27. března: O tichu

 Letos bylo jen jediné přání na básničku, a tak by mě mrzelo, kdybych toho nevyužila – Pomněnka si přála báseň na téma různých podob/druhů ticha.

Je to experimentální... a z pohledu postavy, za kterou jsem se do dneška mluvit neodvážila...

O tichu

I.

…

Na počátku bylo ticho...

v tichu...

…

a v tom tichu zazněl první tón

…

a v něm strach a možná špetka smíchu

a byl to výkřik,

struna,

ozvěna

a zvon...

Můj první hlas... mé první zašeptání...

má první touha... hrůza duše mé...

otec, co k dítěti se sklání...

…sklání...

...a přece se navzájem mineme...

A z ticha...

…z ticha vzešla hudba,

děsivě strašná tichem nebytí:

můj vzdor,

můj křik,

moje i vaše sudba,

plamen, co pálí, ale nesvítí.

První tón pro strach...

...druhý už jen pro mne...

a třetí tón se změní na chorál –

kdo zvolil, ztěžka prvně oči promne

a neptá se...

...zda chybu udělal...

II.

Nad propastí...

...lpělo ticho strachu...

z výkřiků zmlklých, vzlyků zdušených...

krajiny mrtvé,

dávivého prachu

a občas jen v něm studený zněl smích...

...co všechny prosby tichem pohlceny...

...a všechna slova lásky zalknutá...

duše je zlomkem zaplacené ceny

a sladce

hořce

chutná samota...

Již plamen zhasl... ticho mrtvě dýchá,

v něm zmlklo všechno, co kdy mělo hlas...

a světu vládne moje i cizí pýcha

a jedna živí druhou...

…prostor...

...čas.

III.

Co značí konec? Ticho...

utišení...

…a moji druzi – strach a samota...

už tón se ztrácí, utichá...

...a není...

jak stopa chladným větrem svanutá.

Výčitka prázdná v zaprodané duši.

A stěna... Za ní co?

jsem zapomněl...

snad chyba, kterou pouze srdce tuší,

a všechno, co jsem změnit chtěl...

a směl...

...můj první hlas... mé první zašeptání...

...má první touha... hrůza duše mé...

...otec, co k dítěti se sklání...

…sklání...

...než oči své a dlaně zavřeme.