9. března: Země květů (povídka inspirovaná Silmarillionem)

 Dnes opět kombinace přání Tani (Finarfin ve Válce Hněvu) a Pomněnky (středozemský herbář). 

Třeba budeme mít letos jenom kombinovaná témata (od dvou lidí)...

Země květů

Endórë... Středozemě...

Když poprvé vystoupil z lodi, tam, v deltě mocného Sirionu, a jeho nohy se až po kotníky zabořily do bahna, téměř čekal, že se stane něco nečekaného, něco krásného nebo strašného, že to ucítí. Endórë... Zem, kde se probudil k životu jeho otec, zaslíbená zem, kterou jim plamenně sliboval Fëanáro, opuštěný domov, kam se on rozhodl nevrátit, kolbiště rozhodujícího střetu zla a jejich spravedlivého hněvu... Necítil však vůbec nic, jen vlhko, jak mu boty pomalu promokaly. Rozhlédl se a neviděl nic – jen ranní mlhy se válely nad deltou. Zaposlouchal se a slyšel truchlivé skřeky vodního ptactva, ale zvuky vyloďujícího se vojska je přehlušily.

Ale v hloubi srdce věděl, že to prázdné mlhavé ráno ve skutečnosti vůbec není prázdné. Že se v něm skrývá celý kontinent bolesti a ztráty. Věděl to ještě dřív, než se se stopami ztráty setkal, než se do něj zakously její zuby, věděl to hned to první ráno, kdy vystoupil z lodi a necítil nic zvláštního.

Toho dne si upletl věnec z jakési trávy a vsadil si ho na hlavu.

„Sítina,“ řekl jeden z Círdanových námořníků, oděný celý v šedé, jako v mlze, co těžce ležela nad deltou.

Sítina... rostla ta tráva ve Valinoru? Arafinwë nevěděl, nikdy rostlinám nevěnoval zvláštní pozornost. Snad rostla...

Věnec za pár dní uschl, ale Arafinwë si ho dlouho ponechal. Snad na památku. Snad jako varování.

Ztráta na sebe nenechala dlouho čekat. Našla ho, dohonila, štvala přes celý Beleriand. Byla, kamkoliv přišel, a zbraň ani spravedlivý hněv ji nezahnal. Čekal ji – čekal ji již, když opouštěli Tirion, čekal ji v sirionské deltě, ale předtucha nijak neztupila její drápy.

Nebyl na bojišti – byl na hřbitově. Hory, pláně, lesy i rokliny, tam všude na něj čekali jeho mrtví, neviditelní, ale přítomní. Dotkl se snad tohoto kamene můj syn? Šel touto cestou můj bratr? Odpočívala na tomto místě má sestra? Prošli tu, zastavili se, žili a zemřeli? Spočívají zde jejich kosti, pod drny a pod kamením?

Ani nevěděl, kdy začal sbírat květiny z těch míst.

Snad bezmyšlenkovitě nějakou uškubl a držel ji v prstech tak dlouho, až už ji nedokázal zahodit. Začal je zakládat do malé, v kůži vázané knížky a vkládal mezi ně listy bílého papíru. Knížku nosil vždy při sobě – nedokázal se s ní rozžehnat.

Většinu těch rostlin neznal. Měl? Snad rostly ve Valinoru jako plevel a on si jich jen nikdy nevšiml...

Ta květina byla jako krev a rostla na pláni, která před lety byla bojištěm. Aspoň tak mu to řekli: „Tady, pane. Tady zemřel král Orodreth a tolik dalších.“

Rozhlédl se. Pláň a na ní vítr a ve větru tančící květiny a trávy. Bílé, žluté a zlaté, a mezi nimi červená jako kapky krve. Podezřele málo kostí.

„Vlčí máky,“ řekl Noldo se zjizveným obličejem a mrtvýma očima. Arafinwë měl podezření, že ho možná kdysi znal.

Vlčí máky... Utrhl jen jeden, na víc neměl sílu.

„Kdysi tu býval hrob,“ řekli mu, „když byl Gorthaur vyhnán z Ostrova a sklepení byla odkryta. Ale později se průsmykem provalil Nepřítel – to když táhl na Nargothrond...“ Už tu není hrob, neodvážil se nikdo dopovědět. Nikdo nechce domýšlet, jak ho Nepřítel zneuctil.

Ostrov uprostřed řeky je pustý a vlhký. Jen pár zřícených zdí zbývá z kdysi jistě krásné věže, a mezi nimi podmáčená půda a kopřivy. A mezi kopřivami bujné trsy vysoké zelené byliny s nespočtem bílých květů. Vzduch tu voní a průsmykem vane chlad.

„Tužebník,“ řekl mu Sinda s tichým hlasem, původem snad odněkud odsud, ze severu. Vlasy má černé, ale pleť má nezdravě bledou, jako květ, který Arafinwë drtí mezi prsty.

Mezi tužebníkem a kopřivami leží mnoho kostí, ale málokdo je vidí v té mokře zelené houštině.

„Dej pozor, králi, ty jsou jedovaté.“

Arafinwë stáhl ruku.

Jižní úpatí Ered Wethrin byla zalesněná, a pod hustým stromovým baldachýnem rostlo jen málo květin, ale na suchých prosluněných pasekách na něj čekaly: vysoké, vznešené, nebezpečné. Husté hrozny fialovo-bílých zvonů, krásné ve své nečekanosti.

Varování.

Kdysi měl bratra, který byl přesně takový. Krásný a nebezpečný. Nepředvídatelný.

Opatrně uschoval jeden zvonek náprstníku, a poté si pečlivě umyl ruce.

Na severu Hithlumu bylo časné jaro. Na zemi ještě ležel sníh.

„Říká se, že když tvůj bratr a sestra přešli Led, prvně vyšel Měsíc. Jak šli, pod nohama jim rozkvétaly bílé květy.“

„Jak by to bylo možné?“

„Podívej se pozorně, můj králi.“

Šel sněhovým polem, a hle! Přímo pod jeho nohama kvetly drobné bílé kvítky! Jako by je zrodil sám sníh...

Klesl na kolena a sklonil čelo až k zemi, až tam, kde se setkával chlad smrti s teplem života.

„Nikdo neví, co se s ní stalo?“

„Ne, králi. Po Nirnaeth padl Hithlum do rukou Morgothových lidí. Mnoho Eldar bylo ztraceno.“

Zvedl tvář ze země – byla mokrá. Možná to byl sníh, možná to byly slzy.

„Naděje umírá poslední, neříká se to tak?“

„A někdy, když je mrtvá, znovu se rodí. Pohleď na ně! Po temnotě přišlo světlo a bílé květy.“

„Jak jim říkáte?“

Usmáli se na něj. „Děti sněhu. Sněženky.“

„Pokud skutečně toužíš navštívit hrob své rodiny, můj pane, bojím se, že existuje pouze jediné místo.“ Noldo byl mladý, narozený ve Středozemi. „Pohlédni vzhůru.“

Hory se zdály nemít vrcholů. Výš a výš stoupala skaliska, do mraků, a daleko za ně... až mezi hvězdy. Snad ne tak vysoké jako Pelóri, ale stejně nedosažitelné.

„Skutečný hrob?“ zeptal se Arafinwë a v ústech měl sucho.

Mladý elf přikývl. „Kamenná mohyla na vrcholu hory, severně od města jeho syna. Dodnes se ji prý žádný Nepřítelův služebník neodvážil zneuctít.“

„Jak si ale být jistý? Kdo z vás má křídla, aby nad tím místem bděl?“

Mladý zvěd měl tmavé oblečení pro holou skálu, bílý plášť pro sněhová pole a vážné oči dítěte, co nikdy dítětem být nemohlo. Oči , co nepoznaly nic než ztrátu.

„Thorondor má křídla. Thorondor by to nedopustil. A Morgoth se stále bojí vzpomínky na tvého bratra.“

Arafinwë se dotkl šedé skály. Tam, kdesi vysoko nad ním – kámen a mraky a řídký vzduch. Odpusť mi. Odpusť mi, neboť nemám křídla, abych tě mohl navštívit...

Cosi se modře zatřpytilo u jeho nohou... Dech se na okamžik zadrhl. Listy, ostré jako meče, modré zvonky květů jako poztrácené drahokamy...

„Hořec,“ zamumlal mladý zvěd, „podzim se blíží. Vojsko musí překonat průsmyk, než napadne první sníh.“

Tam nahoře už nejspíš sněží, pomyslel si Arafinwë. Musí to být osamělé a krásné. Tak jak to měl rád.

Borovice ve Valinoru rostly.

Často pod nimi sedával, obklopen teplem jejich jehličí, a snil o věcech, které minuly.

Zdejší borovice byly jiné – temné a zraněné. Jejich míza byla černá a hořká.

Pod těmito stromy zemřely moje děti.

„Ne pod těmito,“ řekl lidský stařec, jeho předci sloužili Arfinovu domu. „Stromy pod nimiž zemřeli naši pánové vzplály jako pochodně a zbyly z nich jen ohořelé kmeny. Ne tady – na severním úbočí.“

Arafinwë měl ústa plná popela a dýmu. Nemohl dýchat.

Dorthonion.

Žádné kosti, pouze popel.

„To byly ty šťastné, vznešený králi – ty, co shořely. Protože ty, co přežily plamen, padly pod Černokněžníkův stín, zkroutily se, pokřivily a trpěly mnohem déle. Už nikdy nebudou stejní.

Arafinwë vstal a utrhl dvě jehlice z větve zmrzačených stromů.

Nedokázal být vděčný za smrt svých synů, ale pokud musela přijít, aspoň byla rychlá.

V té chvíli nevěřil, že ještě někdy nalezne odpočinek v teplém borovém jehličí.

Arafinwëho meč byl krvavý a jeho boty těžké, ale jeho dlaně byly plné listí a květů.

Kamkoliv přišel, čekaly na něj – a mezi nimi nepohřbené kosti, nepoznané a zapomenuté.

Ta kožená knížka, prokládaná bílými listy papíru, byla tím nejdůležitějším, co s sebou nesl. Byla pro něj rozdílem mezi šílenstvím a příčetností, vítezstvím a porážkou.

…ten den, kdy svůj herbář ztratil...

...to už byl téměř konec...

Voda se puklinami hrnula do Ossiriandu a brala s sebou čisté i nečisté, vše, co jí stálo v cestě. Stalo se to při překračování toho, co zbylo z Brilthoru. Proudy temně hučely a pokoušely se strhnout koně do hlubin. Nebe bylo zamračené – pršelo. Voda chutnala slaně a sladce zároveň.

Knížka vyklouzla ze sedlové brašny a zmizela navěky.

Arafinwë stál dlouho na břehu a sledoval temný proud, jako by mu mohl jeho milované vrátit.

Nevrátil se však nikdo z nich.

Vítězný noldorský král odplul zpět do Valinoru a svět byl opět v pořádku.

Valinor byl zlatý a šťastný a uprostřed průsmyku město Tirion zářilo jako diamant.

Slíbený domov těch, kteří nepohrdli štěstím.

A přece v něm občas Arafinwë sedí pod šťastnými borovicemi na sluncem vyhřátém jehličí a listuje knížkou, která již není.