozezněl noc kolem. „Já jsem Makalaurë. Kanafinwë Makalaurë, ale to už ses určitě dovtípila. Vyrozuměl jsem, že jsi hlavní příčinou Tyelkormových neúspěchů. Rád tě poznávám.“ Zaraženě na něj hleděla. Byl prvním z Fëanárovců, který ji kdy oslovil sestřenko, který vůbec uznal jejich příbuzenství. Váhavě se na něj usmála.

Od stěny domu se odlepily dvě postavy. Rudá a černá. Maitimo a Carnistir. Írissë si oddychla, když nikde nespatřila Curufinwëho; netoužila se s ním setkat. Bratři došli až k nim. „Co tady dělá?“ zeptal se Maitimo přísně, ale v jeho tváři nebyla zášť. Írissë vydechla.

Tyelkormo bratrům stručně vysvětlil situaci, i jak k ní došlo. „Musí tu zůstat aspoň do rána, než budu schopen nějak ji vrátit domů. Ta noha jí natekla; bude se muset léčit týdny.“

„Tyelko, zbláznil ses?“ Carnistir nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nemůže tu zůstat přes noc! Víš, co by se stalo, kdyby otec zjistil, že schováváš Nolofinga pod postelí? Nejspíš by tě vydědil!“

„A co Nolofinwë? Nejspíš by umřel strachy, kdyby se dcera nevrátila domů,“ poznamenal tiše Makalaurë.

„Nemůže vůbec chodit!“ ohradil se Tyelkormo prudce. Až příliš prudce: čtyři páry očí okamžitě zaletěly ke dveřím kovárny, ale nezdálo se, že by hádku někdo zaznamenal.

„Nemůže tu zůstat,“ řekl Maitimo autoritativně.

„Dobře,“ odsekl Tyelkormo. „Jak myslíš. Odvezu ji do Tirionu.“

„Cože?“ Carnistir se zatvářil vyděšeně. Maitimo s Makalaurëm si vyměnili nejistý pohled. „Nemůžeš přece jen tak přivést Nolofinwëmu zraněnou dceru, kdo může říct, co si pomyslí...“

„Šetři dech, bratříčku,“ štěkl Tyelkormo a jediným trhnutím obrátil koně zpět do noci. Fëanárův dům brzy zmizel ve stříbrné tmě za jejich zády.

Opět jeli v tichu, ale tentokrát dívka cítila, že by něco měla říct, „Děkuji.“ Odpovědi se nedočkala. „Řekla jsem, že děkuji.“

„Slyšel jsem tě.“

Odfrkla si. „Tak, kdo teď trucuje?“

Cítila, jak elf ztuhl, ale pak se náhle zasmál. „Není zač.“

Pohodlně se o něj opřela. „Nemusíš se otce bát. Za nic přece nemůžeš.“

„Ano, já vím.“ Tentokrát se zasmáli oba.

Noha se jí nakonec zahojila rychleji, než Tyelkormo prorokoval. Díky léčitelským schopnostem královny Indis byla zneschopněna pouze na necelé dva týdny. Přesto to pro ni znamenalo neskutečnou nudu – dny a dny čtení, tkaní a zdokonalování se v tengwar. Dala by cokoliv za rychlou jízdu lesem a lukami.

Proto, když se posledního dne jejího uvěznění ukázal v zahradě, kde odpočívala, Maitimo (v závěsu za Findekánem), uvítala ho téměř radostně. Fëanárovec si ji opatrně prohlížel. „Tak co dělá tvoje noha?“ zeptal se.

„Je v pořádku,“ odpověděla šťastně, „od zítřka jsem volná!“

Sjel ji pohledem od hlavy až k patě a zelené oči mu zajiskřily. „Jsem si jistý, že se najdou tací, kteří budou za tuto novinu určitě rádi.“ A byl pryč a Findekáno s ním.

Že svoje slova nemyslel ironicky, zjistila příští den ráno, když ji od snídaně vyrušil silný, zvučný hlas, volající její jméno. Otevřela okno a spatřila Tyelkorma. Seděl na svém velkém koni, oblečený v zelené a hnědé, obklopený zlatou aurou jasných paprsků Laurelinu; vlasy mu jiskřily a na jeho kůži tančily kropenaté stíny listů.

„Á, Írissë,“ řekl, když ji uviděl v okně, „slyšel jsem, že jsi zase zdravá. Nenudila ses, když jsi musela být zavřená doma?“

„Strašně.“

Tyelkormo měl na tváři pobavený úšklebek. „To jsem si myslel. Přijel jsem se zeptat, jestli by sis se mnou nechtěla vyjet, třeba si dát i závod, nebo prostě jen tak. Jet někam daleko – přes pláně a přes kopce. Co ty na to?“

Rozmýšlení jí trvalo sotva vteřinu. „Hned jsem dole. Zůstaň, kde jsi!“ Slyšela za sebou jeho smích, když běžela od okna. Ve dveřích se střetla s Turukánem.

„Ty s ním jedeš ven?“ zeptal se znechuceně. „S tím namyšleným synem Fëanára?“

Proklouzla kolem něj jako lasička. „Moje noha je už úplně v pořádku, i otec to uznal,“ odsekla. Bylo jí jedno, co si pomyslí.

Bratr si ji nevěřícně měřil. „Víš, že o tom nemluvím!“

Ignorovala ho a radši se usmála na malého Arakána, který vykukoval zpoza rohu. Pak se dál věnovala svým jezdeckým botám. „Nemůžu tomu uvěřit,“ zašeptal Turukáno. „To jste teď přátelé, nebo co?“

„Co je ti po tom!“ křikla a odběhla ke stájím. Přátelé... To slovo vůbec neznělo špatně, ba naopak. Znělo lákavě. Přátelé...

O několik minut později už hnali s Tyelkormem koně z Tirionu.

„Naše dcera jezdí lovit s Fëanárovcem,“ řekla Anairë opatrně.

Nolofinwë zvedl hlavu od práce a usmál se na svoji ženu. „Ano, vím o tom. S Tyelkormem.“

Anairë si povzdychla. „Budou z toho jenom problémy.“ Nolofinwë zamrkal. „Copak si s tebou tvůj bratr ještě nepřijel promluvit? Vyjádřit svou nelibost?“

„Ne,“ odpověděl Nolofinwë. „Díky za to!“ dodal po chvíli mlčení.

Anairë si ustaraně prohrábla tmavé vlasy prsty. „Já ti nevím...“

„Nevybral jsem si nepřátelství s Fëanárovou rodinou, ale zdá se, že to není moje volba a nikdy nebyla. Prostě jsem se narodil, a tím si vysloužil Fëanárovo nekončící opovržení. Ale teď jsem šťastný, Anairë. Podívej se na Findekána, podívej se na Írissë – oni se s Fëanárovci přátelí! Jsem šťastný, že jsou děti moudřejší než jejich rodiče...“

„Můj syn jezdí s Nolofingem.“

„S Írissë, tak se to děvče jmenuje.“

Fëanáro si odfrkl. „S Nolofingem.“ Jako by sama tato skutečnost zbavovala práva mít jméno.

Nerdanel se na něj smutně podívala. „Očividně si skvěle rozumí. A ta dívka je talentovaný lovec – skoro se Tyelkormovi vyrovná.“

„Nikdo se Turkafinwëmu v lese nevyrovná.“

„Hm, jak myslíš.“ Nerdanel úmyslně přešla skutečnost, že Fëanáro použil Tyelkormovo otcovské jméno, ačkoliv jejich syn sám dával přednost jménu, které mu dala ona.

„Stačí, že Nelyafinwë tráví tolik času s Nolofinwëho prvorozeným; nechci, aby se další můj syn takhle zahazoval.“

„Náš syn, Fëanáro, náš syn. A mně to, shodou okolností, vůbec nevadí.“ Nerdanel vstala a beze strachu pohlédla do plamenů v očích svého muže. „Jen zkus Tyelkormovi tohle přátelství zakázat. Ale jestli je ti aspoň trochu podobný, a my oba víme, že je, pak tě neposlechne. Ty to víš, Fëanáro, někde hluboko ve svém srdci to víš.“

Plynuly roky. Tyelkormo a Írissë se stali nerozlučnými. Byli nejsehranější loveckou dvojicí v celém Eldamaru – rychlí a neomylní ve svých ranách. Málokdy vyjížděli jeden bez druhého. Během těch let se Írissë sblížila i s Carnistirem a Curufinwëm, někdy se k jejich loveckým výpravám připojil i Maitimo a dvojčata, nejmladší z Fëanárových synů, se dychtivě chytala všeho, co je byla ochotná naučit.

Divoká byla Írissë, když štvala svého koně plání – divoká a krásná. Černé vlasy za ní vlály a její bílé šaty se třpytily ve světle Stromů (jinou barvu, než stříbrnou a bílou, už neoblékala); byla hbitá a nezkrotná. Někdy se na ni Tyelkormo díval jinak, než byla zvyklá, ale ty chvíle byly rychle pryč, a ona na ně záhy zapomněla. Byli přeci šťastní. Zbýval už jenom jeden dluh, který musela splatit.

Bylo po dešti. Jeli spolu lesem, pomalu, užívali si vyčištěného vzduchu a cárů modré oblohy mezi trhajícími se mraky. Jen oni dva. Tyelkormo se nadechl a líně se usmál. Náhle Írissë trochu ztuhla a zmateně pohlédla vzhůru. Opatrně mu naznačila, aby se podíval, kam ona. Zvedl hlavu, ale neviděl nic neobvyklého.

A pak, než stihl cokoliv udělat, ho náhle Írissë udeřila svým lukem přes břicho. Cítil, že ztrácí rovnováhu, a v příštím okamžiku sletěl do ohromné kaluže bahna, která tam zůstala po dešti. Měl ten mazlavý hnus po celém těle! „Proč jsi to udělala?“ zaúpěl, když se vztyčil na loktech.

Írissë se zasmála. „Ai, Tyelkormo, ty si už nepamatuješ? Nevzpomínáš na naše první setkání? Řekl jsi mi, ať nikdy nezapomenu. A já nezapomněla.“

„Já ti věřil,“ zavrčel. „Nikdy nevěř Nolofingům. Měl jsem to vědět. Mrcho.“ Ale jeho hněv nebyl opravdový.

„Já ti taky věřím,“ řekla a natáhla k němu ruku, aby mu pomohla vstát. „Věřím, že se nebudeš mstít.“

„Jak bych mohl,“ zamumlal Tyelkormo a vytřepával si hroudy bahna z vlasů. Pak se zasmál a pevně ji objal, čímž ji celou umazal.

Byli šťastní. Tak šťastní, jak jenom přátelé mohou být. Co zlého by se mohlo stát, tady, pod věčnými paprsky Telperionu a Laurelinu?

Byla tma. Naprostá, vše pohlcující tma. Světlo Stromů zhaslo, navždy. Se tmou přišel strach, opravdový strach, který rozežíral srdce. Pak se ale daleko, předaleko za temným oceánem objevilo nové světlo. Rudá záře pod oblohou.

Írissë klečela na ztemnělé pláži a v prstech drtila vlhký písek. Nestyděla se za své slzy, nechala je téct. Poprvé ve svém životě pocítila zvláštní, bodavý pocit, který nešlo setřást. Zrada.

„Proklínám tě,“ zašeptala. „Proklínám tě, Turkafinwë Tyelkormo, už nikdy nechci vidět tvoji tvář, leda abych ti mohla vyškrábat oči!“ Namáhavě se vyškrábala na nohy. „Ale my se nevzdáme!“ vykřikla. „Slyšíte, vy podlí zrádci! Ještě se uvidíme, než bude všem dnům konec!“ A klesla zpět na písek v novém záchvatu pláče.

Trvalo dlouho, než to nové, zlověstné světlo na obzoru pohaslo.

Lodě hořely dlouho. Tyelkormo stál na pobřeží s loučí v ruce a hleděl zpět přes temné vody oceánu. Těžko by řekl, co cítil. Vzrušení, uspokojení, neklid – ano. Ale také lítost. Tam někde daleko už jeho Írissë určitě pochopila, že se pro ni nevrátí. Jaké jsou asi její pocity?

A také cítil temnotu. Temnota dlela v těchto vodách, v soumračných zemích, kam přijeli vést válku, v jasných a hypnotizujících plamenech, šlehajících z hořících labutích lodí. V uších mu stále zněla Námova strašlivá slova...

Ne, takhle je to lepší, pomyslel si. Možná je to hořké, ale tam, kde jsi teď, jsi v bezpečí, moje malá Írissë. Tam nebude stín, tam nebude válka, tam nebude smrt. Zůstaň a nenáviď mě, Írissë, já mám teď svoji vlastní Kletbu. Ty zůstaň ve Valinoru. Ale po páteři mu přeběhlo zvláštní mrazení, jako by něco nevěděl...

Setřásl ten pocit a otočil se zády k hořícím lodím, čelem k temným, spícím zemím Středozemě. A ačkoliv to ještě nevěděl, Tyelkormo byl mrtvý. Ten, který zaujme jeho místo, se bude jmenovat Celegorm.

Írissë – Aredhel

Turkafinwë Tyelkormo – Celegorm

Nelyafinwë Maitimo – Maedhros

Carnistir – Caranthir

Curufinwë - Curufin

Kanafinwë Makalaurë – Maglor

Ambarussar – Amrod a Amras

Fëanáro – Fëanor

Nolofinwë – Fingolfin

Arafinwë – Finarfin

Findekáno – Fingon

Turukáno – Turgon

Arakáno – Argon

Artanis – Galadriel